Inspiraci pro svou literární tvorbu hledá izraelská spisovatelka Orly Castel-Bloomová (57) ve vlastním životě. Třeba kniha Textil, která nyní vychází v češtině, humorně popisuje život rodiny v bohaté části Tel Avivu. Spisovatelka v ní využila vlastní zkušenosti z tohoto města. Castel-Bloomová říká, že život v Izraeli není jednoduchý, nejen kvůli stále přítomnému nebezpečí, ale také kvůli velmi vysokým cenám.

iLiteratura: V Česku právě vychází kniha Textil, vaše první dílo přeložené do češtiny. Kde jste pro ni hledala inspiraci?
Orly Castel-Bloomová: Děj je zasazený do jedné bohaté čtvrti v Tel Avivu, kterou jsem ve svém životě opravdu poznala a která mě inspirovala. Mezi vydáním předchozí knihy a knihou Textil jsem asi rok nepsala. Nešlo mi to. Nevěděla jsem, co mám se sebou dělat, protože jediná věc, kterou umím, je psaní. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem jela v autě po Tel Avivu a uviděla jsem nápis: Stavíme zde novou čtvrť – vysoká kvalita, domy s výtahy… Bylo z toho jasné, že se to staví pro bohaté. A první, co v té čtvrti stálo, bylo obchodní centrum. Chodila jsem tam na jógu, ještě když tam nebyly žádné obchody. Já bydlím v daleko skromnější části Tel Avivu, ale díky tomu, že jsem do té čtvrti chodila pravidelně cvičit, jsem viděla, jak vzniká. Dělníci tam například sázeli palmy, které rostou velmi rychle, takže ačkoli ta čtvrť stojí jenom patnáct let, vypadá to, jako kdyby v ní lidé žili už padesát roků. Natolik mě to oslovilo, že jsem si řekla, že právě sem zasadím děj své další knihy, kterou jsem pak pojmenovala Textil.

iLiteratura: Název knihy vychází ze zaměstnání jedné z postav. Matka rodiny, o níž příběh je, vede textilní továrnu a chodí na plastické operace, aby jí analgetika pomohla zapomenout na strach o syna, který slouží jak sniper v armádě. Jak jste zrovna na takovou postavu přišla?
Orly Castel-Bloomová: Veškerou inspiraci jsem našla ve svém životě. Třeba konkrétně tuhle Mandy, matku, jsem vymyslela podle jedné své krásné, takové bezstarostné spolužačky ze střední. A pak jsem si řekla: proč se jmenuje Mandy, Amanda, když to není hebrejské jméno? Aha, protože její matka pochází z Rhodesie. A jmenuje se Audrey. Napsala jsem si to na tabuli. Ptala jsem se dál: Když se jmenuješ Mandy, jak bys pojmenovala svoje děti? Někdo jména bere z Bible, někdo se inspiruje těmi americkými, ve kterých není hláska „ch“, aby šlo jméno i v angličtině dobře vyslovit. Vzpomněla jsem si pak na jednu svou studentku, kterou jsem v Americe učila tvůrčí psaní. Jmenovala se Lirit. Tak jsem si to napsala na tabuli. A takhle jsem pokračovala v hledání. V knize Textil pak tu Lirit nečekaně opustí její přítel Shlomi – to se stalo mně. Bylo mi devatenáct a chodila jsem s klukem, který se takhle jmenoval. Jednoho dne mě pozval na nějaké představení. Seděli jsme tam vedle sebe a on se uprostřed vystoupení zpěváka zvedl a zašeptal mi, že jde ven, ale do dvou minut bude zpátky. A já už jsem ho nikdy v životě neviděla.

iLiteratura: Co jste udělala?
Orly Castel-Bloomová: Venku jsem ho pak všude hledala. Od toho místa jsem nebydlela zrovna kousek, asi pět kilometrů. Bylo mi devatenáct, neměla jsem auto, nebyly mobily. Dokonce jsem u sebe ani neměla drobné, abych z budky zavolala tátovi, aby pro mě přijel. Měla jsem o Shlomiho hrozný strach, pořád jsem si říkala: Kde je? Proč mi to udělal? Co když se mu něco stalo? Možná je mrtvý… Šla jsem pak po tmě domů a mladíci na mě troubili a houkali z aut: Hej, nastup si! Bála jsem se. Byl to pro mě celé příšerný šok. A z toho vznikla takhle postava.

iLiteratura: Kniha Textil vypráví o jedné rodině v Tel Avivu. Může dílo přiblížit Čechům život v Izraeli?
Orly Castel-Bloomová: Ne v celém Izraeli, ale život v Tel Avivu a na jeho periferiích určitě ano. Rodina, o které je kniha Textil, žije právě v jednom z předměstí jménem Tel Baruch – sever. Dnešní Izraelci v takových čtvrtích chtějí bydlet, protože je tam velmi živo, obchody jsou otevřené 24 hodin denně a do centra města, do práce, to mají kousek. Takže ta kniha je o životě v této oblasti. Objevuje se tam ale i jedna postava, která je z tohoto prostředí úplně vytržená. Zase vznikla podle reálné ženy, s níž jsem se setkala v Americe. Ona opustila Izrael v padesátých letech. Mluvila jazykem, který už nikdo v Izraeli nepoužívá, vlastně vůbec neznala tamní realitu. Chtěla jsem do románu zasadit někoho, kdo je velmi daleko od izraelské skutečnosti, od toho pocitu, že vás pořád někdo sleduje, i když to tak není.

iLiteratura: Vy tohle cítíte?
Orly Castel-Bloomová: Jsem velmi nervózní. Izrael není moc jistá země. Nemá hranice od roku 1967, tedy od té doby, co mi bylo šest let. Umíte si představit zemi bez hranic? Neuvěřitelné. Ale existuje. Když jsem v Jeruzalémě učila na fakultě umění, došla jsem jednou k ulici, která bývala velmi nebezpečná, protože Arabové tam vraždili Židy. A tak na těch místech Izraelci postavili zdi, strašné zdi. Jsou tam nápisy: Drazí Izraelci, pokud se dostanete až sem, běžte prosím zpátky na hlavní ulici. Děkujeme. Pokud na to místo vkročíte, už se z něj nevrátíte. Já bych třeba velmi ráda žila na venkově, ale tam není situace jistá už vůbec. Tel Aviv je jediné bezpečné místo. Jenže život je tam hrozně drahý.

iLiteratura: Jak moc drahý?
Orly Castel-Bloomová: Víte, já třeba vím, že mě tady v České republice dneska okradli, protože jsem cizinka – zaplatila jsem 316 korun za kafe. Ale pak jsem si to přepočítala na naši měnu a došlo mi, že je to normální cena. Umíte si z toho představit, jak je život v Izraeli drahý? Viděla jsem tu svetr, který se mi moc líbil, a v porovnání s naší cenou nestál nic. Ale stejně jsem si ho nekoupila, protože nechci utrácet. Mnoho mladých lidí se z Izraele stěhuje do Prahy, do Berlína, protože se nemusí ptát: co se mi stane za týden? Jak to všechno zaplatím? Pronájem bytu v centru města stojí 1500 euro za měsíc. Navíc žít tam je těžké, pokud nejste slepí k ideologii.

iLiteratura: Ale to vy nejste.
Orly Castel-Bloomová: Někdy si říkám, že bych si to přála, ale opravdu nejsem. Ta situace je strašná. Já jsem musela kvůli nějakým svým dluhům prodat byt, zbytek jsem pak špatně investovala a o peníze přišla. Takže teď normálně platím nájem a taky se samozřejmě bojím, co bude dál. Střední třída se propadá do chudoby. Když v noci spím, slyším, jak venku cinkají lahve – to je bezdomovci sbírají, aby si vydělali nějaké peníze. Velmi smutný zvuk. Lidé nemají peníze. Ve městě máme sice muzeum, knihovnu, divadlo, ale také obyvatele zdrogované metadonem. Tohle bude v mé další knize. To, s čím se denně potkávám a co vidím kolem sebe.