Malé cvičení ze srovnávacích literatur.

V jednom románu z roku 1978 je hlavní postavou Earl, který ve světě blízké budoucnosti vstupuje do utajeného Řádu, jenž má svrhnout stávající systém a nastolit nový, spravedlivější pořádek. Složí tajnou přísahu v půlkruhu dalších členů Řádu, zakrytých kápěmi. Obstál ve zkoušce, je mu přiděleno tajné znamení, podle kterého se členové řádu poznají.

V jiném románu z roku 2017 je hlavní postavou Michael, který ve světě blízké budoucnosti vstupuje do utajeného Řádu, jenž má zachránit tradiční hodnoty před postupujícím islámem. Složí tajnou přísahu na shromáždění dalších členů řádu, sám s hlavou zakrytou kápí. Obstál ve zkoušce, je mu přiděleno tajné znamení, podle kterého se členové poznají.

První román jsou Turnerovy deníky, nejznámější text americké rasistické pravice, popisující hromadné vraždění černochů, lidí, kteří s nimi vešli do svazku, ale i Židů a asijských národů.

Druhý román je kniha Řád od bývalého středočeského hejtmana a sociálně demokratického politika Davida Ratha. I zde dovedl liberalismus svět ke špatným koncům, namísto černochů jsou zde na mušce rozpínaví muslimové, kteří našli v Evropě novou baštu v tolerantním Německu a postupně ovládají Evropu.

Turnerovy deníky se staly oblíbenou inspirativní četbou řady teroristů včetně Timothyho McVeigha. Kontingent press, český vydavatel Deníků (vyšly v překladu právě před deseti lety), se v úvodu zaštiťuje snahou poznat myšlenky extremistů, abychom jim lépe čelili. David Rath, který se už snad brzo dozví soudní verdikt ve věci svého podezření z korupce, se v úvodu přirovnává ke Karlu Čapkovi, který – stejně jako on – psal o některých věcech proto, aby se nestaly.

Ani jedna z těch dvou knih se nevyznačuje valnými literárními kvalitami. Pseudonymní autor Turnerových deníků se ani o žádnou literaturu nesnaží, Rath se snaží, ale protože není nadán talentem, výsledek je snad ještě horší. Jeho dílo je tak spíše svérázným dokumentem doby a určité společenské nálady.

Že autor v knize prezentuje své vlastní myšlenky, lze dohledat v jeho veřejných prohlášeních z minulých let, v nichž varoval před islamizací světa.

Pevnost střední Evropa
Základní situace příběhu připomíná nějaký starý utopistický román – změkčilá, islamizovaná Evropa a v ní Česko a tři další země Visegrádu jako ostrůvek svobody, kterému se muslimská vlna vyhnula. Jedním z důvodů je historie – s muslimy se na tomto území zatočilo a nevybíravě byli internováni do jakýchsi „pseudokoncentráků“, zatímco slušní, bohatší lidé žijí v neprodyšně izolovaných rezidencích a čtvrtích. Jak žije zbytek obyvatel, se nedozvíme, protože pokud se něčím tato kniha vyznačuje, pak naprostým nezájmem o střední třídu. Jediní lidé, které na jejích stránkách potkáme, jsou buď ti nejvybranější z vybraných, anebo pak muslimská chudina, která se „popelí“ u svých chatrčí.

Při jejím popisu se mění i jazyk knihy a autorovi se na klávesnici vkrádají slova, která v jiných pasážích nenajdeme. Nenávist k muslimům všeho druhu z těch pasáží jen kape. Pokud byl v Britských listech označen román Za Alpami Davida Zábranského za fašistický, jaká slova by bylo třeba volit pro knihu Davida Ratha? Takto vypadá popis muslimského slumu:

Když nastupoval, na krátkou vzdálenost bezpečně rozeznal tmavší pleť vousatých tváří, hlavy se špinavými vlasy, z části krytými ušmudlanými pokrývkami. (Slum) už na první pohled působil jako odvěká chudinská čtvrť plná neuvěřitelně početných rodin, žijících namačkány jedna vedle druhé a přetahující se o malinké hliněné dvorky, jejichž atributem byly odpadky a záplava popelících se usmrkanců.

„Rozmnožování je to jediné, co zvládají naprosto dokonale a na výbornou,“ blesklo mu hlavou.

Nelichotivých výroků se dočká i vůdce aktivistů demonstrující za práva muslimů: „Neziskové hnutí a toho sympaťáka nejspíš potajmu platí naše prezidentská kancelář. Děsí lidi představou, že někdo zboří ploty a ty desetitisíce špinavců se vrhnou do ulic Prahy.“

Také Řím se uměl se slumy afrických přistěhovalců vypořádat po svém: „Jednoho dne vjely do chudinských čtvrtí buldozery a za nimi napochodovali vojáci. Kdo nestačil utéct, zůstal pod troskami.“

Speciálně Čechy se staly útočištěm civilizovaného světa ještě z jednoho důvodu – sídlí zde zbrojařská firma hlavního hrdiny Michaela a jeho přítele, vynálezce Izáka, která produkuje účinné paralyzéry. Zbraně, které mohou na dálku člověka zneškodnit nebo i usmrtit. Lehce špionážní zápletka se točí kolem plánů nejvyšších představitelů Německé islámské republiky napadnout Polsko a vyvolat světový konflikt, v němž by militantní islám nadobro zvítězil, a snahy členů tajného Řádu tyto plány zhatit.

Islám tu sice figuruje jako protiklad demokracie, ale ono to ani s tou není moc slavné, že. „Původní, tedy parlamentní systém s nekonečnými diskusemi, hašteřením a neustálými volbami musel být nahrazen systémem akceschopnějším, s větší koncentrací pravomocí v rukou menší skupiny lidí.“ A ještě: „Je nemožné zajistit prosperitu demokracie, pokud hlas nevzdělaného hlupáka váží stejně jako hlas moudrého.“

Kniha by mohla být dobrým vzorkem pro studium fascinace přepychem a poživačností. Gusto, s jakým autor popisuje přepychové paláce, luxusní interiéry či vybrané pokrmy, je enormní. Maloměšťácký vkus jde ruku v ruce s fascinací bohatstvím a jedinečností. Může to trochu připomínat svět Jamese Bonda, ale tady je všechen ten luxus přepálený a vystavovaný na odiv, místo aby byl zmiňovaný na okraj, mezi řečí.

Pružnost a pevnost
A když jsme zmínili poživačnost, nelze se vyhnout specifickému postavení žen v této knize. Vlastně tu jsou jen dvě – a mezi nimi Michael přesouvá svůj neutuchající sexuální apetit. Nejprve Monika, dokonalá sekretářka, ze které se posléze, světe div se, vyloupne dcera mocného českokrumlovského vévody, jemuž visí v pracovně originál Mony Lisy, zachráněný z islamizované Francie. Jinak dokonalý Michael je zcela bezradný, když se v jeho blízkosti Monika ocitne. Nemůže si pomoct a hned musí v koupelně u své kanceláře „prozkoumat Moničinu ohebnost“. Zvláštním předmětem zkoumání jsou pak dívčí zadečky, které v textu figurují pravidelně a nikdy bez adjektiva „pružný“. Druhou ženou jeho srdce – nebo čeho – je Miriam, stejně jako Monika členka Řádu, jinak též manželka bratra německého prezidenta. V duchu pravidel červené knihovny není možné, aby zde byla žena jen ženou, vysoké společenské postavení musí být přibaleno k tomu, aby neutrpěla reputace hlavního mužského hrdiny.

A ještě je tu třetí žena! Přece Michaelova manželka. Ale ta je mimo hru, protože sedí doma a potýká se s depresí. Co s ní tedy?

Smutná uslintanost v popisech něžného pohlaví je nedílnou součástí balíčku tohoto díla, které jako by bylo sešito ze samých klišé. Těch je tu tak husto, až ve vás začne hlodat pochyba, jestli to není všechno od autora nějaká sofistikovaná hra. Jestli vám nenabízí veškerý šrot patriarchátu starého bílého muže až příliš na stříbrném podnosu. Jestli to není nějaká protřelá nahrávka na smeč veškerým emancipačním hnutím. Ironická hra, kde na vás na konci autor spiklenecky mrkne a všechno grandiózně shodí. Říkáte si – to přece není možné, aby toto někdo psal s vážnou tváří.

Ale asi ano, neboť kniha má podle slov autora na záložce „pohnout čtenářovou myslí i srdcem“. Michael s pomocí Miriam a teroristů vyvraždí špičky německé vlády a v Německé islámské republice zavede osvícenou antiutopii, v níž jsou nepřátelé změn rychle zlikvidováni, všichni jsou pod dohledem osobních komunikátorů a přetlak mladých muslimů je odkloněn k levným čínským sexrobotkám. Po večeři z tuňákového carpaccia si oba milenci předčítají v Machiavelliho Vladaři za jemného šplouchání mořských vln.