Celoživotní vědecká práce významného rakouského vědce Konrada Lorenze (1903–1989), jenž za své poznatky v etologii, oboru zkoumajícím vrozené chování zvířat, obdržel v roce 1973 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, představuje i v dnešní době nenahraditelný zdroj výzkumu fauny. Obrovským darem tohoto zoologa byl však vedle vrozeného zájmu o živočišnou říši a její tajemství i nepopiratelný literární talent, jejž zúročil hned v několika titulech, které i dnes ohromují čtenáře po celém světě množstvím nadmíru zajímavých faktů o zvířatech stejně tak jako obrovskou čtivostí a jedinečnou atmosférou.

Genialita Konrada Lorenze jako spisovatele se totiž odráží i ve skutečnosti, že je jedním z hrstky autorů, kteří dokážou vytvořit dílo odborného rázu, jež je ovšem zároveň nesmírně zábavné a člověk se od něj, ať chce, či nechce, jednoduše nemůže odtrhnout. Způsob, jakým Lorenz dokáže nenásilně propojit tyto dva často protichůdné faktory v harmonicky působivý celek, kdy se u jedné věty zasmějeme a u další vzápětí nevycházíme z údivu nad zákonitostmi přírody, je naprosto fenomenální a lze jej označit za přímo emblematický příklad Komenského známé scholy ludus.

Legendární dílo Život se psem není pod psa (v originále So kam der Mensch auf den Hund) je, jak název napovídá, určeno všem těm, kteří si neumí představit svět bez hlavních hrdinů této knihy, tedy bez psů. Přátelství mezi psem a člověkem, tento nádherný a dosud vědecky málo objasněný vztah mezi dvěma tvory rozdílného živočišného druhu, zachycuje Konrad Lorenz v jeho nejbarvitějších podobách, nahlíží na toto zvíře z mnoha různých úhlů, z čistě odborných i osobních pozic, a to takovým způsobem, že čtenář bude doslova a do písmene hltat každou stránku této publikace.

Nejdříve Lorenz mapuje vývoj vzájemného vztahu mezi lidmi a psy, samozřejmě s přiměřenou dávkou kritického odstupu, neboť chceme-li se dopátrat kořenů tohoto přátelství, musíme začít už v dobách, kdy se naši předci začali teprve usazovat v prvních příbytcích a osvojovat si primární civilizační návyky, tedy v době kamenné. Již tehdy totiž lidé zjistili, že tlupy divokých šakalů (pozn. autora: dnes již víme, že drtivá většina psích plemen ze šakala nepochází, o původu psa se nadále vedou spory) potulujících se okolo lidských tábořišť jsou tou nejlepší ochranou před divokými šelmami, které naše předky denně, zejména pod rouškou noci, ohrožovaly na životě. Samozřejmě se již nikdy nedozvíme, kdo jako první hodil některému z těchto šakalů, kojotů, lišek či vlků zbytek kosti nebo masa, neboť si uvědomil, jak přínosné by bylo mít při sobě takové zvíře, jedno je ale jisté: takový či podobný vstřícný krok vůči některému ze předků dnešního psa způsobil v dějinách lidstva revoluci. Vnesl totiž do našich životů až za hrob věrného kamaráda, pomocníka a neocenitelného společníka naší poutí dějinami.

Lorenz se ve své knize zabývá všemi možnými tématy spojenými s naším soužitím se psy, ať už se věnuje kořenům oné příslovečné psí věrnosti a lásky (jak říkal britský spisovatel Holbrook Jackson, „člověk je psí představa o tom, jak by měl vypadat Bůh“), vztahu psů s dětmi, tomu, jak se jeho vlastní psi chovali k ostatním zvířatům v domě (a že jich bylo, od nezbedných opic až po jezevce a husy), nebo čtenáři radí, jak se citově přenést přes ztrátu psa. Velkou měrou se na výsledné podobě celého díla vedle Lorenzovy naprosto perfektní teoretické průpravy podepsaly i jeho ryze praktické zkušenosti: od raného dětství až do stáří měl totiž sám vždy po boku nějakého toho hafana, s nímž jej pojil velmi silný vztah. Proto k tomu nejkrásnějšímu z celé publikace patří právě osobní vzpomínky na jednotlivé psy, ať už jde o kapitolu líčící jeden parný letní den, kdy se Lorenz se svojí fenkou Zuzi vydal odpočinout si na břeh Dunaje, nebo jednu z nejdojemnějších pasáží celého díla reflektující jedinečnou lásku psa k člověku, v níž Lorenz vzpomíná na svoji fenku Stazi, křížence německého ovčáka a čau-čau. Citové vypětí, jaké tento pes prožíval při Lorenzových odjezdech z domu a opět při nadcházejících příjezdech, bere dech a tento příběh patří k jedněm z vrcholů této knihy.

Lorenzovi psi se kromě zmíněného pevného citového pouta samozřejmě stávali i permanentním objektem vědcova pozorování a odborného výzkumu. Jako skvělý etolog si Lorenz dokázal povšimnout i těch nejmenších, nám laikům často nepostřehnutelných detailů v chování psů, v jejich charakteru či ve vztahu k ostatním lidem, a toto zvíře následně odborně zkoumal. Lorenzův silný a celoživotní vztah k tomuto zvířeti tak obrovskou měrou přispěl k rozvoji znalostí člověka o původu, chování a celkovém charakteru psa domácího. Ve svém díle nás seznámí s celou řadou pozoruhodných poznatků a vědom si toho, že „nic není nudnější než abstraktní popisování zákonů, byť jsou jakkoli zajímavé“, veškeré přírodní zákonitosti spojené s chováním psů dokládá na nesčetných příkladech – vysvětluje kupř. to, jak se odlišují psi s prokazatelnou převahou vlčí krve, jaké lze pozorovat rozdíly v chování psa s rodokmenem a bez něj, proč je lepší pořídit si fenku, proč často vidíme někdy až zarážející podobnost mezi psem a jeho pánem atd. Všichni zřejmě tušíme, jak chytrý tvor pes je. Při Lorenzově procházce po rozmanitých zákoutích psího života však často nebudeme vycházet z údivu, co vše lze toto zvíře naučit a co vše se můžeme naučit my od něj.

Kromě odhalování tajů psí povahy může Lorenzova kniha také výborně posloužit jako příručka při výchově těm, kdo si psa plánují pořídit. Na rozdíl od řady podobných publikací, které svým často striktním tónem vyvolávají u čtenáře-majitele psa obavy z toho, zdali výchovu čtyřnohého kamaráda vůbec zvládne, podává Lorenz veškerá základní pravidla pro život se psem natolik nenásilným a pohodovým způsobem, že se na takové dobrodružství začne těšit každý. Těm, kteří už psy mají, pak dílo obrousí hrany jejich vlastních pochybení při výchově tohoto zvířete, ale hlavně: vtipné patálie, které autor se psy zažíval, budou každému, kdo již s hafany nejrůznějšího druhu má své osobní zkušenosti, velmi připomínat vlastní zážitky.

Naprosto samozřejmou součástí knihy je totiž, jak vyplývá z výše uvedeného, Lorenzův typický a všudypřítomný smysl pro humor a permanentně optimistický nádech, zrcadlící se jak v jeho vtipných historkách, tak také v nenápadných poznámkách, jimiž už tak nadmíru chutnou literární stravu ještě více koření. Kdo by se alespoň nepousmál při Lorenzově vyprávění o jeho velmi vážném a profesorsky vyhlížejícím psu Wolfovi, kterého autor musel nutit, aby si šel na terasu hrát za svými nedávno narozenými štěňaty, což však tomuto serióznímu zvířeti činilo nepřekonatelné potíže: „Vrhají se ostrými, neohrabaně a bezohledně chňapajícími zoubky na otce a koušou ho do nohou, takže ten vysoko zvedá jednu po druhé, jako kdyby šlapal po něčem horkém. Přitom chudák nesmí ani zavrčet, a už vůbec nesmí nezvedené děti nějak potrestat. Náš mrzutý Wolf si kupodivu začal po chvíli se svými dětmi hrát, dal se totiž do jisté míry obměkčit, ale dokud byli jeho potomci ještě malí, dobrovolně na terasu nikdy nešel.“

Velkým – a potřebným – přínosem knihy je v neposlední řadě i Lorenzova tendence obrušovat stereotypy, které o psech ve společnosti přežívají. Jednou z obzvláště rozšířených a také nebezpečných lží je dle něj kupř. názor, že psi (a celkově zvířata) jsou z podstaty lepšími tvory než lidé. „Věta, že zvířata jsou lepší než člověk, je prostě rouhání; i pro kritického přírodovědce, který jméno Boží nebere tak snadno nadarmo, znamená ďábelské popírání tvůrčího vývoje k vyššímu ve světě organismů. Avšak na tomto eticky nanejvýš nebezpečném stanovisku bohužel setrvává hrozivě velká část milovníků zvířat, a především ochránců zvířat. Jen taková láska ke zvířatům je krásná a zušlechťující, která pochází z širší a obecnější lásky k veškerému světu živých tvorů, jejíž nejdůležitější a ústřední součástí musí zůstat láska k lidem.“ Titul je tak vedle jiných svých pozitiv i poměrně alarmujícím varováním pro řadu dnešních pejskařů, kteří tato zvířata staví nad své lidské bližní. Lorenzovo vyprávění získává i didaktický a společensko-moralistický apel a tento rakouský zoolog si, i přes několikrát zmiňovanou lásku ke psům, ponechává zdravý pohled na věc.

Humorná a zároveň velmi poučná knížka Konrada Lorenze o zvířeti, které nám již celá staletí přináší „nezměrné množství lásky a věrnosti“, a soužití s ním tak rozhodně není pod psa, je laskavé a záživné povídání, které rozhodně stojí za to si přečíst. Kniha vyšla naposledy před třemi lety ve třetím vydání v nakladatelství Argo v překladu manželů Josefa a Boženy Kosekových a je tradičně doplněna autorovými výstižnými ilustracemi.