Mám tendenci přistupovat skepticky ke knihám označovaným za světoborné, fenomenální, průlomové, zvláště mají-li autobiografické rysy a několik dílů. Mému boji Karla Oveho Knausgårda (nar. 1968) jsem se proto doposud jak v češtině, tak v norštině záměrně vyhýbala. Četla jsem krátkou ukázku z českého překladu prvního dílu, to bylo vše. Až nyní jsem usoudila, že je načase se s autorem a jeho dílem seznámit blíže, a tak jsem přijala nabídku recenzovat třetí díl jeho opusu, který v češtině nese podtitul Ostrov chlapectví.

Děj knihy se odehrává v sedmdesátých letech v jižním Norsku. Začíná jednoho srpnového dne roku 1969, kdy se Karl Ove, tehdy osmiměsíční mimino v kočárku, stěhuje s rodiči a čtyřapůlletým bratrem Yngvem do nově postaveného domu na ostrově Tromøya nedaleko Arendalu, a končí okamžikem, kdy se Karl Ove, aktuálně žák sedmé třídy základní školy, spolu s rodiči, ale tentokrát už bez bratra Yngveho stěhuje opět na pevninu do Kristiansandu. Slovo „děj“ však možná není úplně na místě, kniha nemá výraznou dějovou linku, časové období vymezené dvojím stěhováním je vyplněné líčením běžného rodinného a pak i školního života, skládá se z mnoha drobných střípků a spousty nijak zvlášť významných událostí. Najdeme tu líčení obyčejných klukovských her i rošťáren, popis nástupu do školy, objevování vlastní sexuality a experimentování v této oblasti, první lásky a zklamání, zkrátka běžné klukovské radosti i trápení.

Líčením všedních dní, které někdy jen letí a někdy se vlečou, se však jako červená nit vine problematický vztah Karla Oveho k přísnému, až despotickému otci, jemuž se synové nikdy nezavděčí. Starší Yngve už je otrlý a umí v tom chodit, avšak malý Karl Ove se stále snaží chovat tak, aby si získal otcovo uznání. Bohužel se mu to příliš nedaří, zavděčit se otci je totiž prakticky nemožné. Stejně jako je nemožné odhadnout, jak se otec v konkrétní situaci zachová. „Neexistovalo žádné varování předem. Najednou se prostě rozzuřil. Jestli uhodil, nebo ne, nehrálo vůbec žádnou roli, bylo stejně zlé, když mi zkroutil ucho, zmáčkl paži nebo se mnou smýkl tam či jinam, kde jsem se měl podívat, co jsem provedl, nebál jsem se bolesti, ale jeho, jeho hlasu, obličeje, těla, zuřivosti, která z něj čišela, z toho jsem měl hrůzu, a ta mě nikdy neopouštěla, halila každičký den celého mého dětství.“

Karl Ove postupně dospívá k poznání, že otci je lépe jít z cesty. Často se tak raději potajmu proplíží do svého pokoje, aby na něj nenarazil. V otcově přítomnosti raději mlčí nebo říká co nejméně, aby to, co řekne, nemohlo být použito proti němu. Kde se otcova despocie bere, se nedozvídáme, Karl Ove vše nahlíží dětskýma očima, neanalyzuje a nehledá příčinu problémů, popisuje stav takový, jaký je. Jen jednou padne zmínka o tom, že otci nechyběla sebereflexe a „sám věděl, že to takhle má“, a o tom, jestli „to nebyla její [mámina] odpovědnost, že jsme mu byli tolik let vystavováni“.

Problémy s otcem netvoří gros knihy, místy jsou zmíněné okrajově, leckde je čtenář jen tuší v náznacích, ovšem jsou tu i scény výrazné a přímo mrazivé. Například ta, kdy do sebe Karl Ove u snídaně raději nasouká lupínky se zkyslým mlékem, než aby otci přiznal, že mléko zkyslo, a požádal ho o jiné. Stejně jako scéna, kdy otec donutí Karla Oveho nacpat do sebe několik jablek – jde o trest za to, že Karl Ove v ten den z nepozornosti snědl dvě jablka místo stanoveného jednoho; poučení pro syna, aby nebyl chamtivý. Čtenář proto později naprosto chápe chlapcovo zoufalství, které ho přepadne ve chvíli, kdy se dozví, že maminka půjde na rok studovat mimo domov a o něj i o bratra se bude starat jen otec.

Velké události tehdejší doby se v knize téměř neobjevují, Karl Ove popisuje svůj vlastní malý svět, rodinu, školu, kamarády. Na jednu stranu je to trochu škoda, neboť sedmdesátá léta byla v Norsku v mnoha ohledech zlomová a bouřlivá (politická výměna, referendum o vstupu do ES, vznik Komunistické strany dělnictva, levicové tendence a adorování komunismu, radikální ženské hnutí, první velký příliv uprchlíků, objev a zahájení těžby ropy), na stranu druhou se ovšem nelze divit – vše sledujeme očima malého kluka, který takovým událostem nevěnuje pozornost. Nejsou pro něj podstatné, důležité je pro něj něco úplně jiného, třeba fakt, že se na něj usmála Anne Lisbet, nebo nehorázná drzost dívek, které ho okradou o bonbony nakoupené za celotýdenní kapesné. „My děti jsme byli jako psi v davu lidí, zajímali nás jen ostatní psi nebo psí záležitosti, nikdy jsme neregistrovali to ostatní, co se odehrávalo kolem, nad našimi hlavami.“ Skutečně jen zřídka a mezi řádky proto prosákne ze stránek informace spojená s tehdejším děním v Norsku, např. ve chvíli, kdy na návštěvě u matčiných rodičů padne zmínka o tom, že matčin bratr je zapálený komunista a s rodiči Karla Oveho se kvůli svým názorům hádá.

Kromě komplikovaného vztahu s otcem vyplouvají na povrch i jiné drobné dětské křivdy a trápení – Karl Ove je ve škole jednoznačně nejlepší, přesto paní učitelka nepřečte jeho slohovou práci nahlas, spolužáci se mu posmívají za to, že je chytrý, tvrdí o něm, že ví vždycky všechno nejlíp, a považují ho za vejtahu a nafoukance, později ho kvůli jeho chování a zájmům označují za zženštilého, a dokonce za homosexuála. Líčí se tu mnoho dalších věcí, které Karla Oveho v dětství poznamenaly a které nějakým způsobem ovlivnily jeho život, ať už pozitivně, nebo negativně: vztah k matce, bratrovi a prarodičům, setkání s hudbou, pokus založit kapelu, vztah ke knihám a objevování radosti ze čtení, dětské strachy či otcova nevěra, u níž lze zatím jen tušit, jaký důsledek bude pro celou rodinu mít.

Při čtení není třeba řešit, zda se opravdu jedná o přesný záznam událostí z Knausgårdova dětství. Sám autor v úvodu říká, že „paměť není v životě spolehlivou veličinou“, neboť „něco odsune do prázdné nicoty zapomnění, něco překroutí k nepoznání, něco galantně nepochopí, něco, a zrovna to, co je k ničemu, si zapamatuje dokonale, jasně a správně“. Bez ohledu na to, co je v knize pravda a co nikoli, je Ostrov chlapectví skvělý bildungsromán, který obsahuje vše, co má bildungsromán obsahovat, a navíc je napsaný svěžím a čtivým způsobem. Při čtení se od něj jen těžko odtrhnete a jeho výrazným plusem je i fakt, že ho lze číst zcela samostatně, bez znalosti předchozích dílů.