Tomu slovu se vyhnete jen těžko. Můžete jej opisovat všemi možnými způsoby, ale nakonec vám přece jen zbyde jako slovo nejpříhodnější. Monumentální. Kniha švýcarského křesťanského teologa Hanse Künga Židovství s podtitulem Náboženská situace doby (Das Judentum. Das religiöse Situation der Zeit, 1991) monumentální je. Je součástí trojice autorových studií na téma abrahámovských, monoteistických náboženství – židovství, křesťanství a islámu. Vedle Židovství vydal tituly, které právem patří do kánonu religionistické literatury: Křesťanství (Das Christentum: Die religiöse Situation der Zeit) a Islám (Der Islam: Geschichte, Gegenwart, Zukunft).

Kniha o více než šesti stech stranách s bohatým poznámkovým aparátem a se jmenným a předmětným rejstříkem a tloušťce skoro 6 centimetrů může na první pohled vypadat k neučtení. Jenže realita je jiná. Máte-li alespoň nějaký vztah k historii a náboženství, stane se vám Küngova kniha jedním z nejlepších průvodců po dějinách, které spoluutvořily svět, v němž žijeme. Küng sice zůstává na půdorysu široké, kontextuální teologické studie, ale píše způsobem, který je atraktivní a činí jeho studii čtivou. Není to traktát, ale spíš kronika židovství od jeho počátku do dnešních dní. Překladu se ujali Vladimír Petkevič, Daniela Blahutková a Dagmar Pohunková. Jejich překladatelská erudice a přístup k textu vytváří referenční bod pro překladatele teologické literatury. Odbornou redakci pak provedl teolog, biblista Ladislav Heryán.

Hans Küng (nar. 1928), švýcarský teolog, kněz, polyhistor a spiritus agens světového ekumenického hnutí, je bezpochyby jeden z největších teologů 20. století. Býval univerzitním kolegou a přítelem Josefa Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI., s nímž se na konci 60. let teologicky rozešel. A tak zatímco Ratzinger mířil k nejvyšším církevním postům (stal se např. r. 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry) a spíše ke konzervativnímu pojetí církevního života, z Künga se stal církevní enfant terrible bez možnosti vyučovat na katolických univerzitách. Kritizoval např. dogma o papežské neomylnosti a razil daleko větší otevřenost v teologickém, tím spíše církevním životě. Minula ho sice exkomunikace, ale přestal být zván do centra církevního dění. Küng však nezahořkl. Šel svou cestou, vyučoval, bádal, psal a vedl jeden z nejintenzivnějších ekumenických dialogů své doby. Vedle rozhovorů s protestantskými církvemi a církvemi východní tradice vstoupil do rozpravy také s islámem a jeho respektovanými učenci. Rozsahem a kvalitou je Küngovo dílo srovnatelné s pracemi doyena protestantské teologie 20. století Karla Bartha, Paula Tillicha, Hanse Urse von Balthasara nebo Alberta Schweitzera. Je obdivuhodné, jak pracovitým autorem Küng byl a zůstává, a to i dnes, kdy je těžce nemocen. Z posledních přeložených autorových prací připomeňme jeho úvahu o životě, smrti a eutanázii s názvem Dobrá smrt? (Vyšehrad 2015), V co věřím (Vyšehrad 2012), Vybojovaná svoboda. Vzpomínky (Bergman 2011) a Mozart. Stopy transcendence (CDK 2002).

Küng monografii rozdělil symbolicky (podle tří monoteistických okruhů a snad i symboliky Trojice) do tří oddílů: Minulost dosud přítomná, Problémy současnosti a Výhledy do budoucna. V prvním oddíle se zaobírá počátkem židovského náboženství, jeho teologickým centrem a dějinami. Druhý oddíl je rozdělen do kapitol Od holocaustu ke Státu Izrael, Spor židů a křesťanů a Překonání moderny. Třetí oddíl traktuje aktuální problematiku židovství v Izraeli a ve světě v kapitolách Judaismus v postmoderně, Životní konflikty a budoucnost Zákona, Židé, muslimové a budoucnost Státu Izrael a Jak je po holocaustu možné mluvit o Bohu? Knihu uzavírá epilog o „Novém světovém řádu“, který „není možný bez nového světového étosu“. O něm si čtenář mohl přečíst v emblematické Küngově práci Světový étos: projekt (Archa 1992).

Küng má oproti jiným autorům, teologům i historikům, jednu nespornou výhodu – dokáže udržet dynamiku svého psaní od první do poslední stránky. Čekali byste, že po prvních dvou stech stranách bude následovat určitý útlum a že se závěr ponese v duchu „už abych to nějak ukončil“. Jenže tohle není Hans Küng. Podíváte-li se na jeho předešlé práce i na mnohé přednášky a rozhovory, které jsou dostupné na stránkách univerzit a hlavně na YouTube, překvapí vás jeho esprit a energie, s jakou dokáže hovořit o zásadních tématech teologie a církve moderní doby. Küng je rétor, člověk uvyklý pozornosti velkého množství posluchačů a médií, nikoliv však rutinér. To je patrné i v jeho Židovství, které mluví k humanitně orientovanému čtenáři.

Ta kniha není kompilát textů. Není to opis originálu, který kdysi napsaly desítky a stovky jiných. Není to učebnice, skripta nebo sylabus. Küng je svébytný myslitel, citlivý k jazyku a mluvené řeči. Miluje poezii a hudbu, a snad i proto váží svá slova, aby se z jeho myšlenek nestal rozvláčný traktát, který by si přečetla pouze hrstka lidí na každém z kontinentů. Důležitým motivem jeho úvah je svoboda přemýšlení i riziko, s nímž vstupuje do veřejné debaty. Na nesčetných místech své studie – a zvlášť na těch, která se týkají současnosti – se nemůže zavděčit všem. Je kritický, ale ne nad míru. Je velkorysý, ale neustupuje tam, kde se setkává s nespravedlností, zlem a povýšeností. Když se zaměří kupř. na otázku holocaustu, která má kromě svého teologického rozměru i rozměr politický (a církevní), tušíte, že se proti němu zvedne vlna odporu. A také se zvedla. Küng je na tuto kritiku, od její dialogické úrovně až po hrubozrnnější podobu, zvyklý v podstatě celý svůj dospělý teologický život. Připomíná tím Alberta Schweitzera, jehož mnozí obdivovali a mnozí zatracovali. Schweitzer i Küng jsou solitéry, kteří se nikdy nepoddali autoritě vycházející jen a pouze z moci a práva silnějšího. Ve studiích o křesťanství a islámu je to podobné. I v nich totiž pokládá neodbytné, polemické otázky, a to v míře promyšlenosti, která je netypická i v ryze akademickém světě. Na jednom jediném místě shromáždil základní východiska judaismu v dějinách s přesahem do dnešních dní. Dialogicky uvažuje o izraelsko-palestinském konfliktu na pozadí holých faktů a rovněž o nesčetných liberálních a konzervativních proudech židovství po celém světě – v Evropě, Spojených státech a Rusku.

Hans Küng ručí za to, jak a co myslí a jak a co píše, svou vlastní osobou. Nic nezatajuje, nic nemaluje na růžovo. Naši společnou a často neradostnou historii neohýbá ad hoc, jak se to zrovna hodí. Je otevřený. Nevyhýbá se kritice církve a profánních společenství např. za jejich latentní antisemitismus a občasný příklon k ideologiím všemožných -ismů, ale nezdráhá se poukázat i na stinné stránky státu Izrael a jeho politických a náboženských vůdců. Ač odstaven na okraj katolické církve bez přímé možnosti ovlivňovat její vnitřní strukturu a dění, zůstává jedním z nejdůležitějších hlasů živé pokoncilní teologie a křesťanské duchovní orientace, s níž člověk žije ve světě a právě ve světě se učí být apoštolem Kristova příběhu o víře, naději, lásce a vykoupení. Küng je v jistém ohledu disidentem ve vlastní církvi, asi tak jako jeho předchůdci: Pierre Teilhard de Chardin, Henri de Lubac, Henri Bouillard, M.-D. Chenu, Yves Congar, H.-M. Férete či Leonardo Boff. Autor knihy Židovství netrpí ukřivděností a není ani revoluční typ. Ze svého švýcarského domova promlouvá v recenzované publikaci ke všem, pro něž je nejstarší abrahámovské náboženství každodenní inspirací, životním stylem nebo přímo životním údělem.

Chce-li se čtenář na jednom místě dozvědět o judaismu to, na co by jinak potřeboval stovky dílčích studií a moře času, neměla by ho jeho kniha minout. Küng nemá povahu učitele – kardinála se zdviženým prstem, který by hrozil každému, kdo nevěří tak, „jak se má věřit“, a je v hloubce toho slova pochybující a hledající. Hans Küng i v knize o židovství ukazuje, že umí být otcem, přítelem, pedagogem dialogu a myslitelem, s nímž se vyplatí jít větší než malý kus cesty.

Nynější česká církevní atmosféra Küngovi hrubě nepřeje. Autor jsoucí na indexu bývá sice citován v akademickém světě, ale v běžné vnitrocírkevní rozpravě se s jeho myšlenkami nesetkáte. Posledním důkazem je již zmíněná kniha o eutanázii, která „vyvolala“ ostentativní nezájem a mlčení. Nakladatelství Barrister & Principal jde proti proudu. Sází na to, že jedině ve svobodném poznávání a dialogu je možné hledat a nacházet záchvěvy jednoty.