Dva roky od vydání hebrejského originálu vyšel v roce 2016 česky román izraelského prozaika Amose Oze, nazvaný stručně Jidáš. Amos Oz (1939) patří ke klasikům moderní izraelské literatury. V češtině od něj máme už slušnou řadu titulů. Ke skutečným literárním skvostům patří jeho romány Černá skříňka (přel. Jiřina Šedinová), Příběh o lásce a tmě (přel. Michael Žantovský) nebo Scény z venkovského života (přel. Lenka Bukovská). Amos Oz je ovšem také intelektuál, který se svým dílem i svou občanskou angažovaností zapojuje do společenské a politické debaty v současném Izraeli. Tato debata má několik stálých tematických ohnisek, kolem nichž v různých proměnách neustále krouží. Jde o otázku, co znamená být Žid, co je podstatou sionismu, jaký má být charakter státu Izrael. A ovšem také otázka vztahu k Evropě jako zemi traumatizující minulosti – a vztahu k domácím Arabům. Sám Amos Oz patří od roku 1977 k zakládajícím členům hnutí Šalom achšav, „Okamžitý mír“, které usiluje o politiku usmíření s Araby.

Román Jidáš se dotýká všech uvedených oblastí. Nadto však zachycuje Ozův názorový posun z mírotvorné izraelské levice kamsi blíže politickému středu. Očima studenta Šmuele, který neúspěšně dopisuje bakalářskou práci o židovském pojetí Ježíše, sledujeme příběh fiktivního sefardského sionisty Šalteiele Abravanela, jehož těsně před vznikem státu Izrael v roce 1947 první premiér státu David ben Gurion odstavil, označil za zrádce a prakticky uvrhl do zapomnění. Příčinou rozkolu je Abravanelův příliš kladný vztah k Palestincům a odpor k válce s těmi, s nimiž jako Sefardové po generace žili. Románem se prolínají kapitoly z nedokončené bakalářské práce, jejíž zájem se stále více od Ježíše stáčí k Jidáši Iškariotskému. Podobně jako v muzikálu Jesus Christ Superstar nebo v některých odborných novozákonních pracích pracuje Oz s myšlenkou, že obraz Jidáše jako zrádce je nespravedlivou stylizací. Skutečný Jidáš prý v Ježíšovo mesiášství hluboce věřil, věřil v něj více než Petr i ostatní učedníci. Aby mistra donutil prokázat, kým skutečně je, přivedl ho z provinční Galileje do Jeruzaléma. Zde vyprovokoval střet s mocí a doufal, že v Jeruzalémě Ježíš naplno projeví to, co jen náznacích konal a kázal v Galileji. Nepočítal s Ježíšovou smrtí. Věřil v něj do poslední minuty, a teprve když Ježíš na kříži skonal, poznal Jidáš – pozdě – svůj omyl.

Paralela, kterou Oz svým románem sugeruje, je zřejmá: podobně jako byla Jidášova víra v Ježíše sice krásná, ale blouznivecká, nerealistická – a ve svém výsledku mistra přivedla na smrt –, tak je krásný, ale nebezpečně blouznivecký sen izraelských mírových aktivistů, kteří svou představou ideálního (pro všechny spravedlivého a všem otevřeného) Izraele vystavují skutečný Izrael zkoušce, aniž by byli schopni nést důsledky za tragédii, k níž by došlo, kdyby se Izrael vzdal síly.

Tato paralela je v románu nahozena dost volně na to, aby bylo možné vyložit knihu i jinak. Myslím si, že literárně kniha nedosahuje úrovně dřívějších Ozových románů. Postavy knihy až příliš šustí papírem, takže je čtenářský požitek spíše intelektuální než literární povahy. Že jde i tak o strhující čtení, na tom má vedle autorovy profesionality zásluhu také elegantní překlad Lenky Bukovské a Mariany Fisher.