Představíme-li si štěstí jako cibuli, pak se kniha Meika Wikinga Hygge zabývala jejími vrchními slupkami. Bestseller přeložený do více než třiceti jazyků popisoval, jak každý z nás může docílit každodenní spokojenosti s magickým názvem hygge. Ředitel kodaňského institutu hledajícího odpovědi na otázky lidského štěstí nadchl čtenáře jednoduchostí přístupu k životu – k hygge stačí plamen svíček, teplé ponožky, horký čaj a kamarádi, se kterými si uvaříte večeři.

Poučeni první knihou a vybaveni dostatkem ekologických svítidel a sladkého kakaa, otevíráme Wikingovo pokračování s názvem Lykke, jehož překlad je jednoznačnější – štěstí. V pomyslné cibuli se dostáváme o pár vrstev níže, už nepůjde jenom o vnější artikly, které seženeme v protějším obchodě. Wikingova perspektiva se tentokrát rozšiřuje i geograficky, autor opírá svá tvrzení o mezinárodní průzkumy a zahrnuje i příběhy lidí z různých koutů světa. Navzdory globálnějšímu pohledu však Wiking zůstává do morků kostí Dánem, který nachází radost především ve dvou věcech: v pospolitosti a v harmonii mezi pracovním a osobním životem. Wikingova publikace nemíří směrem individuálního a intimního prožitku štěstí, které člověk hledá sám v sobě, v dialogu se svými pocity, potřebami a vnitřním hlasem (ukrytým někde hluboko v jádru cibule). Dle autorova názoru tkví dánský recept v harmonickém soužití s okolím, jak přírodou, tak lidmi, a ve vyváženosti prostoru, který věnujeme profesi a volnému času. Přístup zdánlivě triviální, pro některé aplikovatelný snáze než soustředěná meditace, pro jiné – povahou spíše samotáře – dokonalá noční můra.

Pospolitost je klíčové slovo Wikingovy knihy i dánštiny, kde je součástí desítky složenin, protože v této skandinávské zemi lze sdílet téměř vše. Určité pasáže Wikingovy knihy u nás, Středoevropanů poznamenaných totalitou, vzbuzují nervózní úsměv na rtech, jako například normalizační podtitul jedné z kapitol Štěstí lidu. Podobně mrazivě na nás může působit část, v níž Wiking popisuje v Kodani stále vyhledávanější model jakýchsi koldomů, v nichž má každý plnohodnotný byt, ale zároveň sdílí s ostatními společnou kuchyň a další prostory. Večeře v komunitní jídelně stojí zanedbatelné peníze a povinnost uvařit ostatním na člověka vyjde asi jednou měsíčně. Výhodou není jenom levné nasycení, ale více času na rodinu (odpadá každodenní nákup, vaření a mytí nádobí) a možnost si vzájemně pohlídat děti.

Na druhou stranu pozorujeme podobné tendence i u nás: zakládaní komunitních zahrad, akce jako Zažij město jinak!, vznik mateřských center nebo hlídacích skupin. I generace Čechů 30+, která se usazuje, začíná podvědomě nacházet stále více smyslu v občanské angažovanosti v nejbližším okolí, v setkávání se se sousedy, zatímco workoholismus je na ústupu. Adorace přepracovaných manažerů, kteří tráví v kancelářích čtrnáct hodin denně včetně víkendů, se ve Skandinávii nenosí už mnoho let. Každá společnost má svůj úzus, způsob života, který je většinou uznávaný jako správný a hodný následování. Zatímco se u nás vedou spory, zda je vhodné dát dvouleté batole do školky a způsobit mu tím nevyléčitelný šok, v Dánsku se děti vozí od jednoho roku každé ráno do školek v přívěsech za jízdními koly. Všichni ale zároveň vědí, že rodina vyžaduje čas, a tak si nikdo nedovolí svolat schůzi v odpoledních hodinách, kdy se školní zařízení zavírají. Pracovat ano, ale má to své hranice. Právě tato rovnováha je dle Meika Wikinga základním kamenem dánského návodu na štěstí, které se nutně nemusí točit jen kolem malých potomků, stejnou radost přináší sport, pohyb, příroda nebo blízcí lidé.

Wiking nijak nezastírá, že Dánové těží z ekonomické stability, která zaručuje slušný standard i lidem, kteří se ocitli bez práce nebo pocházejí ze slabšího socioekonomického prostředí. Bohatých zemí je ale celá řada a každá kultura k bohatství přistupuje jinak. Wiking zdůrazňuje, že Dánsko a Skandinávie obecně razí cestu střídmosti, na Severu se jmění nestaví na obdiv a spotřeba je nepsaným zákonem držena na uzdě. Jako by se milionáři snažili spíše splynout s davem než z něj vyčnívat. Finanční zázemí pro všechny přispívá dle autora k vzájemné důvěře mezi lidmi (Dánové nechají před kavárnou bez obav nezamčené kolo i s dítětem, za což by v USA skončili ve vězení). Stejným úhlem pohledu nahlížejí Dánové i na daně: platit daně rovná se záruka kvalitního života, jejich odváděním přispívají do společenství.

Skandinávie bude vždy jistým vzorem rovnosti a emancipace, která nás na jedné straně fascinuje, zároveň ale cítíme zřejmé kulturní rozdíly, díky nimž je toho „všeho všem stejně“ na nás někdy přes míru. Dánsko rozhodně není utopie a ne všichni tam s výskotem v pět odpoledne šlápnou do pedálů. Současná literatura, například romány Jonase T. Bengtssona nebo Dorthe Norsové, poukazují na zcela opačný pól společnosti, v němž není nouze o lidi tápající, osamělé, vykořeněné a živořící na okraji. Meik Wiking ale píše lifestylovou knihu, kterou koncipuje tak, aby příběhy a statistiky jeho argumenty podpořily, ne rozbořily.

Přes veškeré pochybnosti způsobené prvoplánovostí podobných publikací nelze popřít fakta – Kodaň se řadí k metropolím, kde lidé žijí nejen díky promyšlenému urbanismu velmi spokojeně, což platí obecně o celé zemi. Chcete-li si vyzkoušet dánskou cestu, zkuste při nejbližším volném víkendu potlačit své individuální já a aplikovat v praxi alespoň některou Wikingovu radu: zaklepat u nových sousedů a představit se, zřídit v domě polici s knihami nebo společnou dílnu. Jakkoli sluníčkově, angažovaně nebo utopisticky mohou Wikingovy rady vyznít, Dánsko je zemí většinově šťastných lidí a je otázka, zda můžeme něco podobného tvrdit i o nás Češích.