Kniha vědce a spisovatele Radomíra Sochy, nazvaná Vílí býlí. Tajemství kouzelného herbáře, kterou svými ilustracemi doprovodila Eva Chupíková, je dokladem, jak působivá je rovnováha mezi výtvarnou a slovesnou složkou. Slovo v recenzované knize sice hraje hlavní roli, ale každá z úžasných kreseb nadto vytváří další a další příběhy. Bez přehánění fantastický svět víl, bylin a malé Janinky navazuje v české ilustrátorské tradici na to nejlepší. Na Jiřího Trnku, Daisy Mrázkovou, Květu Pacovskou nebo Zdeňka Seydla, abychom jmenovali jen některé. Kniha rozvíjí příběh kouzelného herbáře, jenž se stane malému děvčeti na prázdninách průvodcem po světě léčivých rostlin. Jednotlivé ilustrace, jichž je jen o málo víc než dvacet, jsou světem samy o sobě. Vedou k citlivému pozorování, ke studiu, k mnoha otázkám a také ke snění, a to nikoli nutně o kouzlech a světu tam někde za oponou, ale o tom, co je ještě stále kolem nás a co už tak často pro jiné vjemy a starosti nevidíme.

Radomír Socha se jako autor literatury pro děti představil svými tituly Jak skřítkové a děti chránili les (Albatros, 2016) či Vesele o zvířátkách a houbách (Krigl, 2015). Evu Chupíkovou mají čtenáři spojenu nejspíš s jejími cestopisnými knížkami, S pastelkami po hradu Valdštejn (Hranostaj, 2017), S pastelkami po klášteře Milevsko (Hranostaj, 2017) či knihou Čáry máry v kuchyni… od jara až do zimy (Mladá fronta, 2015), avšak titulů, které ilustrovala, je řada.

Vyprávění, jež se ve Vílím býlí rozrostlo na více než sto stran, má jednoduchý narativ. Janinka, sirotek, je na prázdninách u babičky. Ta zřejmě žije také sama; velkou rodinu nebo přátele kolem ní nenajdete. Malá Jana náhodou objeví starý herbář, který po otevření prozáří celou místnost. S trochou obav z něj přečte zaříkadlo pod jedním z obrázků a v noci se jí zjeví heřmánková víla Kamilka a daruje jí kouzelný prsten. Jeho zář dovede Janinku a její babičku na místa, kde roste tolik heřmánku, že to ještě nikdo nikdy neviděl. Babička, sama bylinkářka, učí svoji vnučku rozeznávat léčivé byliny a zvídavá Janinka pak nově nabyté znalosti využije – pro babičku, pro sebe, pro nemocnou kamarádku. Velkými časovými skoky se z žačky základní školy stane gymnazistka, stojící na dohled vysoké školy. To, co poznala ve svém dospívání a hlavně v prázdninových dobrodružstvích, by ráda zhodnotila i ve studiu na přírodovědecké fakultě. I ona se ale na kraji dospělosti nakonec musí rozloučit s kouzelným herbářem, který bude v truhle kdesi na půdě čekat na jiné děti, třebas na ty její.

Radomír Socha stál zřejmě před složitým rozhodnutím, zda ve svém příběhu vytvoří jakousi tradiční babičku jako od Boženy Němcové, starou, moudrou, laskavou ženu z venkovských románů a Pečírkova kalendáře, nebo jestli se bude babička podobat ženám svého věku, které potkáváme dnes a denně kolem sebe; ženám aktivním a třebas i studujícím, jež se rozhodně nechtějí smířit s tím, že jsou „staré“ a že by měly doma oprašovat knihy, vařit a uklízet. Pokusil se tedy obě typologie spojit a stvořit babičku, kterou by dokázal milovat každý z nás. Jak tahle laskavá paní vypadá, nezjistíme. Není na žádné z ilustrací, takže je jen na nás, jaké rysy, představy a přání si do ní promítneme. Jistou posvátnost babičkovského stavu a celého pohádkového vyprávění podtrhuje spisovná řeč, jíž Janička s babičkou mluví a kterou si kupodivu oblíbily také víly a skřítkové. Pravda, i spisovný jazyk má své limity a svůj vývoj a nezestárne tak rychle jako každodenní dorozumívací řeč. Není to ale tak, že v těch nejintimnějších vztazích používáme daleko barevnější jazyk, jenž není v žádném ohledu horší nebo méněcenný? Jak mluvíte se svou babičkou, dědou, rodiči, kamarády vy?

Knižní babička představuje symbolický typ moudré, rozvážné ženy, která spojuje rozptýlená pokolení a zná odpověď téměř na všechno. Je archetypem dobrého člověka, u nějž se dítě cítí v bezpečí. Vnímáte tu rozpomínky na dětství a na to, co se do nás otisklo. Realita se mísí se sny a ideály. Z nějakého důvodu se však babička bojí kouzel a není s to vidět pohádkové bytosti. To bych nečekal. Kdo jiný má rozumět náboženským prožitkům a tajemnu lépe než životem okřesaná žena? „‚Kdo ví, co je to za čáry. Raději knihu opět zavřeme do truhličky a dáme na půdu,‘ řekla ustaraně babička a sundala si brýle.“ Jak vidno, i její moudrost (a víra; tu přece hledáme u velkých postav našich životů) má své limity. Proč tomu tak je, netuším. Vysvětlení, proč babička víly nevidí, lépe řečeno – vidět nemůže, je zvláštní. „‚Nemůže mě spatřit každý,‘ říká déva lípy. ‚Jen málokomu se mohu ukázat. Nejraději dětem a z dospělých lidí pouze těm, kteří mají rádi celou přírodu a s láskou se o ni starají.‘“ Proč tedy nemůže spatřit víly babička, notabene už díky tomu, že herbář patří do jejího rodinného dědictví? Vílino vysvětlení je přímočaré, ale pramálo srozumitelné a nadto smutné: „Protože v nás nevěří.“ Tak nevím, není to trochu krkolomné a navíc nespravedlivé? Že by neměla „ráda celou přírodu a s láskou se o ni nestarala“? Co nám chce tento motiv vlastně říct? Babička, která se, jak může, stará o malého sirotka, není pozvána, aby uviděla? Když ne ona, pak kdo?

Touhu, aby svět byl takový jako tehdy, když na zemi vládl mír a pohoda, najdete na každé stránce. Ilustrace Evy Chupíkové nejsou nostalgické a už vůbec ne jednoduše popisné. Každá z jejích kreseb rozněcuje dětskou fantazii a také obdiv k tomu, jak je možné namalovat něco tak něžného a krásného. Zatímco Radomír Socha, povoláním přírodovědec, vypravuje vše do nejmenších podrobností (kam kdo šel, s kým, proč, co tam dělal, potkal, viděl, kdy se přesně a kam vrátil) a vcelku jednoduché události rozepisuje do širokých obrysů, výtvarnice soustředí čtenářovu pozornost vždy na jedno jediné klíčové téma. U každého z obrázků může malý čtenář zůstat libovolně dlouho, těšit se jím a kochat. Spisovatel Socha nezapře svůj vědecký naturel, jenž je charakteristický popisností a potřebou, aby v příběhu nezůstávala žádná bílá místa. Eva Chupíková na to jde jinak. Tady je můj svět a tady se dívej. Je na tobě, co z mých kreseb vyzískáš. Ať tě dovedou právě tam, kde ještě nikdo jiný před tebou nebyl.

Výtvarný rukopis ilustrátorky je výjimečný. Měkké tóny použitých barev, mezi nimiž najdete mnoho valérů zelené, žluté a modré, působí útěšným dojmem. U každé kapitoly najdeme takové obrázky obvykle dva, na začátku a uprostřed, a to ať už se začítáme do příběhu o lípě, bezu nebo jitroceli. Úvodní kresba, mohu-li použít ten příměr, je vlastně kresba otevírající a meditační. Pokaždé jsou do ní zakomponovány čtyři základní informace o té které bylině: jak je rostlina vysoká, jaké má květy, listy a plody. Druhá z kreseb již vystupuje ze samotného příběhu (anebo příběh z ní?) a bývá ve svém ději dynamická. Pořád se v ní něco děje. Janinka létá se skřítky mezi pampeliškami, utíká před skřítky Kopřiváky nebo létá s vílami mezi plody rudých šípků. Na závěr každé kapitoly čeká čtenáře několik otázek typu: „Víš?; Pověz, proč?; K čemu se používá? Jak se jmenovala?“, na něž najde, nebude-li si vědět rady, odpovědi tištěné vzhůru nohama. Do pohádky tak i díky autorově vědecké odbornosti vstupuje pedagogický rozměr, jenž by mohl pomoci těm učitelům a rodičům, kteří by se rozhodli knihu využít při výuce. Zdá se mi ale, že by pro své vyprávění potřeboval obrázků přinejmenším dvakrát tolik. Staví totiž na detailech, které po dalších ilustracích doslova volají. Kresby Evy Chupíkové byste ale mohli „číst“ samotné nebo jen s kratičkými texty či verši. Jsou, jak bylo řečeno výše, světem o sobě.

Pozoruhodný titul s jedinečnými obrázky je určen pokročilému dětskému čtenáři, který je již schopný učíst větší množství textu. Je ale možné, že knihu budou číst společně děti a rodiče, a to tím spíš, že na konci knihy najdou zajímavý návod na vytvoření vlastního herbáře a informace ke sběru léčivých rostlin. Pomoc dospělých tu bude nutná. Ilustrátorka pro děti rovněž připravila vzorový herbářový list, jímž se mohou inspirovat nebo ho přímo obkreslit. Tak či tak se začínající čtenáři setkají s fenoménem sběru léčivek, který už pomalu upadá v zapomnění. Načrtnutá idyla současného venkovského života sice trochu pokulhává za realitou, ale děti, jak známo, vidí věci krásnější, větší a laskavější, než obyčejně jsou.

V houšti akčních pohádek pro děti, v nichž se prohánějí roboti, dinosauři a vojáci, působí kniha Radomíra Sochy a Evy Chupíkové uklidňujícím dojmem. Tady se ještě sní o půvabu a ráji, který občas není tak daleko, jak by se mohlo zdát. Skrze svět léčivých rostlin se křísí téma lidské pomoci druhým a ochota pro ně obětovat trochu volného času a energie a snést pár škrábanců od šípků nebo žahavých kopřiv. Dítě si má možnost hravou formou uvědomovat, jak důležité je lidské zdraví a co všechno pro něj lze udělat.