Dlouhou cestu malého chlapce z válečného Sovětského svazu až do budoucího státu Izrael líčí román Domů ze slunečných stepí (Ha-bajta me-aravot ha-šemeš, 2010) izraelského spisovatele Uriho Orleva (nar. 1931 ve Varšavě), který vyšel česky – stejně jako autorovy dvě předchozí knihy pro děti a mládež – v překladu Lenky Bukovské. Zatím poslednímu Orlevovu románu předcházelo na tři desítky titulů, většinou autobiografických a většinou pro mladé čtenáře.

Jak je v autorově tvorbě typické, už název knihy volá po domově, bezpečí nebo pomoci. Hlavní hrdina aktuálního románu je opět židovský chlapec, který se musí poprat s hrůzami druhé světové války. Na rozdíl od obou předchozích knih přeložených do češtiny – románů Ostrov v Ptačí ulici a Běž, chlapče, běž – však tentokrát dětský protagonista není nucen čelit osudu sám, nýbrž setrvává v kruhu rodiny. V prvním roce války je Eljušovi teprve pět let, více než na psychologii postavy se tu autor zaměřuje na líčení spletitého příběhu. U hrdinů předchozích knih, zhruba osmiletých až dvanáctiletých, kteří tráví veškerý čas sami, se naopak snažil zachytit každou jejich myšlenku. Romány tak získaly silný emocionální náboj a byly dobrodružné. V díle Domů ze slunečných stepí je nebezpečí zachyceno pouze v náznacích, a čtenář snadno může získat pocit, že se hlavnímu hrdinovi „přece nic nemůže stát“.

Naivníma očima
Uri Orlev, sám Žid, vyrůstal ve válečném Polsku a prošel koncentračním táborem. Po válce se usadil v Izraeli, kde začal už v padesátých letech zpracovávat své kruté zkušenosti z dětství do podoby dětských literárních příběhů. V knize Domů ze slunečných stepí musí Eljuša společně se svou rodinou prchnout před přicházející válkou hlouběji do Sovětského svazu. S rodiči, dvěma staršími sestrami a malým bratříčkem se vydává do Kyjeva. Když rodinu opustí tatínek, jelikož se jako důstojník musí vrátit ke své jednotce, zůstává malý Eljuša jediným mužem v rodině.

Maminka a děti se vydávají vlakem do Kazachstánu. Díky otcově vysoké armádní funkci však mají zjednodušenou pozici. Snadno získali místa ve vlaku a v cíli je čeká muž, který jim pomůže ubytovat se ve skromné chaloupce. Popisovaný příběh tak působí dojmem, že rodina je vlastně v bezpečí. Orlev vykreslil situaci dětskýma očima, jak ji vnímal Eljuša a pravděpodobně i skutečný Eli Paz-Pozniak, který se stal předlohou pro tuto knihu: maminka říká, že existuje nějaké nebezpečí, ale já ho moc necítím.

Náhlá otcova smrt
Rodina zvyklá na vysoký standard, nyní musí spát v Kazachstánu na peci, chodit daleko pro vodu a prosit u sousedů o jídlo. Eljuša se naučí lovit ptáky, a po dlouhé době tak domů přinese maso. Maminka hraje sousedům na balalajku a vykládá karty. Až do okamžiku, kdy se k rodině na pár dní vrátí tatínek, jde všechno až idylicky hladce. Otec však náhle opět zmizí a po čase přijde smutná zpráva, že je mrtev a za jeho smrt může pravděpodobně Stalin. Ačkoli děti ještě netuší, co se děje, maminka rychle vytahuje polský pas a klade svým nejdražším na srdce, že ode dneška jsou Poláci. V tuto chvíli dostává příběh dramatičtější spád. Rodinu už nechrání zpovzdálí pevná otcova ruka – a cesta do vysněného Izraele je nesmírně dlouhá.

Mohlo by se zdát, že Orlev po několika knihách s podobnou tematikou přestane být originální a bude jen s obměnami naplňovat podobná schémata. Román Domů ze slunečných stepí však přináší poměrně překvapivé zjištění: některé děti prošly druhou světovou válkou, aniž by si plně uvědomovaly její důsledky. Eljuša tak na pobyt v Kazachstánu vzpomíná jako na oblíbenou kapitolu ze svého dětství.