Epická posttolkienovská fantasy je jakási obdoba space opery – mnohdy vysmívaná, přesto však pořád královna žánru. A navíc, ač zdánlivě svázaná jasnými konvencemi a čtenářskými očekáváními, stále dokáže pravidelně překvapovat. Po zvýraznění ekologické tematiky v Kronikách Thomase Covenanta Nevěrce (v českém překladu bohužel spíše odstrašujících než lákajících) od Stephena R. Donaldsona přišel impuls k realističtějšímu přístupu ve využívání kvazistředověkého prostředí v díle Tada Williamse (Trůn z dračích kostí) nebo uvědomělá hra s obrácením fanouškovských návyků proti samotným čtenářům v Písni ledu a ohně od George R. R. Martina. V současnosti pak jsou pod evolucí žánru podepsáni především autoři jako Brandon Sanderson (série Mistborn, mixující epickou fantasy a romány o zlodějích), Joe Abercrombie (sarkastická trilogie První zákon) nebo Patrick Rothfuss (Kronika královraha, pojímající fantasy místy až jako lyrický román dospívání). A také Daniel Abraham.

Ten se prosadil nejprve jako autor sci-fi a hororových povídek, aby posléze překvapil fantasy ságou Kvartet vysoké ceny. V té se naplno projevilo, že právě Abraham si v současné fantasy nejvíce zaslouží označení „žák G. R. R. Martina“ – ostatně, dokončil i sci-fi román Hon na lovce, na jehož námětu prvotně spolupracoval Martin s Gardnerem Dozoisem, a píše scénáře ke komiksové adaptaci Hry o trůny. Kvartet však rozhodně nebyla „martinovština“, jak ji chápou masy především televizních fanoušků – tedy kobercový nálet krvavých zvratů, úmrtí postav a sexu. Jeho fantasy čerpala spíše z Martinových krutých, ale poetických povídek o těžkých volbách a jejich následcích a snažila se najít zase aspoň trochu odlišný koncept než střet dobra a zla, případně starého a nového. Není divu, že v českém prostředí, kde je za ideální fantasy stále ještě považováno něco, v čem pobíhá multirasová družina zmateně po mapě, neměl úspěch (letos by však měl konečně vyjít třetí díl).

S jeho dalším velkým fantasy cyklem by se situace mohla změnit. Jednak se u nás relativně prosadil coby spoluautor sérií space oper Expanze (spolu s Ty Franckem jako James A. Corey, zhlédnout je možné i televizní adaptaci), jednak se konečně jeho jméno spojuje s populárním Martinem a především se pokusil v cyklu Mince a dýka napsat fantasy co nejtradičnější, která by – dle jeho slov – nabídla protiváhu vůči Martinovým následovníkům, věřícím, že úspěch leží v co největší brutalitě a co nejtemnějším ladění příběhu.

První díl cyklu, Dračí cesta, tak přivedl čtenáře do světa, jemuž kdysi vládli draci – tedy zdaleka nejvíc fantasy tvor široko daleko, jenž však byl v nejrůznějších cyklech z herních světů (namátkou Dragon Lance) naprosto degradován a zprofanován coby přerostlá ještěrka různých barev. Přítomnost v Abrahamově světě je však určována nikoliv magickými bájnými tvory, ale politickým hašteřením jejich bývalých služebníků a otroků z řad třinácti humanoidních ras. Do tohoto boje se jen pomalu zapojují skryté temné síly a čtenář jej může sledovat očima zdánlivě nevýrazného a naivního mladíka z šlechtických kruhů, zkušeného dvorského politika a jeho rodiny, nechvalně proslulého válečníka, který kdysi popravil krále, a schovanky mocného bankovního domu, které připadne úkol zachránit bankovní jmění...

Abraham svou ságu rozehrál překvapivě komorně – v podstatě čtyři hlavní postavy rozhodně není na současnou fantasy nijak velké číslo, děj se soustředil na tři hlavní prostředí (a jen jedna z vůdčích linií byla „putovací“, navíc ne až do svého konce) a i přes to, že impulsem k rozpohybování postav byla válka, rozhodně se nevyžíval v epických bitvách a masových scénách, od kterých naopak spíše uhýbal. Bylo to vlastně docela poklidné čtení, které se však postupně dokázalo zarýt pod kůži především díky šikovné interakci postav – a o to více pak čtenář ocenil, když zjistil, že jeden z hrdinů neustále stoupá po společenském žebříčku, aniž by udělal jediné dobré rozhodnutí, prostě proto, že si jej coby svou figurku přebírají jednotliví zdánlivě schopní a vševědoucí manipulátoři, kteří však opakovaně nedomyslí situaci...

Královská krev, druhý díl pentalogie, tohoto ne-hrdinu a ne-loutku Gedera Palliaka potkává v pozici královského regenta, čím dál více závislého na radách tajemných kněžích Pavoučí bohyně. Je sympatické, že tito kněží jsou hrozbou díky tomu, že dokáží rozeznat pravdu a lež – aniž by ovšem jimi rozpoznaná pravda dokázala přinést světu mír či spravedlnost. Koncept, že dokonalá znalost jednání druhých s sebou nemusí nést jen kontrolu nad situací, ale v podstatě i omezení vašich možností, je ostatně Abrahamův trademark už z Kvartetu. Kola války se tak začínají znovu točit a tentokrát už nedrtí jen bezejmenné podané, ale i staré známé z první knihy.

Abrahamův svět není tak politický jako ten Martinův (respektive není tak soustředěný na intriky a vzájemné podrazy a dýky v zádech), ale o to víc boduje využitím jinak opomíjeného motivu bankovnictví. Je vidět, že autor je fanouškem florentských Medicejských a oproti krutému fatalismu Hry o trůny si libuje i v jisté renesanční hravosti.
Sympatické také je, že Abraham dobře vykresluje společenská omezení svých postav – antejský patriot Dawson tak neustále trousí poznámky o oprávněnosti nadřazenosti šlechty, jeho manželka pragmaticky rozhoduje o osudech nemanželských dětí pro „dobro rodiny“ a mladá bankéřka Cithrin přestává být schopna vidět v lidech cokoli jiného než položky a prostředky k dosažení cíle. Abraham je navíc místy příjemně ironický – ať už ve způsobu, jakým dějinné zvraty mohou vynést na výsluní i zcela nepravděpodobné hvězdy okamžiku, nebo v tom, jakým způsobem rozvíjí vztahy některých postav (především kapitána Marcuse Westera s jeho pobočníkem Yardemem a posléze s vůdcem potulné herecké skupiny Kipem).

Výsledkem je sága, které se skutečně podařilo navodit dojem jako z četby klasik z dob před Martinem, aniž by výsledný produkt byl pro současné čtenáře příliš naivní retro nebo prostě a jednoduše zastaralý. A i když se Mince a dýka zatím ve svých dvou pětinách nemůže rovnat těm nejlepším epickým fantasy minulosti, v současnosti je s přehledem mezi pěti nejlepšími u nás vycházejícími ságami a rozhodně patří k těm, o kterých se bude v budoucnu mluvit jako o příkladech toho, jak se žánr (úspěšně) pokusil dostat ze slepé uličky kopírování příliš silných vzorů.