Severští spisovatelé kriminálního žánru mají ve svých knihách ve zvyku reagovat na aktuální společenské dění. V uprchlické krizi a vzrůstajícím strachu z islámského extremismu nyní spatřují nové náměty a problémy, které mohou předestřít svým čtenářům. Častým motivem a bohužel i častým reálným scénářem je radikalizace některých mladých, vykořeněných příslušníků druhé a třetí generace imigrantů, kteří se nesžili s místem, kde se narodili, avšak nepatří ani do země, odkud přišli jejich rodiče či prarodiče. Potácejí se ve vzduchoprázdnu, živí se drobnými krádežemi, jsou nespokojení se svými životy a mají pocit, že je většinové obyvatelstvo utlačuje. Tento motiv použil i novinář Håkan Eriksson v knize Sömngångare (Náměsíčníci), první části plánované série. Jedná se o autorův beletristický debut, v němž zužitkovává své novinářské zkušenosti mj. z oblasti boje proti diskriminaci. Na spisovatelském kontě má tento autor již dva faktografické tituly (o budoucí podobě lékařské péče a o diskriminaci ve švédské společnosti v období tzv. všelidového domova).

V Náměsíčnících sledujeme příběh mladého Jamala a jeho přátel, kteří mají kořeny na Blízkém východě a vedou právě onen popsaný stereotypní styl života. Čas ubíjejí poflakováním se po městě a brouzdáním po internetu, kde je jednoho dne zaujmou videa s činy extremistů. Nadšeně o akcích diskutují, vnímají je jako možnost pomstít se Švédům a obyvatelům celého západního světa za to, že je utlačují a dívají se na ně skrze prsty, zatímco se sami topí v blahobytu. Mladíci se dokonce pokusí jednu extremistickou buňku kontaktovat. Náboženství se jim nabízí jako samozřejmé vysvětlení toho, proč žijí tak, jak žijí – celý svět si na islám zasedl a jediný způsob, jak se bránit, představuje džihád. Jamal začne docházet na lekce islámu k imámovi, ne však za účelem samotného studia náboženství, nýbrž aby našel vnější ospravedlnění radikalizace, kterou prochází, a dostalo se mu ujištění, že má právo usilovat o zničení nevěřících, šíření islámu a v důsledku o lepší život. Imám však není extremista a snaží se Jamalovi vysvětlit pomýlenost jeho výkladu džihádu. Přesto ho nedokáže zastavit v cestě, po které se vydal. Jamal se tak dostane až do výcvikového tábora v Súdánu a posléze se jako vycvičený terorista vrátí zpět do Švédska.

Jamalovu protiváhu tvoří Anette Janssonová, policistka švédské tajné služby Säpo. Její postava se dá považovat za jednu z největších slabin díla. I když jí autor věnuje značné množství prostoru, čtenář se o ní nedozví prakticky nic, snad jen co tvoří její pracovní náplň, že má rodinu a že hraje florbal. Anette, byť velmi schopná policistka, není vylíčena jako lidská bytost, ke které bychom mohli cítit sympatie či antipatie – tento rozměr jí zcela chybí. Hlavní vyšetřovatelka je tudíž čtenáři bohužel tak nějak jedno.

Zajímavé jsou ovšem její rozhovory s kolegy o islámu. Lze z nich vytušit postoj samotného autora, který není nijak nenávistný, naopak. Anettin kolega například podotýká, že v dnešním islámu je (což se na Západě moc neví) na vzestupu hnutí, které požaduje jeho reformu směrem k sekulární podobě slučitelné s demokratickým řízením státu. Další pasáž vyjadřující autorův pohled následuje, když mladý a naivní Jamal se sílícími extremistickými názory přichází za imámem, starším, laskavým mužem, který Korán mnoho let studuje a džihád považuje za vnitřní boj každého muslima spojený se snahou stát se lepším, morálnějším člověkem. Eriksson zde naznačuje, že teroristé vraždící pod záštitou islámu vlastně o svém náboženství nic nevědí. Nestudují své svaté texty, nezajímá je, co skutečně jejich Prorok říkal ani o co usiloval, své náboženství používají jen jako záminku pro šíření zkázy a utrpení.

Co se týče příběhu, román je dost rozvláčný a místy až zdlouhavý. Některé započaté dějové linky vyznívají do prázdna, části z nich se bude autor nejspíš věnovat v další knize, jak naznačuje epilog. Napínavý je až samotný závěr, kdy čtenář téměř nedýchá očekáváním, jestli policisté ze Säpo konečně zjistí, co se vlastně děje, a jestli teroristický útok stihnou překazit. Hlavním prostředkem zvyšování napětí je fakt, že teroristé mají před policií neustále náskok, který postupně zvětšují.

Autor se mohl pokusit o hlubší propracování postav, jejich myšlenkových pochodů a motivů, aby si k nim čtenář mohl vytvořit osobnější vztah a lépe je chápal. Snaha o problematizaci černobílého pohledu na muslimy a o vysvětlení, jak islámský extremismus (ne)souvisí s islámem jako takovým, představuje hlavní přednost knihy, již však lze ocenit spíše pro myšlenkový příspěvek do současné společenské debaty než pro velký čtenářský zážitek. Autorův vyváženější pohled na velmi aktuální téma v thrillerovém balení by ovšem mohl být zajímavý pro české čtenáře, kteří uprostřed vášnivých debat často marně hledají střízlivé a rozumné názory na situaci, v níž se náš svět nyní nachází.