Oblast rozkládající se v okolí města Zábřeha se do hledáčků turistů příliš často nedostává – pokud už na zábřežském nádraží některý přespolní vystoupí, pak většinou jen proto, aby přesedl na vlak mířící na sever směrem k masivu Králického Sněžníku, Rychlebských hor či k Jeseníkům. Tím se však ochuzuje o možnost poznat, kolik zajímavých příběhů, osudů a krásy v sobě tento region skrývá.

Že je zde skutečně co objevovat, dokazuje ve své nejnovější knížce Putování Zábřežskem po stezkách legend a příběhů redaktor Českého rozhlasu Olomouc Miroslav Kobza, odborník na slovo vzatý, který nás vezme na pouť po doslova každé vesničce a každém kopci tohoto malebného kusu země, napájeného Moravskou Sázavou, Březnou a Moravou.

Autor hned na začátku krátce nastíní, kde se – na základě historických dat i podle jeho osobního pocitu – Zábřežsko vlastně rozkládá. Zároveň se rozhovoří o etnografických specifikách této oblasti, kde se vzhledem k poloze mezi Hanou a Jeseníky odpradávna střetával živel český a německý, díky čemuž zde vzniklo jedinečné kulturní ovzduší.

Své putování začne Kobza ve městě, jež dalo celému kraji název – v Zábřehu, nebo raději v Zábřeze, jak název sídla skloňují místní. A jeho historii vezme opravdu z gruntu, tj. od nejstaršího osídlení. Posléze se přenese do temného středověku, kdy kraji vládl neblaze proslulý rod Tunklů. Do Zábřeha se ještě párkrát vrátí, třeba aby vyprávěl o podnikatelské rodině Brassů, kteří ve druhé polovině 19. století z města vybudovali proslulé průmyslové centrum, byť za cenu silného germanizačního tlaku.

Jakmile spolu s ním Zábřeh opustíme a vydáme se směrem na západ, ocitneme se v malebné krajině Zábřežské vrchoviny. Zavítáme např. do půvabné vsi Hoštejn, již všichni ti, kteří cestují po hlavní železniční spojnici Praha–Olomouc, pro její nezaměnitelné panoráma prostě nemůžou přehlédnout. Údolím říčky Březné, které kromě krásných zákoutí ukrývá i pozůstatky nevybuchlé německé munice, dorazíme do starobylých Štítů, jimž se pro veselé kousky místních kdysi přezdívalo „moravský Kocourkov“.

Záhy se ocitneme v jižní části Hanušovické vrchoviny (Jakubovice, Janoušov, Písařov), díky návštěvě Hynčiny si na chvíli odskočíme i do Hřebečska, někdejšího německého jazykového ostrova uprostřed českého moře. Následně se s autorem zatouláme do hanácké části Zábřežska, abychom se v Leštině zaposlouchali do unikátního dialektu, v Rájci se zase seznámíme s pozoruhodnou lidovou tradicí a nemineme ani kupř. Zvoli, Slavoňov, Postřelmov či Dubicko. Na závěr nás pak čeká výšlap na hrad Brníčko, poté zdoláme kopec Bradlo, jehož vrchol býval častým svědkem národních manifestací jak Čechů, tak Němců, a v závěru se vydáme tzv. Cestou nepokořených na „mytický vrchol Zábřežska“ – Lázek.

Kromě poutavého povídání o historii městeček a vesnic autor pozorně reflektuje i příběhy okolní krajiny, jejíhož svébytného ducha vnímá na každém kroku. Všímá si tak i těch méně postřehnutelných relikvií minulosti, např. toho, jak se v průběhu věků měnila dopravní infrastruktura, zastavuje se u pozůstatků starých technických staveb, tedy nejrůznějších mostů, hrází či železničních tratí, nevynechává ani drobné sakrální památky (kapličky, smírčí kříže) a další artefakty, pomalu zarůstající mechem a rozhlodávané časem.

Výrazným pozitivem publikace je však permanentní důraz na osudy konkrétních lidí. Kobza hovoří nejen o těch slavnějších rodácích ze Zábřežska (např. o hrdinovi obou světových válek Karlu Lukasovi z Brníčka, generálovi Vladimíru Přikrylovi či spisovateli Václavu Rýznarovi z Horních Studének), ale především úspěšně staví pomník oněm – čapkovskou terminologií řečeno – „obyčejným lidem“, jejichž jména již, zčásti či úplně, pokryl prach dějin. Vždyť ale až díky všelijakým domkářům, mlynářům, agilním hospodským či osvíceným duchovním pastýřům, již svojí dobrotou skutečně zhmotňovali slova Písma, získají místa, po nichž putujeme, opravdové kouzlo. V Kobzových působivých obrazech tak znovu ožije třeba chalupník Sigmund Odstrčil, který v touze zabít vlaštovku způsobil požár bezmála dvou desítek svébohovských stavení, či bláznivý Metchud, jenž hraje hlavní roli v dojemném příběhu, v němž si člověk, chudý na majetku i na duchu, umíní svépomocí zbudovat za Drozdovem kapličku.

Kromě nejrůznějších příhod, veselých i tragických, jež se tradují nebo je zaznamenávají místní kroniky, se Kobza často a rád vrhá do vod nadpřirozena. Jak by ne, když se to v kraji kolem Zábřeha (či Hohenstadtu) ještě před několika desetiletími hemžilo čerty, hastrmany či fajrmóny, tedy dušemi zemřelých, kteří za života posunovali hraniční kameny pozemků (samozřejmě ku prospěchu svému). Autor se ale nebrání ani legendám moderní doby. Tak například, kterého fajnšmekra by neškádlila představa, že pár lahví kdysi široko daleko proslulé nemilské slivovice, jež přestala kapat z trubek v 70. letech, stále někde čeká v úkrytu na šťastné degustátory…

Tuto pestrou mozaiku Kobza ještě dobarvuje osobními postřehy – vzpomíná na vynikající řízek v hoštejnské hospodě U Blaháčků, na dětské prozkoumávání zábřežského podzemí či sugestivní setkání s houževnatým farářem z Jedlí Raimundem Haberhauerem. Osobnost autora a především jeho pevné ukotvení na Zábřežsku je totiž pro celkový dojem z díla zcela zásadní faktor. Miroslav Kobza se hned v úvodu čtenáři omlouvá za to, že vzhledem ke svému silnému poutu a lásce k rodnému kraji bude ve svém vyprávění patrně sklouzávat k subjektivitě, citovosti. Kobza se průchodu emocí věru nebrání, snad ještě více, než když své čtenáře před třemi lety vzal spolu s nakladatelstvím Regia na vandr magickými končinami Hrubého Jeseníku. Onen všudypřítomný citový nádech je však právě tím, co knihu činí tak poutavou a co nás přiměje na každé stránce k tomu, abychom ve čtení pokračovali dál. Půvaby rodné hroudy prostě nemá problém předat dál, nikdy je však nepodává natolik zaujatě, aby překryl informativní hodnotu díla či sklouzl k lacinému lyrickému patosu. V Putování Zábřežskem se srdce a rozum harmonicky prolínají, stejně jako minulost a dnešek, jako příroda a člověk, jako smutek a radost.

Všechny zmíněné aspekty činí z Kobzova Zábřežska titul, který je jednoduše radost číst. Vedle hromady zajímavostí a jednoznačně vysoké informativní úrovně z knihy dýchá dobrá nálada, upřímný vztah k domovu i příjemná nostalgie po starých časech, kdy ještě systém vedení cest dával smysl a kdy fortel našich předků předčil kdejaký moderní počítač. Pojďme se tedy s Mirkem Kobzou vypravit za tajemstvími kraje kolem Moravské Sázavy a doufejme, že se s ním na toulky severními končinami Moravy a Slezska nevydáváme naposledy.