Osm románů, čtyři celovečerní filmy, několik rozhlasových adaptací i uvedení na divadelních prknech. To vše už stihl za svou zhruba dvacetiletou kariéru bývalý kriminální komisař a nyní příležitostný soukromý detektiv Simon Brenner. Rakouský prozaik Wolf Haas (*1960) jej poprvé uvedl na scénu roku 1996 v románu Auferstehung der Toten (Zmrtvýchvstání nebožtíků) a od té doby s ním slaví úspěchy na všech frontách. Zatímco na stříbrná plátna zamířilo loni zpracování brennerovské krimi Das ewige Leben (Věčný život, 2003), opět s předním rakouským kabaretním hercem Josefem Haderem v hlavní roli, na český trh se dostává překlad zatím posledního detektivova případu – Brennerová.

Kráska v nesnázích
Brennerová. Přesně tak by se jmenovala mladá Ruska Naděžda, kdyby se s ní Brenner nějakým omylem oženil. Což o to, spanilá je, až se Brennerovi odchlipují sítnice, jenže zaplést se s kráskou v nesnázích zrovna ve chvíli, kdy se stárnoucí cynik Brenner dal znovu dohromady s bývalou partnerkou Hertou, to je jako rozjet se do Ruska a tam se honit za přeludem z internetové seznamky. Ale takový už holt Brenner je, prostě důvěřivec a dobrák od kosti. Jakmile se v mladičké tvářičce, kterou ještě před pár minutami znal jen z obrazovky počítače, zatřpytí slzy, už přemýšlí, jak by jí pomohl.

A pomoc Naděžda rozhodně potřebuje. Její sestru Serafimu, podle fotek ještě větší kost, zřejmě unesli obchodníci s bílým masem a stopy vedou kam jinam než do Vídně. Má tedy Brenner na vybranou? Samozřejmě že roztřesené krasavici odpřisáhne, že se ve vídeňských hampejzech po Serafimě podívá.

Tímhle dobře míněným slibem by celé to milostné dobrodružství mohlo skončit, Brenner by se po návratu z Nižního Novgorodu, kam se tak bláznivě rozjel, mohl pěkně uvelebit na gauči a na celou věc brzy zapomenout, jenže to v něm hryže. Když se navíc o Serafimině únosu doslechne jeho podnikavá družka Herta, okamžitě chudáka detektiva vyžene pátrat do ulic. A Brenner v ulicích, to je záruka, že se dřív nebo později něco semele.

V družném hovoru
Wolf Haas se českým čtenářům představuje ve velkém stylu a vůbec nevadí, že předchozích sedm detektivek s dobrosrdečným Simonem Brennerem u nás ještě nevyšlo. Kdo ale čeká temnou krimi po vzoru Nora Joa Nesbøho nebo Haasova krajana Pauluse Hochgatterera, měl by být včas varován. Ústřední zbraní Brennerové totiž není hutná, napjatá atmosféra kriminálního vyšetřování, nýbrž originální, bezprostřední humor, v jehož absurdním odlesku působí směšně i brutální amputace rukou.

Největší zásluhu na tom má postava bodrého vypravěče, o jehož osobitý výklad událostí se celá románová konstrukce opírá. Mluvčí, který sám zůstává mimo románový děj, líčí Brennerovy patálie, jako by se se čtenářem sešel večer u piva. Často se na posluchače přímo obrací a neodpouští si ani postřehy à la jak-to-vidím-já:

Věř nebo nevěř, pět dní před třetím květnem, na kterým se Brenner s Naděždou dohodnul, mu ona najednou napíše, že na letenku nemá peníze. Brenner z toho byl celej pryč, to je ti jasný. Takhle blbě naletět! […] A tady bych chtěl Brennerovi vyseknout poklonu, že Naďu ani v nejmenším nebalamutil takovejma těma řečma, jakože uvidíme, co se dá dělat, promluvím s kámošem, co je u mafie velký kápo, a taky hodím řeč se šéfem kriminálky… (s. 21 a 29)

Příležitostné kritické či úsměvné postřehy na adresu svých postav si přirozeně neodpouští celá řada krimi autorů, cynismus ostatně provází detektivku už od dob americké drsné školy. Většina tvůrců se přesto dříve či později přikloní k serióznímu uchopení případu. Ne tak Haas, který vsází po celou dobu na černohumornou nadsázku a nové indicie či dějové zvraty servíruje čtenáři jen tak mimochodem. Díky výřečnému vypravěči ani člověku nepřijde na mysl, že se to vše obejde takřka bez přímé řeči. Jinými slovy, Wolf Haas zná své přednosti a dobře ví, jak jich využít. Číst jeho knihy je čirá radost.