Polsko-izraelský spisovatel Uri Orlev (nar. 1931) se poprvé objevil na českém knižním trhu v roce 2013. Pražské nakladatelství Práh vydalo v překladu Lenky Bukovské jeho nejznámější dětskou knihu Ostrov v Ptačí ulici. V díle Uriho Orleva, který je držitelem mezinárodní ceny Hanse Christiana Andersena, se odráží mnoho autobiografických prvků. Když byl Uri malý, prožil část druhé světové války ve varšavském ghettu. Jeho otec působil jako lékař a už na počátku válečného konfliktu byl poslán na ruskou frontu. Malého Uriho se dařilo příbuzným po smrti jeho matky ještě nějaký čas ukrývat. Nakonec ale museli všichni odejít do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Orlev válku přežil a usadil se v Izraeli, kde se po letech opět setkal se svým otcem.

A právě motiv tatínka je v románu Ostrov v Ptačí ulici tak zásadní. Hlavní protagonista, jedenáctiletý Alex, žije s otcem a rodinným přítelem Baruchem v polském židovském ghettu. Jednoho dne však přijde příkaz k vystěhování. Otec s Baruchem odejdou, Alexovi se podaří ukrýt se v rozbořeném domě, podél kterého se táhne zeď ghetta. Při životě ho drží jediná myšlenka: táta slíbil, že si pro něj přijde.

Od té chvíle se rozehrává dobrodružství, během kterého si Alex musí sehnat dostatek jídla, vybudovat dobrou skrýš a nenechat se u toho nikým chytit. Podobně jako v ostatních Orlevových dětských románech zde hrdina musí překonat nástrahy, které by často nezvládli ani dospělí. V opuštěném ghettu se Alex setkává se zloději, pomáhá účastníkům odboje a díky své statečnosti si dovolí i pohrát si s dětmi na druhé straně zdi. Všechny své myšlenky probírá se Snížkem, malou bílou myškou. Prožívá své utajené dobrodružství na malém ostrůvku chatrného bezpečí, podobně jako Robinson Crusoe.

Zejména díky dobrodružství je Orlevova kniha čtenářsky přitažlivá. Napětí autor udržuje perfektním popisem chlapcova přemýšlení o každodenních nástrahách: Můžu si dnes dovolit jít ven? Je už dost velká tma, aby mě nikdo neviděl? Kniha má spád, ačkoli se v ní neobjevuje kvůli chlapcově časté samotě mnoho dialogů. Název každé z dvaceti kapitol napovídá, že v příštích okamžicích se opět stane něco, s čím se bude muset malý hrdina vypořádat. Jedna část například nese název: Mám hlad, ale oni taky.

Díky těmto vodítkům se tak malý čtenář bude těšit na další kus dobrodružství, ještě než v ději přijde, a knihu nebude chtít vůbec odložit. Sám autor o svém díle pro Hospodářské noviny roku 2013 řekl: „Dřív jsem si myslel, že jsem napsal knihu o holokaustu – ale když vyšel v USA překlad, získala kniha Cenu Edgara Allana Poea udílenou za dobrodružnou literaturu. Až tenkrát jsem si uvědomil, co na té knížce vlastně je.“ Na rozdíl od jiných knih s podobným tématem totiž příběh neprostupuje jen smutek či beznaděj, ale dýchá z něj napětí až do poslední stránky.

Tím, že autor své vyprávění zcela neuzavírá, přetrvává jisté napětí i po přečtení celé knihy. Otázky, které na konci o osudech postav vyvstávají, dodávají příběhu hloubku. Možná, že dětští čtenáři okolo deseti let, jimž je kniha primárně určena, si ji zcela neuvědomí. U knihy ale rozhodně vydrží. A budou tak moci lépe pochopit zásadní úsek novodobých dějin, který se s každou generací vzdaluje.