Útlý román Eländet vzbudil ve Švédsku v roce 2016 značnou pozornost, neboť se ocitl mezi žhavými kandidáty na nejvýznamnější domácí literární cenu Augustpriset. Jeho autorem je Andrzej Tichý (nar. 1978), švédský spisovatel s českými a polskými kořeny, absolvent dějin umění, kulturologie a literatury na univerzitách v Lundu a Malmö. Do Švédska Tichý (jehož příjmení Švédové vyslovují „Týši“) emigroval s rodiči roku 1981; jeho bydlištěm je v současnosti Röstanga ve Skåne na jihu země. Publiku je znám díky svým recenzím a sloupkům pro deník Sydsvenska Dagbladet a řadu kulturních a literárních časopisů, dále pak díky románům Kairos a Fält (Pole), které byly nominovány na prestižní celoskandinávskou Cenu Severské rady za literaturu.

Eländet okamžitě upoutá (a někoho možná odradí) intenzitou historek, obrazů a asociací, které na čtenáře vypravěč od samého počátku jedním dechem, téměř bez jakýchkoli předělů hrne. V úvodu příběhu se setkáváme s úspěšným violoncellistou, čekajícím kdesi v Malmö na své kolegy. Krátký rozhovor se zbitým bezdomovcem v něm vyvolá vzpomínky na zřejmě nepříliš vzdálenou minulost, kdy se on sám ocitl nebo snadno mohl ocitnout v situaci toho druhého.

Tím začíná divoká, chaotická cesta časem, nejprve bezútěšným dětstvím mezi kamarády-potížisty z nefunkčních, většinou přistěhovaleckých rodin, poté dospíváním plným drog, alkoholu a násilí, osamělosti a strachu, ale i krátkých okamžiků euforie či sounáležitosti. Postavy, které se vyprávěním míhají, pocházejí ze všech koutů světa; spojuje je jen to, že se ocitly na okraji, na dně. Místa, kde se pohybují, by asi média označila za „vyloučené lokality“ (v Malmö, v Hamburku i jinde) a je samotné jako „sociální případy“. Pokusy vymanit se ze všeobecné beznaděje vyznívají většinou naprázdno, jen výjimečně se v temnotě objeví světlejší okamžik. Nebývá ale čas se u něho pozastavovat, proud vyprávění nás unáší střemhlav dál.

Tichého jazyk je překotný, živelný a neuspořádaný, objevují se slangové výrazy z nejrůznějších jazyků a nahodilé dialogy bez konce a začátku tak, jak je paměť vypravěče přináší. Expresivita a naléhavost občas přecházejí až v jakýsi patos. Souvětí se rozvětvují a zacyklují na celé stránky, jindy je zase střídají krátké, úsečné věty. Obraz společnosti, jak ji Tichý popisuje, je značně temný, vypravěč se neštítí jejích nejodpudivějších zákoutí. Občas je mírně provokativní, občas sarkastický, občas kritický k současnému uspořádání věcí, ale nezdá se, že by považoval za smysluplné hledat alternativy. Ukazuje však navzdory všemu nezadusitelnou vůli k životu a k odporu.

Naléhavostí vyprávění, volným zacházením s pravopisem i skladbou, snahou navodit dojem spontánního toku řeči, stejně jako líčením světa z pozice bezradného, nešťastného rebela může kniha připomenout nedávno česky vydaný román Stav obležení jiného švédského autora s tzv. migračním pozadím, H. L. Sattarvandiho. Tichého hrdina je však o generaci starší, a tak už postrádá jakékoli zbytky naivity a iluzí – a není ani trochu dojemný. Čtenáři se ani nechce věřit, že se ze své mizérie, v níž se už docela zabydlel, mohl vymanit a stát se úspěšným hudebníkem. Rozporuplný, otevřený konec ostatně v poslední chvíli tuto informaci zpochybní a převrátí naruby...

Román Eländet není snadné čtení, vyžaduje trpělivost a ochotu přizpůsobit se autorovým experimentálním postupům a také jisté dávce vypravěčova pozérství. Na oplátku nabízí kromě občasných zajímavých narážek na české prostředí (zmiňují se Psí vojáci nebo DG 307, jedna pasáž je přímo věnována Praze apod.) možnost navštívit v médiích často zmiňovaná předměstí Malmö – snad dokonce nějakou tu mýty opředenou no-go zónu? –, plná ztroskotaných existencí a přistěhovalců z celého světa, včetně Čechů a Poláků („Tady nemůžete bejt nacistky,“ říká jedna z postav dvěma čerstvě usazeným Polkám vyhraňujícím se vůči snědým sousedům, „tady jste samy přistěhovaleckej póvl.“)

V nejlepších okamžicích se autorovi daří zachytit kouzlo okamžiku a čtenář naplno prožívá popisované situace spolu s horečnatým vypravěčem, anebo získává pocit, že má vedle sebe vyšinutého známého, který na něho to všechno s málem neúnosnou intenzitou chrlí. Tehdy se mu také bezděky připomene úplně jiná, přesto navzdory sedmdesátiletému odstupu čímsi příbuzná výpověď o zoufalé situaci nejlepších hlav jedné generace. Tichého kvílení se na rozdíl od toho Ginsbergova do čítanek po celém světě zřejmě nedostane, přesto by mu některý z českých nakladatelů měl dát šanci. Podobný hlas u nás totiž, pokud vím, dosud nezazněl.

Rozhovor s autorem (ve švédštině)
Článek o autorovi v souvislosti s nominací na Cenu Severské rady (v angličtině)