Jaký byl každodenní život obyvatel byzantské říše? Jak byla spravována a jakou měla zahraniční politiku? I na tyto otázky odpovídá kniha Byzanc: dějiny – společnost – kultura. Její autor Andreas Külzer (*1962) dlouhodobě působí na Rakouské akademii věd a vyučuje byzantologii na univerzitách ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem. Specializuje se na byzantské poutnictví a mapování jednotlivých oblastí byzantského světa. Jeho kniha čtenáře seznamuje se všemi zásadními momenty v dějinách říše, jež trvala 1 100 let a představovala významnou evropskou velmoc pozdní antiky i středověku. Autorovým přiznaným cílem bylo Byzanc rehabilitovat. Polemizuje se stereotypy, které ji redukují na říši ikon, kadidla, eunuchů a nymfomanských císařoven, ovládanou neupřímností, proradnou krutostí a ublížeností. Ocitujme zde pro ilustraci příznačnou definici „byzantinismu“ z jedné starší české encyklopedie: „Stav věcí takový jako v Byzantské říši, totiž zkaženost mravů vůbec, zejména nemravný život dvorský, přemíra přepychu a ceremonií při dvoře, nedůstojné patolízalství a lichotnictví vůči knížatům.“

Külzer oproti tomu zdůrazňuje flexibilitu Byzantinců, jejichž říše se udržela tak dlouhou dobu. Sami sebe označovali za Římany, zatímco pojem Řek byl vnímán hanlivě a označoval řeckého pohana. Zakládali si na společné minulosti, takže tam nepanovala téměř žádná etnická diskriminace – s výjimkou Etiopanů, u nichž však právě ono významnější historické pouto scházelo. Židé tam měli lepší postavení než v západní Evropě. V souvislosti se systémem spojeneckých států autor dokonce hovoří o „byzantském Commonwealthu“. Společnost samozřejmě sestávala z několika společenských tříd, a dokonce i mniši byli rozkastováni podle postavení, jež zastávali ve „vnějším“ světě. Mnoha příslušníkům nejnižších vrstev se ale podařilo vypracovat se vlastním úsilím až na nejvyšší společenské příčky, takže císařem se ve své době stal prostý voják nebo dokonce podkoní. Bolestnou cenou za to ale někdy bylo, že chudí rodiče nechávali své syny kastrovat, aby jim zajistili kariéru u císařského dvora a život v přepychu. Celkově se tehdy morálka jistě neřídila jen církevními předpisy: časté byly mimomanželské styky i potraty.

Milovníkům zániků
Byzantské dějiny jsou v publikaci popsány jako nedílná součást historie Evropy a byzantská civilizace jako pozoruhodná syntéza křesťanství a sofistikované římské kultury, k níž sice došlo i v Západořímské říši, ale jen krátce. Zato v Byzanci se třeba vozatajské soutěže hojně konaly až do 9. století, kdy byly omezeny. Vítězní závodníci se stávali národními hrdiny a předlohami sochařských děl.

Autor se snaží přehodnotit obecně sdílenou představu, že k rozkolu západní a východní větve křesťanstva došlo roku 1054. Dobová byzantská historiografie se o něm nezmiňuje, což snižuje závažnost roztržky. Podstatnější událostí bylo podle Külzera uchvácení Konstantinopole křižáky roku 1204. Další možností ale je, že Byzantinci západními „barbary“ příliš pohrdali, takže jim nestáli za zmínku. Ti, kdo neuznávali autoritu byzantského císaře, podle francouzského historika Michela Balarda v očích Byzantinců jako by neexistovali. Nemohli být popsáni ani geograficky, vždyť náleželi do sféry chaosu. Pokud soudobé čtenáře na Byzanci láká zvláště její konečný zánik, totiž dobytí Konstantinopole v roce 1453, pak se sluší citovat byzantského historika Dukase (1400–1462), který o hrdém až arogantním postoji ke katolíkům napsal, že i kdyby v okamžiku pádu města sestoupil anděl z nebe a prohlásil „Přijměte unii s Římem“, přece by se k ní nebyli Byzantinci přidali a raději se vzdali Turkům.

Külzerův pohled na Byzanc je velmi vstřícný. Tuto dávnou civilizaci líčí tak, aby v ní současný západoevropský čtenář našel četné podobnosti s civilizací vlastní; jejich morálku nelíčí podle tradičních schémat jako zkaženou, ale – s většími sympatiemi – jako nikoli rigidní a nijak zvláště puritánskou. Z dnešního hlediska méně lichotivé aspekty (přetrvávání otroctví) příliš nezdůrazňuje. Stejně jako nechává, zřejmě záměrně, stranou problematické politické aktualizace byzantského odkazu: jako pozitivní předobraz carské autokracie interpretoval „byzantinismus“ například ruský slavjanofilský filozof Konstantin Nikolajevič Leonťjev (1831–1891), jeden z hlavních inspirátorů Vladimira Putina. Právě byzantinismus měl podle zmíněného myslitele dát Rusku sílu v boji proti Polsku, Švédsku, Francii a vůbec celé „internacionální Evropě“ s jejím „zápachem a hnilobou“. Leonťjevova kniha Byzantinismus a slovanstvo mimochodem v českém překladu vyšla (v roce 2012) v témže nakladatelství jako Külzerova publikace, Pavel Mervart se totiž soustavně snaží rozšiřovat obzory české veřejnosti na východ. Zvláštní pozornost si přitom zaslouží práce Byzantské misie aneb Je možné udělat z „barbara“ křesťana? od Sergeje Arkaďjeviče Ivanova (č. 2012). I díky tomu dnes už tak úplně neplatí stesky Vladimíra Vavřínka z jeho knihy Encyklopedie Byzance (Libri, Praha, 2011) na to, že seriózních českých knih o Byzanci existuje tak málo, až je to zarážející.

Co říci na závěr? Pro získání vyváženějšího pohledu do historie může být recenzovaná kniha zřejmě užitečná. Pro hledání vzorů ideální vlády současného státu bychom ji však nedoporučovali.