Dva hosté na jednom stadionu
Knižní veletrhy se mohou odehrávat na různých místech: například na nábřeží, v divadle či ve stanu. Ve Varšavě se ovšem už několik let koná na Národním stadionu, ležícím na východním břehu řeky Visly, v části města zvané Praga, což je polský výraz pro Prahu. V červnu 2012 zde mimochodem Portugalsko vyřadilo českou reprezentaci z dalších bojů mistrovství Evropy ve fotbale. Celý stadion je pojmenován po polském fotbalistovi a trenérovi jménem Kazimierz Klaudiusz Górski (1921–2006).

Letos měl veletrh dva hosty: oficiálním bylo Maďarsko, které je v celé zemi připomínáno v rámci maďarského kulturního roku. Hostování bylo naplánováno s mnohaletým předstihem tak, aby vyšlo na kulaté výročí revoluce z roku 1956. Někteří Poláci ovšem mimo záznam dodávají, že současná sociálně konzervativní polská vláda blízká maďarskému prezidentu Viktoru Orbánovi ráda využila příležitost, aby zdůraznila vzájemnou blízkost obou zemí.

Více než jen obyčejný fotbalový klub…
Speciálním hostem pak byla Barcelona a katalánská literatura. Nemohlo přitom být opomenuto místo konání. Návštěvníci tak nechávali fotit svoje tváře vložené do maket slavných fotbalistů nebo navštěvovali několik pořadů věnovaných fotbalu (neboli polsky „piłka nożna“), klubu FC Barcelona a jejich literárním tematizacím. Představen a promítán tak byl například dokument o bývalém prezidentovi klubu jménem Josep Suñol i Garriga (1898–1936), který byl zavražděn jednotkami generála Franka na počátku občanské války. A osobně vystoupil také současný viceprezident klubu Carles Villarrubí, jenž spolu s ostatními debatoval na téma literatura a fotbal. „Barça“ byla prezentována jako značka velké obchodní ceny a hlavně jako cosi více než obyčejný fotbalový klub, totiž jako sociální fenomén a součást katalánské identity, která ovšem není nijak uzavřená, ale je připravená přijmout každého bez ohledu na jeho původ.

Česká literatura jako únik či terapie
Česká republika ve Varšavě neměla samostatný stánek. Osobně přítomen byl Jiří Hájíček, který podepisoval překlad své knihy Rybí krev. A také dalších polských překladů české beletrie bylo na veletrhu zastoupeno nemálo. Není se čemu divit: česká literatura totiž u našich severních sousedů zažívá nebývalý boom. Jak nedávno ve svém článku Lentilka proti patosu (Lidové noviny 16. 1. 2016) konstatoval Radim Kopáč, ročně vyjde v překladu do polštiny kolem dvaceti titulů české literatury. To je víc než desetina z celkového objemu českých knih přeložených každoročně do všech cizích jazyků. Průměrný náklad je mezi patnácti sty a dvěma tisíci výtisků. Reportér a populární autor knih o české historii, společnosti a kultuře Mariusz Szczygieł odhaduje, že česká literatura má v Polsku mezi dvaceti a třiceti tisíci fanoušků. Čtou ji podle něj jako únik či jako terapii svého druhu. Nebo i proto, že představuje zakázanou slast, třeba z vulgarismů (Šabachovo Hovno hoří) nebo problematických či rovnou tabuizovaných témat (zpověď prostitutky u Petry Hůlové nebo konzumace alkoholu a závislost na čichání libé vůně jisté květiny v druhém dílu Šrutových Lichožroutů).

Szczygieł byl na veletrhu osobně k zastižení. Ve stánku svého nakladatelství Dowody na Istnienie, které vydalo například knihy Petra Měrky a Oty Pavla, pilně podepisoval svoje publikace. Přítomni byli i představitelé nakladatelství Książkowe Klimaty, které vydalo zmíněného Hájíčka, ale také třeba Urbanova Lorda Morda. Jejich expozice prezentovala české tituly i od dalších polských nakladatelů a v tomto smyslu plnila funkci českého stánku. Rovněž bylo možné se zde osobně setkat s Julií Różewiczovou, zakladatelku nakladatelství Afera, specializujícího se na české tituly. Ve zmíněném článku ji Kopáč označil za fenomén. Od roku 2010 vydala na patnáct titulů. Sama sestavuje ediční plán, vybrané tituly překládá, propaguje, pořádá turné autorů po Polsku. „Nakladatelství mě živí už pět let,“ říká. „Nemůžu si sice dovolit zaměstnance na plný úvazek, jen stálé spolupracovníky na smlouvu, takže je kolem toho spousta práce, ale jde to.“ Na podzim 2014 získala nejprestižnější a nejstarší polskou literární cenu Literatura na Świecie za překlad Umělohmotného třípokoje Petry Hůlové. Přímo na veletrhu slavil relativní prodejní úspěch její čerstvý překlad detektivky Ivy Procházkové a uvažuje i o vydání dalších knížek v sérii Czeskie krymi.

Polské versus české kolektivní zážitky
Reklamu na Šabacha se Różewiczové podařilo dostat na zastávky MHD ve Vratislavi, kde bydlí a kde mimochodem fandí místnímu fotbalovému klubu. Ostatně pokud v některých okolních státech v době veletrhu televizní stanice napjatě sledovaly dění na mistrovství světa v hokeji, v polských zprávách o něm nebyla ani zmínka, protože se tam namísto toho horlivě řešilo, kteří domácí fotbalisté budou moci jet na mistrovství Evropy do Francie. Jestliže Szczygieł ve svém slavném Gottlandu tvrdí, že se v naší desakralizované společnosti stal titulní zpěvák Karel čímsi posvátným, a jiní s úžasem sledovali provolávání „Hašek je bůh“ po vítězství v Naganu, pak můžeme jen konstatovat, že v tom zdaleka nejsme výjimkou. V Polsku je hierarchie posvátnosti jasně daná, a tím pádem přirovnání smrtelníka k bohu není tak snadné jako u nás. Možná stejně významný rozdíl je ale podle politologa a novináře Macieje Ruczaje v tom, že Poláci mají obecně rádi kolektivní zážitky a prožívají jich spoustu, nejen ty sportovní, ale i náboženské, kulturní či vlastenecké. Občasné „sportovní psychózy“ tím pádem tolik nevyčnívají jako v Česku. V Čechách je podle něj jen větší kontrast mezi zcela profánním zbytkem roku a českým hokejovým „kairem“. O tom, jak pozoruhodný byl z hlediska religionisty akt pomyslné „deifikace“ naganského brankaře, o nás přednášel kupříkladu katolický kněz a teolog Tomáš Halík, mimo jiné držitel polského státního vyznamenání Rytířský kříž řádu za „výjimečný přínos k polsko-českému kulturnímu dialogu a spolupráci s katolickými kruhy“. I překlady jeho knih v Polsku hojně vycházejí, nicméně v různých nakladatelstvích, takže na veletrhu bohužel nijak výrazně prezentovány nebyly. Poté, co Halík obdržel prestižní Templetonovu cenu, se zahraniční zájem o jeho knihy obecně velmi zvýšil. Letos kupříkladu chystá společnou knihu s Anselmem Grünem, která zřejmě vyjde paralelně v několika jazycích. V Polsku dokonce bylo publikováno více jeho knih než v Česku, protože tam byly samostatně knižně zveřejněny i výbory z jeho článků.

Co dojalo Mariusze Szczygieła?
Veletrh oficiálně zahajoval polský ministr kultury a národního dědictví Piotr Gliński. Mimo jiné zmiňoval podstatný úkol: zvýšit úroveň polského čtenářství, která je v současnosti velmi nízká (jak ve svých knihách opakovaně uvádí i Jiří Trávníček, který se jinak rád hlásí k inspiraci polskou literární teorií). Gliński, původně uznávaný profesor sociologie, je ovšem současně vicepremiérem (což se po vzniku republiky nestalo žádnému českému ministru kultury), takže někteří lidé v kulturní oblasti doufají, že by díky tomu do této sféry mohlo jít po nedávné politické změně více peněz. Jinak co se týká současné politické situace v Polsku, neoficiálně se sice daly zaslechnout hlasy, že nová vláda bude chtít polskou kulturu prezentovat především prostřednictvím osobností Marie Curie, Jana Pavla II. a F. Chopina (a celé její bohatství takto redukovat), ale jiní buď rezignovaně, či s lehkým optimismem soudí, že současná vláda sice zatím žádnou ucelenou koncepci, jak prezentovat polskou kulturu, nemá. Na rozdíl od té předchozí však o tomto tématu prý alespoň trochu přemýšlí. Co se týká Karola Wojtyły, tomu dnes v Polsku vzdávají hold i lidé, od kterých bychom to zrovna nečekali. Sám Szczygieł se v rozhovoru obsaženém v knize Polské duše svěřuje s otřesem, kterým na něj zapůsobil pohled na fotografii mladíka v dresu a se zlatým řetězem na krku, který po pohřbu slovanského papeže objel celou zemi a vkleče se modlil na všech místech, kde pobýval. Slavného novináře prý tehdy k slzám dojalo, že tak mladý kluk má s někým „velmi blízký vztah“. (Kdo jej ale naopak nedojímá, je Halík: jak mi provokativně řekl, podezírá jej prý z toho, že jeho křesťanská víra je pouze hraná a že je vlastně nevěřící.)

Varšavské novinky
Polská Národní knihovna na veletrhu předváděla, jak se orientovat na několika webových stránkách, jež spravuje nebo na kterých se podílí. Pozoruhodný je zvláště portál obsahující texty aktuálně vycházející polské vědecké literatury, kterou je možné fulltextově studovat na terminálech polských knihoven. Podobný sen má u nás kupříkladu ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák, podle kterého by se součástí českého úložiště mohly stát i knihy beletristické, ovšemže až v době, kdy reálná prodejnost tištěné verze bude dostatečně nízká. Prosaditelnost podobných návrhů je ale zatím krajně nejistá.

Další otázky, o kterých se na veletrhu debatovalo, zněly například takto: Může literatura přispět k tomu, abychom se stali silnějšími a lepšími? Kdo jsou dnešní každodenní hrdinové? Proč potřebujeme superhrdiny? A má je dnešní Polsko? Ve Varšavě s jeho tradicí opakovaných povstání a heroického, i když většinou tragického boje jsou podobná témata zřejmě stále velmi živá a pro město příznačná. Jak píše zmíněný Ruczaj v nedávné knize Chtěli jsme být svobodní. Příběhy z Varšavského povstání 1944 (Občanské sdružení PANT, 2015), zvláště protinacistické povstání je dodnes středobodem identity tohoto města a možná i celé země. A dokud budou na světě alespoň dva Poláci, bude stále pokračovat spor o to, zda mělo vůbec smysl.

Některé z veletržních akcí se konaly i mimo stadion. Například v dětské multimediální knihovně, na zámku nebo v Muzeu dějin polských Židů Polin. To stojí u památníku Hrdinů ghetta a na jeho stavbu přispěly četné zahraniční organizace. Mohutný, jakoby skalní masiv, který je vidět zvenčí, je uvnitř roztržen na dva bloky, což má symbolizovat nepřekonatelnou trhlinu v kontinuitě židovského osídlení v Polsku. V této úžasné moderní stavbě se spojují prvky současné a staré tradiční architektury. Budova totiž mimo jiné ukrývá repliku jedinečné dřevné synagogy v obci Gvizdec (Gwoździec) na dnešní Ukrajině, zničené za války německými jednotkami. Její interiér by se dal nejlépe popsat jako hypotetické dílo Josefa Váchala po jeho případné konverzi k židovství. Expozice poutavě přibližuje dějiny polských Židů jako neoddělitelnou součást polských dějin. Nemohly být přitom ponechány stranou ani četné vazby na židovské obyvatelstvo z Čech – jeden z panelů dokonce v originále citoval český výrok Václava Hájka z Libočan. Instituci podobného druhu a stejně velkoryse koncipovanou bychom u nás zatím hledali marně.

Knihomolova polská překvapení
Knihomolova návštěva hlavního města Polska tak v mnoha ohledech vyznívá nečekaně. Představitelé tamních nakladatelství se nové vlády, jakkoli mohou její kroky působit sporně a vyvolávat masové demonstrace, příliš nebojí, a někteří dokonce očekávají možné zlepšení. Pokud někdo Polsko stále vnímá jako v jádru antisemitskou zemi, jež se silně identifikuje s katolictvím, bude velmi překvapen při vstupu do jedné z hlavních tzv. „paměťových“ institucí v zemi: zmíněné Národní knihovny. Před jejím hlavním vchodem totiž nestojí kříž, Panna Maria ani socha některého z katolických zemských patronů, ale nedávno tam byl zbudován velký megalitický kruh s několikametrovým menhirem uprostřed jako připomínka předkřesťanských kulturních vrstev národní paměti. A jestliže kdokoli pod vlivem médií chápe Polsko jako chudou zemi malých kšeftařů a pijáků vodky, jak píše Petr Janyška v knize Jak chutná Polsko (Igloo, Wrocłav, 2015), právě ve Varšavě si může uvědomit, že jde o omyl. Janyška, ředitel Českého centra ve Varšavě, v publikaci chválí varšavské trhy plné kvalitního, místního a čerstvého zboží; trhy, které mají navíc kontinuitu, takže si nemusí získávat pozornost pod módní nálepkou „farmářské“… V tom všem může být pro leckoho pobyt ve Varšavě větším překvapením než to, že se tamní veletrh koná na ochozech stadionu a pozadí jednotlivých stánků tvoří prázdná herní plocha a obří hlediště, jež ale není zaplněné freneticky skandujícími fotbalovými fanoušky, ale alespoň místy čtenáři.