Na pultech českých knihkupectví se objevilo dílo dnes již téměř zapomenutého žánru: biografická historická studie o lokálním dělnickém vůdci. Kniha Josef Hybeš (1850–1921): Život, dílo a mýtus ovšem tento ideologizovaný typ literatury, důvěrně známý čtenářům dříve narozeným, posouvá (vědeckou erudicí autora i stylem uchopení tématu) do dimenze seriózní badatelské práce. Brněnský historik Lukáš Fasora (nar. 1972) se totiž v této studii nezaměřil pouze na život Josefa Hybeše, ale také na analýzu jeho mentální mapy s cílem najít zásadní faktory formující jeho osobnost a celou polovinu díla věnoval zvláště přínosné snaze o dekonstrukci mýtu, jenž byl vytvořen Hybešovými politickými kolegy a chráněnci již za jeho života a následně využit komunistickou stranou k symbolické opoře socialistické diktatury. Cílem autora tedy nebylo pouze zachytit život brněnského předáka sociální demokracie, ale také dekonstruovat díla jeho předlistopadových životopisců a hagiografů.

Chudý tkadlec, zastánce neprivilegovaných a socialistický politik
Základní životopis Josefa Hybeše jako by přímo vybízel k přeměně jeho osoby v politický symbol. Narodil se v rodině domácího tkalce, jehož živnost byla postupně zlikvidována konkurencí tovární výroby. Odchodil pouze tři roky školní docházky a v devíti letech nastoupil jako otcův pomocník v textilní továrně. V roce 1867, v sedmnácti letech, se rozhodl odejít do Vídně, kde se živil jako textilní dělník, získal zde jazykové kompetence a samostudiem si doplnil potřebné vzdělání. Přes kontakty mezi českou vídeňskou menšinou se zapojil do socialistického hnutí a postupně se stal předákem tamních tkalců a socialistickým novinářem. V roce 1884 byl pro politickou činnost z města vypovězen. V českých zemích se aktivně zapojil do organizace sociální demokracie a zároveň se po šestiměsíčním žaláři, souvisejícím s aktivitami ve Vídni, živil manuální prací v textilním průmyslu. V roce 1887 se stal redaktorem brněnského levicového časopisu Rovnost a díky značnému nasazení v agitační, propagandistické a organizační práci platil za jednoho z klíčových předáků strany devadesátých let. Po odmítnutí aktivistických a anarchistických metod politického boje a příklonu k politice dílčích reforem v rámci parlamentního systému byl Josef Hybeš zvolen poslancem říšské rady a moravského zemského sněmu. Kvůli rychle se zhoršujícímu zdravotnímu stavu se těsně před první světovou válkou téměř stáhl z veřejného života, a díky tomu si udržel odstup od debaty ohledně podpory válečného úsilí monarchie. V roce 1918 se však překvapivě vrátil jako rozhodný zastánce levicového směřování nové republiky. Stal se senátorem, po prosincové generální stávce se připojil k marxistické levici v sociální demokracii a podpořil založení KSČ.

Kolem osy Hybešova životního příběhu autor rozvíjí analytickou studii ohledávající protagonistovy mentální horizonty. Když například uvádí, že „Vídeň se pro něj stala politicky interpretovaným místem kontrastu světa práce a světa kapitálu, městem symbolizujícím křiklavou sociální nerovnost, z níž plynulo puzení k politické činnosti“, nejde mu o objektivní obraz metropole tehdejší monarchie druhé poloviny 19. století, ale spíše o zkušenost konkrétní osoby, Josefa Hybeše, s realitou města, jíž rozuměl na základě způsobu myšlení osvojeného v průběhu dosavadního života. V centru historikova zájmu tedy není strategie přežití a pohybu v neznámé metropoli, nýbrž posouvání mentálního horizontu a rekonfigurace myslitelného v Hybešově osobní a politické imaginaci. Tento primární záměr Lukáš Fasora kontextualizuje na základě vlastních širších výzkumů sociální reality moravského městského prostředí druhé poloviny 19. století a dějin sociálně demokratické strany na přelomu století, jejichž výsledky uveřejnil v monografiích Dělník a měšťan: Vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870–1914 (CDK, 2010) a Stáří k poradě, mládí k boji: Radikalizace mladé generace českých socialistů 1900–1920 (CDK, 2015). S použitím generační perspektivy zařadil Hybeše k takzvaným ideálovým socialistům, zakladatelům sociální demokracie, politicky pracujících na hranici legality s nejasnou a velmi fluidní ideologickou základnou. Studii o hrdinově mentálním profilu následně staví kolem osobních postojů lidumila, revolucionáře a internacionalisty, tak Hybeš vnímal sám sebe a takovou vzpomínkovou kulturu vytvářeli i jeho následovníci.

Josef Hybeš si získal respekt v brněnské dělnické komunitě díky svému bezmeznému altruismu, který doslova ohrožoval jeho vlastní materiální existenci. Neváhal dát chudákovi své poslední boty, rozdat chudým dětem peníze, které měl na oběd, či spát ve vlaku Vídeň – Moravská Ostrava ve snaze ušetřit peníze z poslaneckých náhrad na bydlení během zasedání říšské rady (poslanci měli jízdné na dráze zdarma) a investovat je do politických aktivit či drobné dobročinnosti. Nebál se riskovat manželství, které jeho životní styl přivedl ke krachu. Jeho bezmezná štědrost neustále ohrožovala přežití obchůdku s galanterií vedeného jeho ženou a zvolený životní styl obětující veškerý osobní život boji za práva neprivilegovaných vztahu s manželkou také neprospíval. Ochotou vydávat se na agitační cesty dlouhé desítky kilometrů, které absolvoval pěšky, vystupovat na množství schůzí a dělnických setkání, stejně jako ze všech sil organizovat stávky, demonstrace a běžnou stranickou práci se Hybeš stal ztělesněním ideálního revolucionáře. Přes nedostatečné vzdělání dokázal díky usilovnému samostudiu nabýt některých schopností potřebných pro redakční práci a funkce stranického a odborového předáka. Nechyběla mu ani snaha pochopit intelektuálně náročný marxistický ideologický systém, pokusil se o překlad Marxova Kapitálu. Nicméně kulturní bariéra způsobená slabým formálním vzděláním se stala nepřekonatelnou překážkou v jeho cestě na pozici stranického teoretika. Hybeš nejenže zůstával ryze praktickým politikem neschopným komplexnějšího strategického myšlení, ale zmíněné limity mu ztěžovaly pochopení velkých otázek epochy. Zásadní problém pro něj byla reflexe teoretických debat kolem nacionalismu, který důsledně redukoval na otázku jazykovou. Lukáš Fasora razí tezi, že Hybešova zkušenost s kosmopolitní Vídní znesnadňovala jeho plné pochopení situace národnostně rozděleného Brna přelomu století a vedla k jeho jednoznačné preferenci třídní internacionální identity dělnictva před identitou nacionální, již považoval za ryze buržoazní mód myšlení.

Dělnický původ a zkušenost s dětskou prací, žitá vazba na lid a ochota obětovat soukromí pro kolektivní boj za zlepšení postavení neprivilegovaných spolu s přesvědčením o internacionální podstatě dělnické třídy dělala z osobnosti Josefa Hybeše ideální postavu mytického vyprávění české/československé levice o vlastním původu a poslání. Proces vzniku a neustálé proměny Hybešova osobního kultu udržovaného na Brněnsku místní KSČ od roku 1921 až do listopadu 1989 byl pro autora možná důležitější než sám příběh Hybešova života.

Mýtus v politice a politika jako systém mýtů
Základní rastr vymezující rámec autorových úvah nejen nad problematikou Hybešova života po životě, ale i nad politikou jako celkem představují teorie Emilia Gentileho či Mircey Eliada definující ideologii jako systém mýtů a představ ne nepodobný náboženskému myšlenkovému systému. Je sice z určitého úhlu pohledu škoda, že nedošlo k pokusu o rozsáhlejší fúzi těchto teorií s přístupy kulturních dějin opřenými o koncepty myšleného společenství (imagined community) Benedicta Andersona či symbolického rozměru politiky Lynn Hunt anebo s klasickými přístupy k problematice kolektivní paměti, jak je formuloval Pierre Nora. Nicméně, Lukáš Fasora si vytvořil dostatečně robustní teoretický základ pro cestu od nejjednodušší definice vymezující mýtus jako zmizelou, iracionální nebo falešnou představu o osobě a jejím legendárním charakteru k mnohem sofistikovanějšímu názoru, že mýtus je mnohovrstevnatý fenomén, jehož obsah má recipientům pomoci orientovat se ve složitém světě moderní společnosti. Míra identifikace příjemců mýtu s jeho vrstvami se liší, a to často velmi významně, v závislosti na míře podílu publika na jeho utváření. Publikum tak není pouze pasivní příjemce politického mýtu servírovaného propagandou, ale podílí se též na jeho formě a obsahu, a dokonce si vytváří vlastní podoby mýtu, na propagandě a celé politické sféře nezávislé nebo závislé jen volně. Mýtus se tak stává základní složkou ideologie, kterou je možno nazývat mytickým polysystémem.

Ideologii, v tomto konkrétním případě komunistický světonázor opřený o teorii marxismu-leninismu, tedy autor vnímá jako rozvětvený systém příběhů podporujících svým vyzněním mocenské nároky KSČ a její snahy o radikální společenskou přestavbu. Korunu rozvětveného celku tvořícího velké vyprávění o vůdčí úloze komunistů v procesu společenského pokroku rozdělil autor na zakladatelské kanonické mýty (například příběh Velké říjnové socialistické revoluce či Vítězného února roku 1948), mýty katarze tematizující porážku jako východisko pro vznik nové společnosti (například vyprávění o nacistické okupaci), mýty pověření potvrzující aktuální vývoj jako správnou cestu rozvoje (budovatelské příběhy) a mýty přeměny spojující tradici hnutí a její protagonisty se současností. Autor nachází v různých verzích vyprávění o Hybešově životě spojnice se všemi zmíněnými kategoriemi mýtů, nicméně nejširší shody vykazuje s ideálním typem mýtu přeměny. Hybešův život skýtal množství momentů, na nichž se dal vystavět příběh spojující tradici dělnického hnutí 19. století s politikou KSČ v meziválečném období, jejími osudy pod tlakem nacistického režimu i budovatelským úsilím padesátých let. Přitažlivým zůstával dokonce i pro ideology normalizačního vzdělávacího aparátu socialistické diktatury.

Hybešova legenda a komunistická strana na Brněnsku
Adorace Hybešova životního příběhu a budování jeho osobního kultu plynule navázaly na pocty mu udělované za jeho života od politických kolegů. Místo na piedestalu lokálních velikánů si Hybeš v očích komunistických aktivistů zasloužil hlavně v závěru života příklonem k marxistické levici. Stal se tak živoucím spojením komunistického projektu s tradicemi dělnického hnutí sahajícími až do sedmdesátých let 19. století. Právě jeho osoba svou podporou dokazovala, že se pravicové křídlo sociální demokracie, podporující klidný vývoj první republiky, mýlilo a KSČ byla tou pravou nositelkou tradice třídního boje. Přesně tuto zprávu měl zprostředkovat Hybešův pohřeb, jehož průběh byl plně režírován mladou KSČ vzniklou teprve několik měsíců před jeho smrtí. Byla to první z řady manifestací snažících se připomínáním Josefa Hybeše znovu a znovu demonstrovat spojení politiky místních komunistů s tradicí. Zatímco v meziválečné éře se přihlášením k Hybešovu odkazu, či dokonce poukazem na osobní známost s ním legitimizovali stalinisté provádějící čistky v místní organizaci po roce 1929, v období protektorátu se jeho hrob stal symbolem vzdoru proti nacismu a o symbolické síle jeho jména svědčilo rozhodnutí pojmenovat po něm místní partyzánskou skupinu.

Autorův závěr učiněný na základě výzkumu produktů vzpomínkové kultury v dikci KSČ i jejich tvůrců (hlavně Muzea dělnického hnutí Brněnska) zní následovně: „Komunistická strana si na Hybeše s oblibou vzpomněla vždy v době krize vlastní legitimity, ať už šlo o snahu zbavit se nálepky renegáta, zrádce tradic dělnického hnutí a zaprodance cizí mocnosti na začátku dvacátých let, nebo snahu napravit katastrofální chyby učiněné komunistickým režimem kolem roku 1956, respektive 1968.“ Jeho interpretace stojí na tvrzení, že schopnost Hybešova mýtu znovu legitimizovat mocenské postavení KSČ byla indikátorem stability režimu na lokální úrovni – přinejmenším část obyčejných Brňanů sdílela velmi pozitivní představy o Hybešově životě i názor, že KSČ je pokračovatelka jeho díla. Nicméně až do sedmdesátých let předkládali komunističtí autoři a propagandisté publiku příběh Hybešova života zaměřený na jeho identitu politického organizátora a revolucionáře, která působila neživotně a zkostnatěle. Obyčejní obyvatelé Brna si naopak vážili Hybešovy srdečnosti a hlubokého altruismu. Tyto prvky akcentoval spontánně vzniknuvší apolitický mýtus o pomocníkovi a ochránci neprivilegovaných, který se již v polovině padesátých let stal námětem etnologických výzkumů. Teprve autoři vstřícní k normalizační podobě socialismu, kteří se obrátili směrem do historie strany ve snaze najít hrdiny všedního dne, se pokusili Hybešův obraz lidumila sloučit s jeho obrazem politického organizátora. Lukáš Fasora však konstatuje selhání symbolického systému vytvořeného z dějinných reálií české levice. V osmdesátých letech se inovace v nakládání s mýtem Josefa Hybeše postupně zastavily, podobně jako byl paralyzován celý mytický polysystém socialistické diktatury. Tyto projevy v rovině symbolů předznamenaly celkovou krizi diktatury.

Autorova analýza slavností, rituálů, míst paměti a biografických textů s tematikou Hybešova života vyprodukovaných v období let 1948–1989 představuje důležitý příspěvek ke zkoumání dějin socialistické symboliky. Lokálním zaměřením opouští tematický rámec, v němž se toto badatelské pole profilovalo na základě výzkumů kultů osobnosti J. V. Stalina, V. I. Lenina či K. Gottwalda. Kniha Lukáše Fasory tak otevírá hned dvojí perspektivu pro zkoumání lokálních dějin levicového hnutí. Zatímco badatelský zájem o mentální horizonty místního dělnického vůdce skýtá možnosti pro další výzkum o dějinách sociální demokracie přelomu století, zájem o zapadlé propagandistické brožury a odsunuté pomníky vystavěné orgány KSČ před listopadem 1989 ukazuje možný směr dalšího poznávání zdrojů podpory komunismu a důvodů dlouhé životaschopnosti socialistického režimu, která se při zpětném pohledu může zdát poněkud překvapivá.