Pražské nakladatelství Runa přináší po delší době další zajímavou ukázku jihoslovanského folkloru. Jan Doležal vybral a přeložil 20 textů lidové prózy. Kniha je rozčleněna do dvou celků – na pohádky a povídky. Škoda, že se editor a překladatel neporadil s nějakým odborníkem na lidovou tvorbu nebo alespoň nezalistoval v příslušné literatuře. Termín povídka vždy označoval žánr umělecké tvorby, do lidového prostředí byl vnesen z literární vědy v 19. století, ale už se dávno nepoužívá. Texty označené v knize jako povídky jsou ve skutečnosti humorky. Bohužel jen některé, v tomto oddílu jsou zčásti umístěny další pohádky (např. příběh Dvě moruše je novelistická pohádka).

V prezentovaných pohádkách a humorkách najde český čtenář řadu syžetů nebo jejich částí, které zná dobře i z české lidové slovesnosti (pohádky Voják a čert nebo Dcera čarodějnice či humorka Ani pták nezpívá líp), ale najde se tady spíše více zápletek a postav, které u nás neznáme (kouzelné pohádky Zlatovlásek nebo Zlatý práh, postavy jako Hadrový král aj.). Stejně tak obdobný či totožný název pohádky ještě neznamená, že se jedná o stejný příběh – pohádka Zlatovláska se vyvíjí zcela jinak než stejnojmenný český syžet. V žertovné pohádce Janko a Ivan se zase setkáme s opravdu nezvyklým jevem: čert tu má křesťanské jméno Ivan. Obvykle čerti ve folkloru nemají žádná jména, mají maximálně přezdívky (černej, rohatej, černej myslivec), které substituují název čerta kvůli tabu (obava z přivolání pekelné bytosti vyslovením jejího jména). Velmi vtipná je i humorka Co je to olej, která až parodickým způsobem postihuje osudovou neznalost této látky vojákem-Slovákem.

V publikaci poměrně výrazně chybí nějaký třeba i kratší doplňující text k příběhům, v němž by editor např. vysvětlil, proč knihu sestavil právě takto, a klidně mohlo zaznít něco o bunjevském folkloru. Třířádková poznámka na zadní straně desek je naprosto nedostatečná. Dále chybí slovníček málo používaných či neznámých termínů – dvě drobné poznámky pod čarou to nespraví. Jak má běžný čtenář např. vědět, že hotař byl hlídač vinice (s. 145)? Závěrem snad otázka, proč je takto relativně zajímavá sbírka lidových příběhů na zadní obálce doplněna takovým „senzačním prohlášením“, v němž se tvrdí, že bunjevská lidová próza je ze všech jihoslovanských nejpestřejší (autorem je zesnulý vojvodinský Chorvat Geza Kikić)? Nic takového samozřejmě není pravda, bunjevský folklor žádnou výjimku netvoří. Každopádně pěkné jsou ilustrace vytvořené v až neoromantickém duchu Radkem Mackem.

Jan Doležal (ed.): Chorvatské lidové pohádky a povídky bunjevacké. Přel. Jan Doležal, Runa, Praha, 2014, 185 s.