Na mnoha kresbách a obrazech se německý teolog, reformátor, překladatel, literát, otec a manžel Martin Luther (1483–1546) tváří poněkud přísně. Kdyby nebylo zřejmé, že je to opravdu on, možná bychom si řekli, že jde o nějakého bohatého sedláka či knížete. Může připomínat i zápasníka po lítém boji anebo Římana jdoucího rozměřovat svět. Z výboru jeho osobní korespondence nazvaného Dopisy blízkým, který letošního roku vydal Biblion, je však patrné, že Luther byl člověk mnoha valérů, a hlavně – člověk z masa a kostí, postava, která nevypadla z románů ani perikop. Jeho literární talent a porozumění jazyku se odhalují i v přítomných dopisech, čitelných, jako by byly psány včera nebo předevčírem.

Za překladem 38 dopisů z let 1507–1546, jež jsou v knize řazeny chronologicky, stojí čeští teologové Alexandr Flek, Pavel Moskala, Mikuláš Vymětal a Tomáš Živný. Právě díky jejich mimořádně živému a fundovanému přetlumočení si listy uchovaly zvláštnosti Lutherova bohatého jazyka, humor, ironii, nadsázku a energii mluveného slova. Čtenář si maně představuje, jak Luther tváří v tvář hovořil se svými přáteli i nepřáteli, s panovníky či úplně prostými lidmi, v kázáních, při vizitacích, na univerzitě. Potvrzuje se, že ten, kdo má zkušenosti s překladem a exegezí biblického textu, je citlivý vůči jazyku a řeči a bývá mnohdy i dobrým překladatelem.

Kniha je opatřena černobílými portréty slavného bohoslovce, jeho ženy Kateřiny von Bora, rodičů a některých jejich přátel. U každého z dopisů najdeme vysvětlivky týkající se biblických citací, jmen a historických událostí. Na konec knihy editoři zařadili jmenný rejstřík, lépe řečeno kratičké biografie jednotlivých postav Lutherových psaní, a časový přehled jeho života. Knížka má malý formát, takže si ji můžete vzít všude s sebou, očím příjemnou, lehce okrovou barvu papíru a skvěle zvolený font písma. O edici knihy bylo, jak se čtenář sám přesvědčí, dobře postaráno. Úvodní předmluva Martina Wernische pak shrnuje o Martinu Lutherovi to nejpodstatnější.

Svět není jednoduché místo pro život

Lutherovo teologické, literární a překladatelské dílo, které je dnes dostupné v souhrnné Výmarské edici (Weimarer Ausgabe, WA) a čítá na 80 000 stran, je možná pro moderního čtenáře na první pohled jen těžko přístupné. Co také s téměř 130 svazky hutného teologického čtiva? A co s dalšími tisíci knihami sekundární lutherovské literatury? Luther však potvrzuje, co můžeme vidět na mnoha osobitých autorech, totiž že i listy se mohou stát svébytným literárním žánrem a často stát výš než učené eseje, kázání a řeči. I tam, kde německý kazatel píše urozeným lidem a kde dodržuje pravidla tehdejší korespondenční úpravy, je lidský a empatický k těžkostem druhých. Ačkoliv neváhá v dopisech citovat z bible a předkládat i vážné teologické argumenty, nikdy se z něj nestává učený doktor, jenž by adresáta válcoval svou velikostí. Míra jeho sklonění k těm, kteří trpí, je obdivuhodná. K těm, kdo ztratili ve smrti své blízké a hlavně děti, je otcovský a něžný. Sám zažil smrt svých dětí a téměř celý život se potýkal se zdravotními problémy. Luther dopisů je člověk, s nímž byste chtěli být přáteli. Určitý těžký temný přídech, jenž je patrný v jeho klíčových teologických pracích, v listech nenajdete. Tady je Luther tím, kým být chce a touží. Dobrým přítelem, pomáhajícím knězem, milujícím manželem a otcem.

Většina Lutherových dopisů, kromě těch úplně nejstarších, kdy ještě pobýval v řádu augustiniánů, se týká věcí každodenního života: lidských vztahů, církve, přátel i nepřátel, politiky, obživy, radostí i strastí, nemocí a úmrtí a nesčetného množství běžných situací vyplývajících z toho, že Luther zkrátka byl významný reformní teolog, na nějž se obraceli nejen bratři, ale třebas i šlechtici a králové. Ostatně, psaní dopisů na všechny strany, od prostých lidí po vládce, patřilo k jeho dennodenním povinnostem. Korespondencí probleskují i tehdejší velké světské a církevní události, o nichž se dnes učí děti v hodinách dějepisu. Je dobře, že se jim v poznámkách editoři věnují. I ten nejkratší dopis je literárním dílem, po jehož přečtení si možná řeknete, že právě takové dopisy byste také chtěli dostávat a psát. Lze v nich nalézt útěchu a poučení a jsou skvělým dokladem, že Luther je právem považován za jednoho z otců moderní němčiny.

Martin Luther nikdy nechodí pro slovo daleko: pro slovo obdivu, lásky ke své ženě, úcty ke svým přátelům, a nechodí daleko ani pro slovo ke svým nepřátelům. Je sžíravě ironický a umí si dělat legraci hlavně sám ze sebe, z toho, jak vypadá a jaký je. „Žeru jako Čech a piju jako Němec… My tu zatím hodujeme a pijeme jako páni. Pečují o nás krásně – snad až příliš krásně…“ A o své svatbě: „Čím více neznabohů tedy tato svatba pohoršuje a uráží, tím větší z ní mám radost.“ O jedné poběhlici, která zneužila jeho pohostinnosti a tropila pohoršení a jež se následně dostala až do Lipska, píše tamnímu soudci Johannu Göritzovi: „… nenapadá mě nic jiného, než že mi sem tu prolhanou arciděvku a nenapravitelnou mrchu nasadili papeženci! Důkladně mi škodila ve sklepě, v kuchyni i v komoře, a přesto ze všeho vyvázla. Kdo ví, co dalšího měla za lubem… Jen díky soucitu mé Katky mi dokázala uniknout, jinak bych se postaral, aby už nikdy nikoho nepodvedla… Nebude-li zbytí, rozhodně tu zkurvenou mrchu, tu pomlouvačnou zlodějskou potvoru u sebe nestrpte – prokážete tím službu evangeliu a mně laskavost… Naložte s ní, jak sám uznáte za vhodné…“ Tvrdé, řeknete si, ale hovoříme my mezi svými přáteli a kolegy, zvlášť ve vypjatých chvílích, jazykem ceremoniářů a královen? Zdá se mi, že právě tahle část Lutherovy osobnosti ukazuje, že i křesťané žijí na této zemi a v tomto světě a mají své emoce, vášně a zlozvyky. Nejsou svatí, ale ke svatosti klopýtají a pracně jdou. Svět není jednoduché místo pro život.

Věčný milenec, pastýř a terapeut

V dopisech své ženě Katce je pak Luther tak trochu věčným milencem. Z dochovaných svědectví víme, že jejich i na dnešní dobu výjimečné manželství (exkomunikovaného katolického kněze a řeholníka s bývalou řeholnicí) bylo šťastné, i když občas trpělo každodenními starostmi o obživu a zajištění nejnutnějších věcí, Lutherovými zdravotními obtížemi i smrtí blízkých. Přesto se ke své ženě, kterou někdy žertovně nazývá „doktorkou Katkou Lutherkou“, chová ve svém psaní jako čerstvě zamilovaný mládenec. Jeho starost o její blaho a blaho jejich dětí je obdivuhodná. „Dej za mě pusu malému Honzíkovi a řekni Honzíčkovi, Leničce a tetě Lence, ať se za milého knížete i za mě modlí. Ve městě je zrovna jarmark, ale nemohu tu najít nic, co by se dalo koupit dětem. Kdybych nic zvláštního nesehnal, něco potají přichystej!“

Přečtete-li si samostatný dopis adresovaný synovi Honzíkovi, pak vás něha otce k synkovi musí dojmout. A nejinak tomu bude i při čtení úvodních slov dopisů ženě Kateřině: „Mé drahé a milé manželce Katce Lutherce von Bora, kazatelce, pivovarnici, zahradnici – a je toho ještě mnoho dalšího, co umí.“ Čtenář si nutně položí otázku, zda se v konvolutu jejich vzájemných dopisů vyskytují dopisy ještě otevřenější a intimnější, a pokud ano, zda by nestálo za to vydat celou korespondenci mezi Martinem a Kateřinou. V naprosto důležitém procesu demytizace Lutherovy osobnosti, která občas – i když ne jeho vinou – připomínala postavu hromovládce, by to byl jeden z příhodných kroků. Vždyť například vývoj jeho vztahu k Židům, který se dochoval v jeho spisech i dopisech, a to zvlášť v jeho pozdním období, příliš nesouzní s laskavostí, již projevuje svým přátelům a bratrům.

Z přítomné edice vystupuje eislebenský rodák a wittenberský kazatel jako člověk, jenž má bytostnou starost o druhého. Nezříká se mravních ponaučení tam, kde je to třeba, a utěšuje bolavé a zraněné způsobem, který – jak se domnívám – musel mít úžasný pozitivní účinek. Když se některý z jeho přátel trápil nějakou až obsedantní náboženskou myšlenkou anebo vedl řeči o nechutenství k životu a blízké smrti, Luther ho povzbuzoval nejen jako pastýř, ale také jako jakýsi terapeut. Cítíte, jak niterně rozuměl lidské bolesti, splínu a depresi. Moc dobře věděl, že poddat se negativním myšlenkám je cesta do pekel. Radí, jak z takových situací nejrychleji ven a co konkrétně pro to udělat. Přemáhat bolest radostí například hrou na hudební nástroj nebo zpěvem je dodnes jednou ze součástí psychologické terapie. Tak jako evangelický farář a muzikant Sváťa Karásek nabádá své přátele, aby vždy a za každých okolností „řekli ďáblovi ne!“ a poslali ho klidně do míst, kde záda přecházejí v neslušný výraz. Ano, přesně tam… V boji proti ďáblovi je třeba využít všech prostředků.

Čtěte Martina Luthera. V záplavě teologické literatury, v níž na deset slov připadá devět odborných pojmů a která míří k jednomu čtenáři z milionu, je Lutherova korespondence skutečným osvěžením. Je pravděpodobné, že některé z dopisů vás přimějí k četbě jeho hlavních spisů a polemik a k reflexi díla dalších reformačních teologů, ty české nevyjímaje. Nikam nechvátejte a nedejte se zavalit tunami dávných i současných teologických výpovědí a banalit. Času je pomálu a oči máme jen jedny. Začněte s Lutherem a uvidíte, co to s vámi udělá. Hádám, že vám ten chlapík s břitkým jazykem bude zatraceně sympatický.