Diethylamid kyseliny lysergové, mnohem známější pod zkratkou LSD, byl poprvé syntetizován v roce 1938 švýcarských chemikem Albertem Hofmannem, který o několik let později objevil i jeho psychoaktivní účinky. LSD vzbudilo značný rozruch a proniklo do laboratoří po celém světě, kde byl zkoumán jeho vliv na lidskou psychiku. V polovině šedesátých let se látka kvůli nepříznivému postoji západní společnosti dostala na černou listinu a upadla do ilegality. Ne všichni na ni ovšem s touto změnou zákonného statusu zanevřeli, ať už se jednalo o běžné uživatele, nebo i psychoterapeuty, kteří nechtěli obětovat látku, jež se v předchozích testech jevila jako významná naděje pro léčbu duševních poruch.

Jedním z velkých podporovatelů využívání LSD, ale i MDMA (extáze) a jiných psychoaktivních látek při léčbě psychických poruch byl americký psychoterapeut Leo Zeff (1912–1988). Své skutečné jméno před širší veřejností tajil, a mnozí jej tak znali pouze jako Jákoba či tajného náčelníka. Tato přezdívka, navržená jedním z jeho blízkých přátel, dala název i recenzovanému svazku, jenž poprvé vyšel už před dvaceti lety: Tajný náčelník: Rozhovory s průkopníkem neoficiálního hnutí psychedelické terapie (The Secret Chief: Conversations With a Pioneer of the Underground Psychedelic Therapy Movement, 1997). Text se zakládá na přepisech rozhovorů, které s Jákobem (budeme používat toto jméno, neboť tak je Zeff zpravidla citován i v knize) vedl v roce 1981 jiný výzkumník v oboru psychoaktivních substancí, Myron J. Stolaroff (1920–2013). Rozhovory doprovází několik kratších textů, konkrétně historizující prolog o psychedelikách od slavného psychoterapeuta a ikony na poli substancí rozšiřujících vědomí Stanislava Grofa, dále Pocta Jákobovi od psychoterapeutky Ann Shulginové, která se snaží alespoň stručně načrtnout význam Jákoba pro danou oblast psychoterapie, a nakonec předmluva od samotného objevitele LSD Alberta Hofmanna.

Zásadní zlom

Se substancemi rozšiřujícími vědomí, konkrétně LSD a meskalinem, se Jákob poprvé setkal počátkem šedesátých let, když mu bylo asi pětačtyřicet let. Naprosto změnily jeho život. Jákob zanechal klasické psychoterapie a začal rozvíjet terapeutické postupy s využitím psychoaktivních substancí, přičemž nakonec „během své praxe pracoval zhruba s třemi tisíci jedinci a o své zkušenosti v této nové oblasti se podělil s více než stovkou psychoterapeutů“. Jedním z jeho vůbec prvních zážitků tohoto druhu bylo sezení pod vedením zkušeného psychiatra, při němž si vzal (pravděpodobně) LSD. Najednou si poprvé v životě uvědomil, že nesnáší cigaretový kouř, přestože do té doby kouřil krabičku a půl denně. Od té chvíle už cigaretu do úst nevložil. Pochopil, jak zásadní zlom v jeho životě díky užití psychoaktivní substance nastal. Další, a snad ještě zásadnější zkušenost později udělal s ibogainem. „Při sezení s ibogainem dostanete odpověď na všechny otázky,“ prohlašuje, jenže na jeho dotaz ohledně dlouhotrvajících bolestí hlavy, přišla následující odpověď: „Zemřeš.“ Jákoba to pochopitelně vyděsilo, nicméně po několika následujících sezeních přišla i druhá část odpovědi: „Pokud nepřestaneš brát kodein.“ Jákob totiž tehdy mírnil své urputné migrény čtyřmi až osmi tabletkami kodeinu denně. Jeho užívání proto omezil a postupně odezněly i bolesti. (Otázkou však je, zda si člověk musí vzít ibogain, aby si uvědomil, že závislost na medikamentech na bázi opiátů mu může významně zkrátit život.)

Krystalizace postupu

V následující části rozhovorů již Jákob popisuje sezení, na nichž figuroval nikoli jako pouhý účastník, ale jako terapeut. Vzhledem k okolnostem neměl mnoho možností, jak získat informace o vhodném průběhu psychedelické terapie, a musel proto improvizovat a vycházet zejména ze svých osobních zkušeností. Postup se tudíž v průběhu let neustále vyvíjel. „Zpočátku jsem s lidmi během sezení pracoval […] pomáhal jsem jim, když substance začala působit.“ Uklidňoval je, pomáhal jim překonat různé obtíže apod. Připravoval je i na samotné sezení, a to třeba doporučením vhodných knih: jmenuje Brány vnímání a Nebe a peklo od Aldouse Huxleyho. Popisuje rovněž, jak probíhal výběr klientů, které velice pečlivě prověřoval: „Musel jsem mít pocit, že bych chtěl dotyčného člověka provést sezením.“ Sezení byla jak individuální, tak skupinová. Ta individuální obyčejně probíhala přímo u klienta doma a jedinou výbavou, kterou si na ně Jákob nosil, byla „sluchátka, dvě stínítka na oči, magnetofon, další magnetofon na nahrávání, kazety a zvláštní pohár“ (pro iniciační rituál, jímž každé sezení zahajoval). Skupinová sezení na rozdíl od individuálních nebyla jednodenní, nýbrž probíhala celý víkend na nějakém klidném místě. Zpravidla se jich účastnilo „deset až dvanáct lidí a tři průvodci, kteří si nic neberou“. Instrukce a postupy byly pro oba typy podobné, avšak Jákob prohlašuje, že ze skupinových sezení si lidé odnášeli podstatně víc.

V samém závěru se pak věnuje jednotlivým substancím, které během psychoterapií používal. Jednou z těch základních bylo LSD, nechyběly však ani sušené houby (obsahující psilocybin), meskalin, MDA (3,4-methylenedioxyamfetamin), ibogain, harmalin či MDMA. Na rozdíl od některých jiných psychoterapeutů zabývajících se psychedelickou terapií (téměř) nepoužíval látku 2C-B (4-brom-2,5-dimethoxyfenylethylamin), kterou považuje pro tyto účely za nevhodnou. Mimo jiné popisuje účinky jednotlivých sunstancí i používané dávkování, popřípadě jak se řešilo, když dávka na danou osobu nepůsobila: klient obvykle dostal booster – druhou, popřípadě i třetí menší dávku.

Kniha obsahuje dodatky, v nichž se čtenář seznámí s případy a zážitky pěti Jákobových klientů. Z jejich líčení mnohem více než z předchozího textu vyplývá, jak podstatnou roli v celém procesu hrála duchovní rovina zážitku: „Robert […] si mnohem víc dokáže vážit krásy na světě a uvědomuje si, že v jeho životě hraje mnohem důležitější úlohu Bůh.“ Jiná klientka se zase cítila jako Buddha a po terapii přestala nosit dioptrické brýle, které již údajně nepotřebovala. „Dick […] během své psychedelické zkušenosti našel Boha a své spojení s ostatní realitou.“ A podobné to bylo i v ostatních případech. Klienti měli zkrátka pocit, že se kvalita jejich života zlepšila a změnili se i oni sami, to vše zpravidla zároveň s pocitem posílení či znovunalezení víry v Boha či jinou duchovní entitu.

Hodně lásky

Podobné stavy nejsou u psychedelických sezení nic výjimečného. Záleží na uživateli, jak si zážitky přebere, ale též na terapeutovi, jak mu s jejich pochopením pomůže. Jákob se nijak nesnažil klientům vysvětlit, že substance působí na příslušné části mozku, které podobné živé božské představy vyvolávají, ba naopak je v jejich nových zážitcích utvrzoval a sám v psychedelické zkušenosti hledal něco „vyššího“. (Nutno dodat, že znalosti o neurobiologickém působení psychotropních látek byly v té době minimální.) Z citací je rovněž jasně patrné, že substance pracuje pouze s tím, co už má v mozku k dispozici a nedodává nic nového – pouze transformuje či zintenzivňuje (v tomto případě zanechala v klientech nezanedbatelnou stopu náboženská výchova).

Nutno podotknout, že právě z těchto závěrečných textů na čtenáře dýchne jemný odér sektářství – tajné místo, tucet obvykle výstřednějších lidí, kteří se setkávají s Bohem a zažívají všeobjímající lásku. Není vlastně úplně jasné, do jaké míry mělo jít o skutečnou psychoterapii a napravování hluboko zastrčených problémů, a kde už šlo spíš o navozování samotných duchovních prožitků, jež vnesly do klientovy mysli více lásky a porozumění a jeho problémy tak nějak přebily. Celý postup navíc místy působí trochu nepropracovaně, ať už jde o přístup k dávkování či samotnému průběhu terapie (samozřejmě, v začátcích a v daných podmínkách to asi jinak být nemohlo). To vynikne zejména ve srovnání s nedávno publikovanou knihou Terapie se substancí, v níž Friederike Meckelová Fischerová popisuje genezi své vlastní psychedelické psychoterapie, jež se ve všech zmíněných ohledech vyznačovala mnohem vyšší precizností a důrazem na samotný terapeutický proces. Duchovní stránka psychedelických zážitků je u ní spíš prvkem ukrytým v pozadí.

Rozhodně nelze popřít, že Jákob byl průkopníkem psychedelické psychoterapie a měl vliv na mnoho pokračovatelů, avšak jeho příběh shrnutý v Tajném náčelníkovi dává poněkud tušit, proč se oficiální konzervativní kruhy psychoaktivních látek obávaly a snažily se je držet v ústraní. Přesto se jedná o pozoruhodnou knihu, která dává nahlédnout do historie výzkumu psychedelik v psychiatrické praxi a ukazuje, s jakými překážkami se psychoterapeuti využívající tyto látky museli potýkat.