Slovenské nakladatelství Absynt, jehož ediční plán tvoří reportážní knihy se silnými, často kontroverzními náměty, si za dva roky existence stihlo získat věrnou základnu fanoušků. Začátkem podzimu tohoto roku expandovalo i na náš knižní trh s několika tituly přeloženými do češtiny. Prezentace jednoho z nich, knihy Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, proběhla 9. 11. v pražské galerii moderního umění DOX. Hojná návštěva zhruba osmdesáti účastníků akce ve vzducholodi Gulliver, kde DOX literární akce pravidelně pořádá, svědčí o tom, že Absynt zaujal i české publikum. Večer probíhal ve spolupráci s Polským institutem a provázel jím Petr Vizina. Jeho hosty byly autorka knihy, Katarzyna Surmiak-Domańska, a Hana Ulmanová, překladatelka, literární kritička a historička působící na FF UK v Praze.

Kniha Ku-klux-klan. Tady bydlí láska se dostala do finále prestižní polské literární ceny Nike a získala nominaci na Cenu Ryszarda Kapuścińského za literární reportáž. Události, jež v ní autorka popisuje, se odvíjejí od jejího příletu do amerického Harrisonu v roce 2013. Toto arkansaské město s třinácti tisíci obyvatel se nachází v oblasti přezdívané „Bible Belt“, již charakterizuje silný evangelikální protestantismus. V Harrisonu sídlí nejen jedna z poboček současného Ku-klux-klanu, ale i vysoký počet dalších otevřeně rasistických organizací, pročež si vysloužil nelichotivý titul nejrasističtějšího města v Americe.

Surmiak-Domańska kontaktovala Thomase Robba, nejvyššího představitele Rytířů Ku-klux-klanu, honosícího se titulem „Imperial Wizard“ s tím, že by o jeho organizaci ráda napsala reportáž. „Kladl si jedinou podmínku – abych napsala pravdu. To jsem taky udělala.“ Surmiak-Domańska sledovala činnost Ku-klux-klanu na všech úrovních, počínaje od dětí. Členové klanu často své děti neposílají do veřejných škol, ale sami je učí doma, čímž zajišťují pohodlné, ničím nerušené předávání vlastních názorů. Zářným (a poněkud děsivým) příkladem budiž vnuk Thomase Robba Andrew, ukázkový zástupce europoidní rasy, který ve své televizní show promlouvá k vrstevníkům a radí jim, aby si nehrály s černošskými dětmi a nepřátelily se s dětmi ze smíšených rodin.

Mnoho lidí se domnívá, že Ku-klux-klan dávno patří minulosti a v dnešní době musí nutně působit jako historický přežitek. Opak je pravdou. Organizace zcela změnila své vystupování a přizpůsobila se moderním trendům, krátce řečeno: jde s dobou. Někdejší agresivní image a rétorika se překlopily do poklidné uhlazenosti. Vysoce postavení členové Ku-klux-klanu se ve svých oblecích s kravatami snaží působit jako rozvážní moudří muži a někdejší veskrze negativní rétorika, vymezující se proti bezpočtu lidí a věcí, se změnila ve zdánlivě pozitivní. Ku-klux-klan už nevystupuje jako proti- židovský, proti- černošský apod. Naopak je pro- křesťanský, pro- život, pro- bezpečí. Co na tom, že křesťanství chápe tak, aby bylo v souladu s teorií o nadřazenosti bílé rasy. Surmiak-Domańska to shrnula následujícími slovy: „Pochopili, jak šířit nenávist prostřednictvím lásky.“

Zároveň je však třeba mít se na pozoru před zjednodušováním. Jen těžko lze tvrdit, že všichni členové Ku-klux-klanu jsou vtělení ďáblové. Často je to právě naopak, na jejich setkání panuje přátelská atmosféra, děti si spolu nerušeně hrají, ani jindy nikdo nikomu fyzicky neubližuje. Ve srovnání s historickými podobami Ku-klux-klanu je to zřetelný rozdíl. Kde se tedy v lidech bere taková nesnášenlivost? Je třeba uvažovat v kontextech výchovy a předávání předsudků. Děti, které vyrůstají v iluzorním světě, uzavřeném vůči jakýmkoli „nežádoucím“ vlivům zvenčí, zkrátka budou poslouchat, co jim rodiče odmala vštěpují. Když se Surmiak-Domańska ptala členů Ku-klux-klanu na jejich zkušenosti například s černochy, padla nepřekvapivá odpověď: žádné osobně neznají.

Autorka na závěr mluvila o své reportážní metodě, jež spočívá ve snaze mluvit s lidmi tak dlouho, dokud nenahlédne svět jejich očima. Snaží se pracovat bez přehnaných emocí, pokouší se chápat. Pochopení se samozřejmě nerovná ospravedlnění, což shrnuje v následujícím prohlášení: „Soudit někoho v non-fiction je neskutečně nudné.“ Hana Ulmanová dodala, že právě to je chybou mnohých liberálů, kteří jsou s odsudky mnohdy příliš rychle hotovi a zaškatulkují své názorové protivníky jako „hloupé“. Podle ní bychom se měli vyvarovat ukvapených závěrů, s čímž se nedá než souhlasit. Doufejme, že nakladatelství Absynt podpoří rozvoj kritického myšlení vydáváním dalších ožehavých reportáží.