„Možná o jeho život nikdo nestojí, ani on sám, ale každé ráno zklamaně zjišťuje, že nemá jinou možnost, než jej žít. Smrt je lákavá, ale nedosažitelná.“ (s. 89)

Tyto dvě věty velmi dobře vystihují postoj člověka, jehož životní cestu sledujeme v nové knize Adély Knapové. Tento člověk nemá jméno. Stejně jako všechny ostatní postavy kratší prózy i jeho charakterizují funkce, které ve společnosti s postupem času zastává – syn, bratr, mladý učitel, invalidní důchodce. Tento bezejmenný člověk nemá ani ambice, sny či přání, která by si chtěl během života splnit. Možná kdyby jako dítě neviděl, jak může smrt naprosto nečekaně a během jediného okamžiku zrušit všechny plány, přikládal by jim větší důležitost. A možná kdyby ho jeho nejbližší v mládí podpořili nebo alespoň vyslechli, snažil by se některé ze svých nápadů realizovat. Nikdy nebyl průbojný, působením svého okolí se však z něj stal netečný muž, který sice plní své povinnosti, ale v osobním životě pouze přežívá – pro otce zklamání, pro sestru a exmanželku nepochopitelný a neschopný.

Co se tedy v knize odehrává? Oni (otec, sestra, exmanželka, pošťačka…) bojují a z každé situace se snaží vytěžit co nejvíc. Oni se považují za daleko schopnější a úspěšnější, přesto od bezejmenného muže neustále potřebují nějakou pomoc. Jejich vpády do jeho světa ho nutí unikat stále dál do ústraní, kde se tento nepotřebný člověk, ve kterém můžeme najít i některé ahasverovské rysy, snaží dočkat svého konce. Zvrat přichází, až když se opět přiblíží smrti. Setkáním s dívkou odhodlanou zemřít jeho já ožívá a jeho touhy se alespoň na chvíli probudí. Rozhodne se jí pomoci, ale opět jinak, než jak by bylo pro společnost přijatelné.

Napětí, které je v knize patrné na každé stránce, vyrůstá z protikladu on versus oni, jedinec versus společnost. Je jiný, jeho netečnost okolí rozčiluje. Ostatní postavy s ním nedokážou komunikovat, zpravidla však nemluví ani mezi sebou navzájem. Dialogy jsou ve skutečnosti spíše prolínající se monology, kde se jednotlivé hlasy překřikují. Přímá řeč není nijak značena, a tak často ani nevíme, které z promluv postavy pronáší nahlas a které zůstávají pouze jejich myšlenkami. Namísto popisu dění sledujeme myšlenky jednotlivých postav a pouze na jejich základě můžeme zrekonstruovat obraz toho, co se tu odehrává. Hned první kapitola, příznačně nazvaná Hlasy, v níž se ocitáme mezi proplétajícími se promluvami celého davu, klade na čtenářovu představivost nemalé nároky. Nejedná se však o autorčin samovolný experiment. Díky tomuto způsobu vyprávění je role vypravěče zredukovaná na minimum, čtenář nahlíží na danou situaci z pohledu různých účastníků a prožívá s nimi jejich osamělost. Celý příběh je vlastně složen z malých tragédií všech postav, i když některé z nich mají pocit, že z toho vycházejí vítězně. Tísnivou atmosféru ještě umocňuje příroda, která na postavy naléhá těžkými mraky a bombarduje je dešťovými projektily. „Tady v horách se životu jako takovému protivit nejde, hned člověka rozmáčkne jako červa…“ (s. 22)

Knize nechybí nápad, provedení ani poutavost. Čtenář napjatě obrací stránku za stránkou, ale nedočká se pointy, která by mu pomohla uchopit střípky osudů jednotlivých postav a získat tak představu, jak se budou jejich životy dále vyvíjet. Autorka je opouští nečekaně, v situaci, kdy se zabydlují v nových stereotypech, do nichž si však přinášejí staré obavy a omyly.