Jak se dá náboženská víra statisticky měřit a co to vypovídá o současné české společnosti? Jak s religiozitou souvisí volební účast, zločinnost, vzdělanost, rodičovství či nezaměstnanost? Kolik tu žije následovníků rytířů z Hvězdných válek? A proč se u nás při sčítání obyvatelstva k Hnutí nového věku přihlásilo jen dvaadvacet lidí? I na to odpovídá Atlas náboženství Česka Tomáše Havlíčka, Kamily Klingorové, Jakuba Lysáka a dalších autorů, první rozsáhlá a ucelená geografická analýza tuzemské náboženské krajiny a jejích proměn od počátku transformace společnosti po roce 1989.

Kniha má tři části: první seznamuje s regionálním rozložením vybraných náboženských skupin obyvatel, kde nechybí ani jediismus, pohanství či samostatné kapitoly o „neinstitucionalizovaných katolících“ a „neinstitucionalizovaných křesťanech“. Těch druhých je skoro sto tisíc, takže pokud bychom je považovali za samostatnou náboženskou skupinu, zaujala by co do velikosti druhé místo hned za římskokatolickou církví.

Druhá část knihy se na příkladu deseti modelových území zaměřuje na rozmístění sakrálních objektů v krajině. Mezi ty autoři zahrnují rovněž pomníčky obětem dopravních nehod nebo pietní desky obětem bojů. Registrují, jak četné tradiční církevní objekty kvůli nedostatku věřících mění svou funkci, ale také jak se vzestup alternativní religiozity začíná materializovat do objektů, jako jsou věštírny, sídla kartářek, centra osobnostního rozvoje a alternativní medicíny. S jistou distancí referují i o místech, jež návštěvníci vyhledávají kvůli údajnému působení spirituálních sil v přírodě, a například u inkriminované lokality na Jablonsku dodávají, že jde o skupinu menhirů, které tam byly ve skutečnosti vysazeny v rámci nedávného sochařského sympozia.

Poslední část „analyzuje souvislosti náboženství a vybraných prostorových, socioekonomických a demografických jevů“, jejichž příklady byly zmíněny výše. Autoři obecně konstatují vyšší míru religiozity v jihovýchodní části republiky a její ubývání severozápadním směrem. Její úroveň koreluje s volební účastí a do jisté míry i s dalšími proměnnými. V některých menších oblastech se kupříkladu prokázala provázanost protestantství (respektive proslulé protestantské etiky) a zaměstnanosti. U dalších předmětů badatelského výzkumu byly výsledky méně jednoznačné: například na kriminalitu měly rozhodující vliv jiné, významnější faktory. Také u manželského chování se autoři zdráhají vynášet jednoznačnější závěry o přímé korelaci, a raději opatrněji mluví o významu a váze „tradiční kultury“, jež ovšem vychází z náboženských norem, nebo o společenském klimatu odvozeném od křesťanství, i když se daní občané již za věřící sami neoznačují.

Atlas „vysvětluje prostorové aspekty religiozity české společnosti a reflektuje její minulý i současný vývoj, rozmanitost a ovlivnění globálními trendy“. Předvídá tedy, že se zvyšujícím se zastoupením cizinců bude stoupat také míra obecné religiozity, i když na ověřitelné údaje je v tomto směru zatím příliš brzy. Informuje, že v některých částech Prahy již dnes dominuje evangelismus a buddhismus (Dubeč), a v jiných dokonce hinduismus (Dolní Měcholupy). A že jednou z „nejmladších“ náboženských denominací, tedy společností s vysokým zastoupením mladých, je Buddhismus Diamantové cesty, zatímco tradiční křesťanské církve stárnou.

Autoři nabízejí množství údajů, v nichž se snaží najít obecnější trendy, které většinou nijak nehodnotí. Limity statistické metody si samozřejmě uvědomují, a proto své závěry formulují obezřetně a se snahou vyhnout se zjednodušování. Připouštějí, že mnohé výsledky jsou zkresleny tím, že určitá skupina obyvatel při sčítání některou z kolonek prostě nevyplnila. Zvláště u méně frekventovaných kultů (třeba u posvátných míst, která byla vybudována a udržována jen jedním novodobým „pohanem“) se můžeme pochybovačně ptát, nakolik jsou taková tvrzení reprezentativní. To, že na Vyšehradě údajně „působí duchovní energie, které lze spojovat s působením bájné věštkyně kněžny Libuše“, se ovšem statisticky zkoumá obtížně…

Celkově ale kniha poskytuje komplexní obraz náboženské mapy Česka, který bude pro mnohé možná až překvapivě pestrý a plastický. Pro poznání soudobé náboženské scény Česka je to kniha neocenitelná, protože rozhodně nepotvrzuje klišé o zcela ateistických Češích ani o urputném boji mezi křesťanstvím, jež má být zdejším obyvatelům od pradávna vlastní, a rychle se vzmáhajícím islámem. Mimochodem, co říká kniha o zdejší muslimské komunitě? Že je relativně vzdělaná a dobře integrovaná do většinové společnosti…