Většina z nás má termín psychoaktivní či psychotropní látky zařazený ve škatulce „drogy“ a podobně na ně pohlíží i zákon. Jedná se tedy o něco nelegálního, implicitně špatného a odsouzeníhodného? Nové světlo by na věc mohlo vrhnout terapeutické využití těchto látek. V posledních letech se totiž v souvislosti s léčbou různých duševních poruch stále více mluví o využívání psychoaktivních látek, například psilocybinu, LSD či MDMA (extáze).

Nejedná se ovšem o žádnou novinku: jak v předmluvě k recenzované knize uvádí známý psychiatr českého původu Stanislav Grof, výzkum klinického významu psychedelik probíhal už v padesátých letech minulého století. Přibližně v polovině let šedesátých (v závislosti i na tom, o které zemi mluvíme) upadl na čtyřicet let do ilegality, přičemž zavedená „drakonická opatření […] se neopírala o žádné vědecké podklady a naprosto ignorovala existující fakta z klinických výzkumů“. Teprve v novém tisíciletí se regule trochu uvolnily a výzkum se začíná opět pomalu rozjíždět, což se v posledních letech projevuje zvýšeným zájmem o problematiku využívání psychotropních látek v psychoterapii i v narůstajícím počtu odborných a populárních publikací. Výzkum mimo jiné probíhá také u nás, viz například svazek Fenomén psychedelie (dybbuk, 2017), jehož editorem je Filip Tylš z Národního ústavu duševního zdraví a jenž obsahuje texty přibližující klinický výzkum psilocybinu, který ve zmíněné instituci probíhá.

Avšak čtyřicet let přísné ilegality neznamenalo, že se po celou tu dobu využíváním psychoaktivních látek v léčbě nikdo nezabýval. Jedním z těch, již tématu věnovali pozornost, byl například psycholog, který se v sedmdesátých letech stal jedním z průkopníků psychedelické terapie. Přepis rozhovorů, jež s ním počátkem osmdesátých let vedl Myron J. Stolaroff, nedávno vyšel pod názvem Tajný náčelník i u nás (DharmaGaia, 2017).

Významnou postavou na poli psychedelické psychoterapie je bezesporu psychoterapeutka Friederike Meckelová Fischerová, narozená roku 1947 v Německu, kde vystudovala medicínu a psychoterapii. V devadesátých letech začala po složení všech zkoušek pracovat na specializované klinice, kde se většina pacientů léčila ze závislosti na alkoholu. Už předtím však absolvovala se Stanislavem Grofem kurz holotropního dýchání, které umožňuje navození změněných stavů vědomí. V roce 1992 se poprvé setkala s psychoaktivními substancemi a začal se odvíjet příběh, jehož završením, nebo lépe řečeno plodem je kniha Terapie se substancí: Psycholytická psychoterapie v 21. století (Therapy with Substance: Psycholytic Psychotherapy in the Twenty-First Century, 2015), jejíž český překlad připravilo nakladatelství DharmaGaia.

Brána do nevědomí

Doktorka Meckelová svou knihu pojala opravdu komplexně, a přestože vzhledem k okolnostem vychází pouze z vlastních zkušeností, výsledkem je plnohodnotný manuál pro všechny zájemce o psycholytickou psychoterapii. Zároveň text skýtá fascinující příběh ženy, která se nebála možných postihů a dělala, co považovala za nejlepší způsob, jak pomoci pacientům, jimž klasická terapie pomoct nedokázala. První kapitoly jsou pojaty silně biograficky a autorka v nich odkrývá motivy, které ji k psycholytické terapii přivedly – kupříkladu snaha o vyřešení vlastních osobních problémů –, či momenty, jež jí následně otevřely dveře k provozování vlastní praxe – zejména výcvik v psycholitické terapii (popisovaný do nejmenších podrobností, včetně zážitků a užitých substancí) absolvovaný pod vedením kontroverzního švýcarského psychiatra a psychoterapeuta Samuela Widmera. Po těchto zkušenostech s psychoaktivními látkami pokračovala v jejich studiu sama a postupně začala budovat svůj vlastní model psycholytické terapie, což bylo vzhledem k ilegalitě a nemožnosti získat dostatek informací (například prostřednictvím internetu jako dnes) velice nesnadné.

V první řadě se však nabízí otázka, proč by vlastně měly být psychoaktivní látky v psychoterapii důležité? Proč nestačí terapie klasická? Meckelová prohlašuje: „Zastávám názor, že příčinu takřka všech psychických poruch lze vystopovat zpět k vtiskům minulých událostí.“ Trauma může být skryté, vůbec si jej nemusíme uvědomovat a na povrch přichází třeba jen v období stresu, aniž bychom věděli, odkud se vynořuje. „Nevědomí je něco jako brýle, zvětšovací čočky, přes které můžeme vnímat. […] My si však neuvědomujeme, že ty brýle máme.“ Jenže právě do nevědomí se musíme nějakým způsobem dostat a klasická psychoterapie zůstává dle autorčiných zkušeností jen na povrchu. „Nevědomé procesy probíhají v podkorových oblastech mozku, jako je amygdala […] podkorové procesy mohou vstoupit do vědomé mysli za asistence psychoaktivních substancí […], [která] slouží jako vstupní brána, portál do nevědomí.“ Jedná se v zásadě o rozšiřování vědomí, což během terapie umožní proniknout mnohem hlouběji.

Výběr substance

V následujících kapitolách se již autorka věnuje samotné psycholytické terapii a jejím rozmanitým aspektům. Těmi nejzásadnějšími, které se prolínají víceméně celou knihou, je trojice: dávkování, set a setting. Setem je myšleno nastavení mysli pacienta, settingem pak prostředí, v němž terapie probíhá (celková atmosféra navozená výzdobou, hudbou, ale i ostatními pacienty při kolektivní terapii). Všechny tři prvky je nutno velmi přísně kontrolovat, neboť na jejich správném nastavení nezávisí jen úspěch procesu, ale do jisté míry i jeho bezpečnost.

Avšak v případě dávkování není podstatné pouze určení správné dávky, nýbrž i typ podané psychoaktivní látky. Každá má totiž trochu jiné vlastnosti či účinky, a každá se tedy hodí k trochu odlišným účelům. Meckelová všechny substance, které v průběhu sezení používala – jednalo se zejména o MDMA, LSD, 2C-B, psylocybin, meskalin a ayahuascu –, velmi podrobně popisuje, a to jak z hlediska doporučeného dávkování (opět na bázi vlastních zkušeností), tak i co se týče fyzických a psychických účinků, rizik a mnohého dalšího, co by měl terapeut vědět předtím, než k psycholytické terapii přistoupí. Mohou se totiž dostavit různé neobvyklé reakce, které by terapeuta neměly překvapit – například u LSD patří mezi takové účinky „strach z rozpuštění vlastního ega“, což je obava ze ztráty sebekontroly, která charakterizuje stav bdělosti a může být po nástupu substance do jisté míry narušena. Často je též vhodné využívat několik látek najednou: nejběžnější a z terapeutického hlediska velmi důležitou kombinací je podání MDMA spolu s LSD.

Špatný trip i správná hudba

Dále autorka charakterizuje typický průběh sezení odvislý od intenzity působení látky – nástup, plató (fáze maximálního efektu), odeznění – a vysvětluje pojem takzvaného špatného tripu, který sice může nezkušené uživatele vyděsit, ale z terapeutického hlediska je často právě on tím kýženým stavem. Nezřídka totiž umožňuje vyplout na povrch hluboko ukrytým traumatům, která lze díky tomu snáze vyřešit. V žádném případě by neměl být špatný trip přerušován, jelikož v duševním stavu pacienta by mohlo dojít k mnohem větší škodě, než jakou natropil původní problém. Autorka též rozebírá jednu velmi důležitou otázku, a to zda si má vzít při sezení psychoaktivní látku i terapeut. Její stanovisko je v tomto ohledu kladné, a nejenže vyvrací tvrzení nezkušených psychoterapeutů, kteří se obávají, že terapeut pod vlivem nedokáže řešit krizové situace, ale rovněž upozorňuje, že pokud si terapeut vezme spolu s pacientem byť sebemenší množství látky, pacient k němu poté cítí větší důvěru (má pocit, že je s ním na stejné vlně a chápe, co se v jeho nitru odehrává). Terapie díky tomu vede k lepším výsledkům.

V následujících kapitolách Meckelová rozvíjí i jiné aspekty psycholytické terapie a popisuje veškeré její postupy či nástroje, kritéria uplatňovaná při výběru vhodných osob nebo průběh jednotlivých i kolektivních celovíkendových sezení, a to od zvolení správných substancí po výběr hudby a ostatních prvků ovlivňujících setting. Samozřejmostí je, že psycholytická terapie není jednorázová, ale obvykle probíhá ve více sezeních a má různé stupně (i podle klientových rostoucích zkušeností).

V samém závěru autorka probírá „nebezpečí, rizika, vedlejší účinky a zákon“ a upozorňuje, že nebezpečí návyku u zvolených substancí v podstatě neexistuje a zdravotní rizika jsou naprosto minimální. Přesto je nezbytné dodržovat pravidla kontrolovaného settingu a absolvovat sezení pod vedením zkušeného terapeuta. Ten by měl sloužit jako „horský průvodce“, neboť metaforicky řečeno „psychoterapie založená na práci se substancí je jako výstup na horu, k němuž potřebujete horského průvodce“, který musí být uznáván celou skupinou, zvolit vhodné vybavení a vědět si rady, když dojde k nehodě.

Od A do Z

Kniha nicméně nestojí jen na teoretickém popisu psycholytické terapie, prostřednictvím četných úryvků – popisů z pohledu klientů, přepisů rozhovorů apod. – čtenáře průběžně seznamuje s jejím skutečným vývojem (od specifikace problému a návrh terapie a použité substance přes zvolený setting atd.). V rámci těchto případů se tak dozvídáme, jak vůbec probíhá analýza problému, jeho vynesení na povrch i začlenění nové zkušenosti, která má napravit tu starou.

Obecně vzato je z knihy doktorky Meckelové patrný odborný přístup k problému i hluboké znalosti: jak o používaných látkách, tak o psychologii člověka. To jejím slovům dodává na důvěryhodnosti. V některých biologických aspektech bychom s ní mohli polemizovat (například schopnost „prožívat“ vlastní porod díky pocitu, který vychází z biochemického ovlivnění mozku během prenatálního a těsně postnatálního období), pro vyznění knihy to nicméně není příliš důležité. Je nepochybné, že psycholytická psychoterapie může být pro mnohé pacienty skutečně jedinou účinnou metodou, jak vyřešit jejich problém. Je dobře, že v posledních letech se předpisy v souvislosti s psychoaktivními látkami do jisté míry uvolňují a umožňují například klinické testování vybraných substancí. Přece však není ani tento způsob terapie všemocný, protože podobně jako klasická terapie „problém pouze redukuje, zcela jistě ho [však] neřeší úplně.“ Určité riziko navíc spočívá i v tom, že podobný typ výzkumu bude vzhledem k okolnostem (ilegalita, touha po nových zážitcích apod.) nutně přitahovat i určitou sortu lidí, jimž nejde ani tak o samotný význam metody jako spíš o „zábavu“ a „vzrušení“, které se s těmito substancemi do jisté míry pojí.

Terapie se substancí je plnohodnotná příručka pro využívání psycholytické psychoterapie a není pochyb, že i díky autorčině odvaze se bude tento typ terapie v budoucnu nadále šířit, a v potřebné míře snad i legalizovat. Každopádně je nezbytné mít stále na paměti, že postupy, které Friederike Meckelová Fischerová v knize popisuje, do značné míry vycházejí jen z jejích vlastích zkušeností. Nelze tudíž vyloučit, že její metody jsou v mnoha ohledech stále nedostatečné. Avšak právě proto je potřeba povolit další klinické testování substancí a – bude-li prokázána jejich bezpečnost pro lidské zdraví i výhody ve srovnání s klasickými psychofarmaky, které neřeší příčinu, nýbrž jen potlačují příznaky – postupně je zavádět do praxe.