Monografie Anny Zemánkové (1908–1986), kterou připravily Anežka Šimková s Terezií Zemánkovou, je pozoruhodná pro snahu přidat něco nového k odkazu výtvarnice, jíž se už dostalo podstatného uznání, v zahraničí i doma byla zahrnuta do početných výstav, sbírek i publikací. Třísetstránková kniha Anna Zemánková tedy navazuje na úspěch díla české představitelky světového fenoménu neškolených tvůrců, u nás označovaného za art brut a v angloamerické terminologii Outsider Art, a sama přispívá k přetváření znalostí a teoretických přístupů v oblasti umění a lidské kreativity. Zahrnuje soubor několika textů doplněných objemným catalogue raisonné: obojí zachycuje rozmach i dosah tvorby této svébytné umělkyně.

Texty, shrnující poznatky badatelů, sběratelů i dalších umělců, jsou ozvláštněny citovým prvkem pronikajícím do autorské i editorské práce Terezie Zemánkové, která od dětství svou babičku sledovala a měla možnost vnímat podmínky i kontext její tvorby. Tato zkušenost ji pravděpodobně přivedla ke studiu art brut; dnes Terezie Zemánková buduje akademické a další instituční zázemí pro tento umělecký směr, včetně rozvíjení odkazu své důvěrně blízké příbuzné.

Její text otištěný v přítomné publikaci je hluboký biografický vhled do vývoje výrazné umělecké osobnosti, podložený znalostí rodinných poměrů. Kurátorka a výtvarná publicistka zde mimo jiné přebírá práci svého otce, sochaře Bohumila Zemánka, který tvůrčí tendence Anny Zemánkové podporoval, a hlavně pomáhal její výtvarné dílo šířit. Na psaní intimnějšího rázu pak Terezie Zemánková navazuje odborným esejem, kde dílo umělkyně zasazuje do kunsthistorických souvislostí spíše z formálního hlediska.

Zevnitř
Současný pohled na kresby a plastické výtvory Anny Zemánkové je doplněn rozhovorem, který vedla s Pavlem Konečným v roce 1980. Syrová výpověď přidává další vrstvu k životopisu: odkrývá prostředí utvářející jedincovo chování a zachycuje, jak se s tím dotyčný vyrovnává.

Jde také o protiváhu k některým erudovaným textům publikace. Výtvarný projev Anny Zemánkové je působivý až fascinující, na což část autorů reaguje, ale občas píší příliš popisně. V takovém případě texty spíš slouží jako potvrzení stávajícího uznání, než aby se pokusily dostat pod povrch nějakého problému. Na druhou stranu, deskripce je také součástí kunsthistorické práce a editorky knihy zprostředkovaly dostatečně různorodý obsah. Díky širokému metodologickému rozpětí může monografie sloužit jako reference pro další studium tvůrčí cesty české výtvarnice.

Dostává se zde i na aktuální témata. Esej Barbary Safarové je významný v tom, že pokládá otázku, lze-li tvůrčí vyjádření Zemánkové chápat mimo etablovaný kontext historie, teorií a kulturních návazností a všímat si podobností mezi zdánlivě nesouvisejícími soubory děl. Výpověď Anny Zemánkové se podobá jiným, kupříkladu dílu švédské umělkyně Hilmy af Klint (1862–1944), s nimiž neměla Anna žijící v bytě v pražských Nuslích žádný kontakt ani spojitost. Takové zkoumání vyprošťuje komplexní dílo české umělkyně z bytelného šuplíku medijní či folklórní tvorby a poukazuje na nutnost uznat další možné souvislosti lidské tvořivosti než jen vnější společenský vliv. Zavedený kánon dějin umění totiž stále v drtivé většině hledí na vývoj tvorby racionálně, z pohledu historie a společenských souvislostí. Postoj Barbary Safarové nás pak nutí přehodnotit podstatu vrozeného citu a individuálního cítění. Rozevírá se tak nový, nezmapovaný prostor, který, jak autorka eseje naznačuje, může svědčit ženskému pojetí tvorby v kontextu umění tvořeného doposud převážně muži. Cílem textu i publikace nicméně není protežovat tento směr bádání, nýbrž nebát se na specifickou tvorbu podívat neotřelým způsobem a nastolit základ pro nové možné interpretace.

Do nových světů
Z mnoha perspektiv pohledu na tvorbu Anny Zemánkové je patrné, že její dílo není lehce uchopitelné a jeho odborné zpracování je v počátcích. To však zároveň skýtá jistou volnost interpretací, což z publikace činí relativně průkopnickou práci. Zajímavý je například pohled umělkyně Evy Koťátkové, jež se s dílem autorky mnohem starší generace setkala na 55. bienále současného umění v Benátkách v roce 2013 a do úvah o něm promítá témata z vlastní praxe. Hravý, ale soustředěný postoj současné výtvarnice se neomezuje na jediný výklad vybraných výjevů.

Nepoddajnost kreseb a plastik Anny Zemánkové potvrzuje potřebu její práci vystavovat, zkoumat a zasazovat do nových kontextů, aby se projevily nové momenty a další vlastnosti děl. O tom svědčí zájem prestižních institucí a světových sbírek o její dílo obecně. Tato monografie pak slouží jako důležitý nástroj k zachování odkazu díla plynoucího z přirozené citlivosti a představivosti.

Poznámka: Monografie vyšla zároveň i v anglické a francouzské verzi, publikace se liší pojetím obálky.