Zjizvený obličej norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda by většině norské společnosti před rokem 2009 vůbec nic neřekl – a to měl tento stydlivý autor na kontě nominaci na Cenu Severské rady za literaturu za román En tid for alt (Čas pro všechno) v roce 2005 a veleúspěšný debut s knihou Ute av verden (Mimo svět) v roce 1998. Jenže pak se rozhodl k radikálnímu kroku. Už ho nebavilo psát neobyčejné knihy, které nakonec skončily na regálech knihkupectví mezi obyčejnou fikcí, a podobně jako J. K. Rowlingová předem ohlásil velký projekt. A aby si ho opravdu všichni všimli, pojmenoval jej Můj boj. Tedy Min kamp, aby bylo jasno. A že měl s předchozími knihami co dělat, že mu druhý román trval dlouhých šest let (tohle náhodou sám přiznal už v druhém díle Mého boje), tentokrát se pochlapil a během tří let vychrlil několik tisíc stránek najednou. Stal se jedním z nejpopulárnějších, nejprodávanějších, ale také nejspornějších a nejdiskutovanějších autorů v Norsku. Zřejmě tušil, že se pouští do krajiny, v níž jsou lvi, ale je otázkou, zda mu docházelo, že by ho ti lvi mohli roztrhat. O diskusi, která se spustila v norském tisku, si můžete přečíst zajímavou esej Kristin Kilsti a Jarky Vrbové v norsko-českém dvojčísle revue Prostor (87/88/2010).

Záplava popularity v norských médiích není vždy jasným signálem, že se jedná o dobrou literaturu, nezřídka je tomu právě naopak. Jenže zvědavost byla silnější. S čím to ten Knausgård vlastně bojuje? První díl jsem přečetla s chutí a velmi rychle. Ten druhý už značně zpomalil tempo čtení a téměř mi vzal chuť pustit se do dalších dílů. Není tedy možné vydávat tyto řádky za recenzi celé hexalogie, ale pouze za ilustraci toho, o čem jsou první dva díly. Můj boj 1 je bezesporu zajímavý, dobře napsaný, originálně zkomponovaný a v mnoha ohledech neotřelý. Už jen úvodní esej o smrti je úchvatným majstrštykem. Jenže ten druhý už bohužel nemohl být originální, a i když je rovněž dobře napsaný, jednoznačně poukazuje na hranice svého žánru.

A co je to vlastně za žánr? Můj boj je ve své podstatě reality show v románové formě. Popularitu si zasloužil nejen díky svému tématu – přímočaré autobiografii do posledního detailu –, ale i díky velice kvalitnímu jazyku.

Autor v něm líčí v ich-formě svůj soukromý život, od problémů s již nežijícím otcem přes úskalí své spisovatelské kariéry až po intimní problémy s životní partnerkou a dětmi. Činí tak do posledních detailů a vypadá to, že se nesnaží nic přikrášlovat ani nijak vyzdvihovat své schopnosti. Naopak se velice otevřeně, až sebemrskačsky zpovídá ze svých prohřešků a mindráků.

První díl je ukotven v autorově komplikovaném vztahu s otcem. Jeho smrt se zdá být katalyzátorem autorovy reflexe tohoto vztahu a od ní se odvíjí hlavní dějová linie románu. Knausgård výborně postihuje vnímání smrti v současné společnosti a své úvahy o ní velmi dobře zapojuje do autobiografického vyprávění. Zatímco v prvním díle čtenáře ohromí vypravěčova upřímnost a sebereflexe, ve druhém díle věnovaném konfliktu psaní a rodinného života se místy objeví pachuť trapnosti (kterou zažil zřejmě každý, kdo někdy sledoval jakoukoli reality show). Knausgårdovo totální „vydání se“ publiku se všemi detaily soukromého života způsobilo v Norsku obrovskou debatu o tom, kde jsou hranice faktu, fikce a také vkusu, o tom, jak dílo interpretovat a zda je to vůbec se současnými interpretačními prostředky možné.

Ačkoli je v podtitulu uvedeno, že se jedná o román, je celá kniha velmi dobře uvěřitelná a zjevně autobiografická, ale právě explicitní vymezení žánru poskytuje autorovi možnost psát prakticky o čemkoli. Tím, že kniha ze své povahy postrádá zápletku, není dějová linie nijak jasná, ale je neustále přerušována odbočkami a prostým líčením různých okolností, které nemají přímý vliv na děj ani na první pohled nejsou nositeli nějaké umělecké funkce. Prostě se to tak stalo a zrovna tohle si autor zapamatoval. Dlužno říct, že to čtení nijak neruší a kniha se dá hltat jedním dechem. V druhém dílu však totéž začíná působit rušivě. Jako by se Knausgård nechal ukolébat přesvědčením, že stačí dobře formulovat věty a být upřímný (četl hodně Hemingwaye?), ale čím víc se ve svém vyprávění blíží přítomnosti, tím jsou detaily nudnější.

Faktem je, že v Norsku se zatím všechny díly velmi dobře prodávají, a není těžké si představit vydání (alespoň) prvního dílu i u nás. Mám však pochybnosti o tom, že by první díl spustil podobnou lavinu jako v Knausgårdově vlasti, na které by se svezly i díly ostatní. Stejně tak je smutnou skutečností, že o opravdové živé literární debatě si v českých médiích můžeme nechat jen zdát. Nicméně to je jen má soukromá domněnka na základě prvních dvou svazků. Norské recenze zdaleka nesvědčí o tom, že by první díl byl skvělý a ostatní jen slabý odvar, jak je pro vícedílné knihy typické. Obecně řečeno – komu se líbil díl první, oblíbil si i ostatní díly, a ten, kdo jej zatratil, se nad dalšími svazky  rozhodně nesmiloval.

Můj boj je vlastně dobré čtení, přímočaré a poctivé, ale je nutné se vyrovnat jak se žánrem, tak s norskými reáliemi. Rozhodně ale není nadčasový, naopak je to kniha své doby a za dvacet let už bude „jen“ svědectvím své doby, doby, která přála voyeurství, odhalené intimitě, ale i upřímnosti a obyčejnému životu. Co z ní zůstane, je jistě Knausgårdovo poctivé vypravěčské umění, natěšenost jeho čtenářů na další a další díly však už dnes poněkud vyprchala.