Ptačí tribunál je po debutu 53. týden druhým beletristickým pokusem mladé norské spisovatelky a novinářky Agnes Ravatnové. Od první knihy se však nemůže lišit více. Zatímco spíše novela než román 53. týden humorným způsobem glosovala život rozvedeného padesátníka, pokusila se nyní autorka zahrát na vážnou notu a pustila se do analýzy mezilidských vztahů. Do svého díla přitom zahrnula napětí, tajemno a symboliku.

Na blíže nejmenované odlehlé místo v Norsku kdesi u fjordu přijíždí bývalá televizní moderátorka a historička Allis Hagtornová, aby se stala hospodyní čtyřicátníka Sigurda Baggeho a vedla mu domácnost do doby, než se jeho žena vrátí z cest. Bagge, o němž Allis nic neví, se chová velmi podivně: projevuje velkopanské manýry, zavírá se pravidelně na dlouhé hodiny do místnosti, v níž dělá bůhvíco, do práce nechodí a Allis přesně určuje, co má a nemá (respektive spíše smí a nesmí) dělat. Allis se mu snaží ve všem maximálně vyhovět a držet se zpátky. Nedokáže však ovládnout zvědavost a navzdory strachu, že bude přistižena, se snaží odhalovat Baggeho tajemství. Postupně tak zjišťuje, že leccos je jinak, než se původně zdálo, a že ani s Baggeho ženou zřejmě není všechno, jak být má.

Nic víc se v podstatě o ději románu říci nedá, nechce-li člověk prozradit příliš. Po dějové stránce Ptačí tribunál silně připomíná knihu Mrtvá a živá (orig. Rebecca) britské autorky Daphne du Maurierové, v níž se mladá žena provdá za bohatého vdovce a přijíždí s ním na jeho sídlo, kde však stále panuje duch jeho zesnulé ženy, jež se podobně jako Baggeho žena jeví – přinejmenším zpočátku – jako zcela dokonalá. Ve srovnání s oběma manželkami si nové ženy připadají úplně neschopné a musí bojovat o své místo a o to, aby dokázaly druhým i samy sobě, že také něco umějí.

Stejně jako mladá novomanželka v románu Daphne du Maurierové se i Allis dozvídá řadu věcí o Baggem a jeho ženě jen tak mimochodem či náhodou, obrázek o tom, co se stalo, se postupně skládá během jejich hovorů, kterých sice polehoučku přibývá, ale v nichž se slovy značně šetří. Autorka k odhalování minulosti využívá flashbacky, tolik známé z Ibsenových vrcholných a pozdních dramat. A stejně jako u Ibsena se zde vyskytuje symbolika – jednak v podobě mytologického příběhu o smrti staroseverského boha Baldra, který Allis Baggemu průběžně vypráví, a pak v podobě ptáků, před jejichž tribunál Bagge v jednom svém snu předstupuje nebo kteří při jiné příležitosti agresivně nalétávají na Allis a zraní ji (snad odkaz na další dílo du Maurierové?). Celkově je však tato symbolika poněkud nejasná a čtenář se může jen dohadovat, co přesně znamená a jakou roli v příběhu hraje.

Také si lze jen těžko představit, že v Norsku, kde se tolik dbá na rovnost pohlaví a ženy jsou zcela nezávislé a emancipované a nestojí ani o to, aby je muž pustil první do dveří, by nějaká žena dobrovolně zaujala tak podřízené postavení, jaké zaujímá Allis. Stejně těžké je také uvěřit, že by se norský muž o sebe nedokázal postarat sám, a rovněž neuvěřitelně působí důvod Allisina útěku do pustiny – Allis opouští dosavadní existenci kvůli skandálu, který v dnešní době v podstatě žádný skandál není a který by sotva měl delší život než jepičí. Allis tedy spíše než před svým okolím utíká sama před sebou, aby nemusela řešit to, co se jí řešit nechce.

Autorka patrně záměrně přehání, aby uměle navodila atmosféru, kterou potřebovala pro rozehrání vztahů mezi dvěma cizími lidmi. Potřebovala je zřejmě dostat do mezní situace, kdy na sobě budou oba svým způsobem závislí, kdy nebudou mít nikoho jiného, k němuž by se mohli obrátit. Za takových podmínek lze zkoumat, jestli se dá existovat po boku někoho, o kom nic nevíte, jestli se dá věřit člověku, kterého vůbec neznáte, jestli představy, které si o něm na základě nějakých indicií vytvoříte, budou odpovídat skutečnosti a co s vámi udělá zjištění, že sovy nakonec přece jen nejsou tím, čím se zdají být.

Při čtení této knihy se člověk nedokáže zbavit pocitu, že tenhle příběh už zná a četl mnohokrát. Dobře vypointovaný a překvapivý závěr celkový dojem naštěstí poněkud vylepšuje, stejně jako velmi dobrý překlad Evy Dohnálkové.