Smrt příliš utaženým svatozářím! Zpověď nevšedního katolického kněze, celebrity a milovníka luxusu
Czendlik, Zbigniew; Zahradníková, Markéta: Postel hospoda kostel

Smrt příliš utaženým svatozářím! Zpověď nevšedního katolického kněze, celebrity a milovníka luxusu

Knihu můžeme vnímat jako svědectví o člověku, který osobní štěstí obětoval službě ostatním, ale i freudisticky, jako zpověď muže, jehož pokusy o sblížení s ženami dopadly katastrofálně, a proto zvolil únik do celibátu. Jistě ale jde o svědectví o člověku, v němž se vnitřní rozpory poskládaly velmi originálním způsobem.

Asi žádnému soudobému katolickému knězi se u nás nepodařilo stát se takovou mediální celebritou jako Zbigniewu Czendlikovi (*1964). Tento římskokatolický kněz původem z polského Těšínska již od roku 1993 působí v Lanškrouně. Známý je díky svým přátelským vztahům s řadou lidí z oblasti politiky a showbyznysu, čímž výrazně obohacuje spektrum prostředí, do něhož kněží pronikají (vedle například Tomáše Halíka působícího zvláště mezi univerzitní studenty nebo Ladislava Heryána oslovujícího prostředí undergroundu). Do obecného povědomí se zapsal účinkováním v několika televizních show i moderováním pořadů Uchem jehlyU Pastýře. Jak ovšem vypadalo jeho rodinné zázemí a cesta ke kněžství? Jaké byly jeho první dojmy z Česka? Kdo stojí za vzestupem jeho mediální slávy? A co ženy? I na tyto otázky Zbiegniew Czendlik odpovídá v knize rozhovorů s dřívější herečkou a dnes hlavně filmovou producentkou Markétou Zahradníkovou (*1971) provokativně nazvané Postel, hospoda, kostel.

Czendlik v publikaci rekapituluje svoje vyrůstání na tradičním polském venkovu. Obsáhle vzpomíná na přísnou, ale láskyplnou výchovu svých rodičů. Maminka ho prý naučila občas si hezky zasmutnit a neskrývat slzy. „A to mi zůstalo dodnes,“ říká kněz. „Jakmile přijde nějaký happy end, hned hledám kapesník. Proto se vůbec nemůžu koukat na pořady typu Pošta pro tebe. Právě díky té společné citlivosti a empatii jsme si byli s maminkou velice blízcí.“ Zároveň se ale jednalo o ráznou ženu: „Naše maminka se s tím nepárala. Svým způsobem se jí bál i tatínek. Stejně je zajímavé, jak nás vy ženy dokážete ovládnout. Třeba byl pro mě model soužití mých rodičů tím odstrašujícím příkladem. Možná proto jsem skončil na faře. Často si říkám: Ženy miluju, ale jsem šťastný, že doma žádnou nemám. Vlastně tatínka celkem obdivuju, jak to statečně snášel. Já bych na to asi neměl.“ Tyto příznačné dětské zážitky vysvětlují i leccos z autorovy současnosti. Třeba to, že nerad zpovídá své farníky: „Všechny ty intimní a otevřené zpovědi se mě hluboce dotýkají a já z toho potom nespím.“ A zároveň už v úvodu česko-polský kněz načíná téma, které pak prochází celou knihou: jeho vyrovnávání se s celibátem, vztah s ženami, potřeba lásky a něhy. Je to ostatně velmi častá problematika probíraná i v jeho televizních rozhovorech. Například v dialogu s Halinou Pawlowskou si před časem postěžoval, že se jej lidé často škodolibě ptají zrovna na toto nesnadné téma, stejně jako se Pawlowské tážou na její obezitu. A nedá se úplně říci, že by Czendlik do této věci vnesl jasno, spíše si místy trochu odporuje. (Což ani tolik nekritizujeme, spíše konstatujeme, protože vnitřně zcela konzistentní není samozřejmě nikdo z nás.) Na jedné straně se trochu pohoršeně ptá, proč všichni řeší jeho „fiktivní“ problémy s celibátem a nedají si vysvětlit, že s ním žádné problémy nemá. Na straně druhé zároveň připouští, že má na dveřích do své ložnice napsáno „Budit jen v případě požáru nebo zrušení celibátu“. A cituje k tomu slova jistého evangelického faráře, podle nějž je celibát smrtelný hřích, pročež ti, kdo jej v katolické církvi zavedli, skončili v pekle. „Musím říct, že se mi tahle jeho myšlenka dost líbí,“ komentuje to duchovní, který ovšem jinak zdůrazňuje především Boží milosrdenství a věří, že všichni smrtelníci se nakonec dostanou do nebe (a peklo zůstane prázdné). Přiznává též, že kdyby záleželo na něm, celibát by v katolické církvi rozhodně zdobrovolnil. A trpce konstatuje: „Že jsem se zrovna já se svým pozitivním vztahem k ženám stal farářem, je podle mě dobrý vtip. Bůh si ze mě ostatně dělá legraci dost často.“

Obecně připomeňme, že nedůvěra k celibátu není v českém duchovním uvažování nijak nová, například Jeroným Klimeš situaci hodnotí velmi dramaticky: se zdobrovolněním celibátu se tak dlouho otálelo, „až se zrušil sám“. I podle Ivana Štampacha se „kněžství v manželství či jiném partnerství prosazuje via facti“. Podle něj se odhaduje, že kolem půlky kněží má stálé partnerky nebo partnery (asi třetina kněží jsou řeholníci), takže zbývá jen málo skutečně praktikujících celibátníků. V africké části římské církve prý nelze celibát prosadit vůbec a poněkud ironicky se říká, že za biskupy jsou vybíráni kněží, kteří mají jen jednu manželku. Skepse k instituci povinného celibátu je velmi rozšířená i mezi současnými českými římsko-katolickými kněžími, i když ji muži jako Marek O. Vácha či zmíněný Ladislav Heryán dávají najevo dosti odlišně. U žádného z nich ovšem není téma potřeby partnerství a tělesné intimity akcentováno tak silně jako u česko-polského kněze.

Výrazná erotická a tělesná metaforika prochází celou recenzovanou knihou, třeba když se Czendlik přiznává, že vědecký rozbor a „pitvání“ Bible je pro něj nezřídka nuda, protože on ji chce číst především jako milostný dopis. I vztah k Bohu pojímá jako vztah milenecký. Spíše než Píseň písní jeho líčení ale připomíná partnerskou příručku Miroslava Plzáka. „A pak se stane, jako v každém důvěrnějším vztahu, že i my dva spolu sem tam nemluvíme. Já jsem totiž dost urážlivý a často trucuju. Dokonce ho čas od času i záměrně provokuju. Je pravda, že on mi taky klidně nevezme telefon a demonstrativně mlčí. Ale naštěstí mi zatím vždycky, dříve nebo později, zavolal zpátky. Nutno říci, že kdybych se takhle choval k nějaké ženě, už jsme asi dávno rozvedení. Díky jeho velkorysosti a nekonečné trpělivosti nám to spolu pořád funguje, nikdy jsme se nerozešli. Ať se děje cokoli, vždycky nakonec najdeme společnou řeč… Přes všechno, co tady říkám, si ve skutečnosti velice dobře rozumíme.“

Správné kázání by podle Czendlika mělo být jako minisukně, totiž „krátké, přiléhavé a něco krásného by mělo skrývat“. Katolicky pravověrné stanovisko, že lidské tělo je chrámem Ducha svatého, pak autor rozvíjí skutečně nekonvenčním způsobem, totiž úvahou, že prostředí kostela by na příchozí mělo působit svůdně. I víra by totiž měla vonět: „Chtělo by to něco božského. Já bych doporučoval Coco Mademoiselle od Chanelu. Tu můj nos miluje. Mohli bychom ji přidávat do kropenek se svěcenou vodou.“ A o skutečném, nejen takto metaforickém používání kosmetiky se občas zřejmě mluví i v průběhu jeho zpovědí. Jistá žena si při prý při zpovědi postěžovala, že už nemůže vydržet se svým manželem, který s ní nekomunikuje a nejeví o ni žádný zájem. Načež musela od pana faráře vyslechnout, že problém bude spíše v ní než v jejím muži. Duchovní přidal k dobru ještě svůj soud, že jejího chotě obdivuje, protože on by s ní nevydržel ani týden, natož třicet let. Nakonec jí doporučil „návštěvu kadeřníka, kosmetiky, poslal ji do obchodu pro nějakou hezkou voňavku a něco pěkného na sebe“. (Od té doby už ji ovšem ve zpovědnici neviděl.)

Podobná vyjádření, hlášky či drobné příhody mohou na tradiční věřící působit provokativně a pro ostatní budou spíše jen úsměvná. Další autorovy výpovědi ale vyznívají velmi smutně či dokonce tragicky až depresivně. Především když mluví o svém „rozchodu“ s kočkou Aniou, kterou velmi miloval a jež spávala v jeho posteli. Tento vztah bohužel netrval dlouho: skončil těžkým astmatickým záchvatem. Hodně to pak prý Bohu vyčítal: „Dobře, rozumím, že budeš žárlit na ty dvounohé, ale proč i na ty čtyřnohé?!“ A v čem pak začal nacházet poslední útěchu? Na co se domů těší? Czendlikova odpověď, máme-li ji brát vážně, je ponurá až poněkud děsivá: „Není pravda, že mě doma nic hezkého nečeká. Vždycky když se odněkud vracím, těším se na štamprli becherovky nebo sklenku vína, která na mne čeká na krbové římse… Já to beru tak, že mi Pán Bůh tu svou lásku zabalil do flašky dobrého vína nebo kořalky.“

Autor ovšem podrobně popisuje i svoji cestu ke kněžství. Svěřuje se se svou dlouhou kariérou ministranta, od níž se pak chtěl distancovat tím, že během studia v Těšíně žil okázale světským životem naplněným diskotékami, alkoholem, cigaretami či randěním. Nakonec u něj ale zvítězil příklad kněží, kterých si vážil, například Jana Pavla II., takže autor sám sebe nazývá „Wojtyłovým dítětem“. Nicméně svým soudobým životním stylem ukazuje, že – kromě randění – se vše zmíněné, tedy tanec, víno i kouření, dá s duchovním stavem skloubit. I díky tomuto „světskému“ životnímu stylu se mu zřejmě lépe podařilo vplout do světa showbyznysu, v němž představuje cosi exotického. Jak Czendlik vysvětlil Bohuslavu Šnajdrovi v knize rozhovorů Život sedmkrát jinak: Marek Eben, Jan Stráský, Jiří Vorlíček, Olga Girstlová, Michal Horáček, Zdeněk Sternberg, Zbigniew Czendlik (2005), jeho povolání je v onom milieu někdy navíc výhodou: zatímco vztahy mezi celebritami se rozpadají kvůli sexu a penězům, v jeho případě to údajně nehrozí.

Autor se zabývá i rozdíly mezi polskou a českou mentalitou i odlišnostmi v postavení katolické církve v obou státech. V Polsku platí, že jakmile člověku vloží při vysvěcení biskup ruce na hlavu, „tak i když máš IQ 70, jako třeba já, vystřelíš rázem na společenském žebříčku úplně nahoru. A ve vesnici, kam přijdeš, jsi jako Bůh. Důležitější než starosta.“ I do naší země pak polský kněz odcházel s vědomím, že byl pro tuto důležitou misi osobně vyžádán a určen svým biskupem. Pročež očekával, že bude „uvítán, jak se na spasitele českých duší sluší a patří“. Střet s realitou života chudé a mnohem méně mocné zdejší církve byl pak drsný, ale Czendlik jej „ustál“ se ctí. Dokonce zdejší farnosti chválí v tom, že jsou v nich laici aktivnější než v Polsku. I tak ale má za sebou některé neúspěchy, jako byl rozumný pokus předat jeden z nadbytečných farních kostelů do používání místní knihovny, což je věc na Západě celkem běžná. Czendlik přitom smysluplně argumentoval tím, že knihy jsou symbolem a nositelem vzdělání, a to k církvi po věky neodmyslitelně patří. U svých farníků se ovšem setkal s až fanatickým odporem, návrh byl zamítnut a tamní městská knihovna dodnes marně čeká na rekonstrukci či rozšíření budovy, v níž sídlí.

Jak je sice patrno z předchozího odstavce, autor vlastní IQ záměrně podhodnocuje, v knize však skutečně nenajdeme žádné vybroušené intelektuální úvahy, spíše občasné variace na témata, která sofistikovaněji zpracovali dříve jiní (například přirozenost pochybností v životě věřícího). Ani v ní nehledejme zřetelná a jasná prohlášení ke kontroverzním tématům, jako jsou uprchlíci. V postoji k nim se dnes česká katolická církev výrazně štěpí na lidi typu kardinála Dominika DukyMaxe Kašparů na straně jedné a Tomáše Halíka na straně druhé. Czendlik pro jistotu vyzvedává intelektuální kapacity všech tří. Zato je ale v knize nemálo vtipů. Třeba ten o muži, jenž si při návštěvě doktora stěžuje, že ho pořád bolí hlava. Doktor se zamyslí a ptá se: „Kouříte?“ Chlap vyvalí pobouřeně oči a rozčílí se: „No, pane doktore, to si vyprošuji! To svinstvo bych nikdy nevzal do pusy!“ „A pijete?“ pokračuje doktor. „Tak to už vůbec ne! Co je tohle za otázky?! Přece jako lékař musíte vědět, že alkohol je metla lidstva!“ „A co takhle ženský?“ vyzvídá doktor. „Tak to snad nemyslíte vážně! Co si to dovolujete?!“ vytočí se pacient. „A je to taková intenzivní pronikavá bolest, jako by vám něco silně svíralo hlavu?“ „Ano, ano, pane doktore, přesně tak to cítím! Nedá se to vydržet!“ Doktor chvilku pokyvuje hlavou a pak povídá: „Tak to je jasné! To bude příliš utažená svatozář!“

Czendlika z podobné „utaženosti“ rozhodně nemusíme podezírat. V knize prezentuje tu podobu křesťanství, která rozhodně neodmítá pozemský svět a jeho „(s)prosté“ tělesné radosti, těm jako by někdy přikládal až sakrální atributy. Nejenže se nevyhýbá vulgárním výrazům, ale deklaruje, že některá z těchto slov přímo miluje. (Například nádherně libozvučný výraz „prdel“. Bohužel ho nemůže při svém povolání kvůli možnému pohoršení používat, ale někdy si ho opakuje nahlas, když je o samotě.) Za svá oblíbená místa označuje hospodu, kostel a postel. Obzvlášť na podzim a v zimě je totiž válení ve vyhřáté posteli „naprosto božské“.

Knihu mohou čtenáři vnímat jako velmi otevřené svědectví o člověku, který osobní štěstí obětoval službě ostatním i záslužné práci, již mohou ocenit i nevěřící. Číst ji ale lze rovněž „freudisticky“, jako intimní zpověď muže, jehož všechny rané pokusy o milostné sblížení s ženami dopadly katastrofálně, a proto raději zvolil cestu úniku do celibátu, do vztahu s něčím, co je z větší části či zcela čistou fikcí. Ultrakonzervativním věřícím kniha možná potvrdí jejich podezření, že křesťanství – aspoň v té rigidní podobě, jak jej chápou – se již Czendlik dávno odrodil. Podle mne jde každopádně o svědectví o člověku, v němž se různé vnitřní rozpory poskládaly velmi originálním způsobem. Díky Czendlikově nekonvenčnosti a protikladům, které se v něm střetávají, kniha chvályhodně rozbíjí četné předsudky, s nimiž si Češi církev a Poláky spojují. I když pro zapřisáhlé proticírkevní bojovníky bude text jen potvrzením jejich nevyvratitelného, ač falešného přesvědčení, že církvi stejně vždycky šlo jen o luxus a majetek. Těm, kteří hlavního hrdinu znali pouze jako jednu z celebrit, která se často nechává ukazovat s Lucií Bílou (jež ho do VIP světa uvedla), pak publikace ukazuje jeho méně okázalou, zranitelnější, lidštější tvář.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.