V roce 2009 vydal dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Petr Vavrouška titul s názvem Ruské duše, v němž chtěl prostřednictvím rozhovorů s významnými (i méně významnými) osobnostmi představit české veřejnosti několik tváří současného Ruska. Kniha, jež mimo jiné obsahuje např. interview s Michailem Gorbačovem či Garrym Kasparovem, zaznamenala v řadách čtenářů velký úspěch. Ve stejném duchu se Vavrouška rozhodl vydat i svoji další publikaci. Tentokrát se zaměřil na naše severní sousedy a v letech 2010 až 2014 udělal rozhovory s lidmi, kteří nějakým způsobem formují či formovali polskou společnost, kulturní ovzduší či historii, zkrátka s těmi, o nichž se v Polsku mluví. Tuto poměrně pestrou směsici osobností určité věci spojují, jiné zas naopak nekompromisně rozdělují, a jako celek tak českému čtenáři ukazují kus soudobé polské duše.

Vavrouška si podle svého uvážení zvolil ty nejemblematičtější tváře současného Polska a nutno říct, že byl ve své selekci skutečně úspěšný. Jména všech dotazovaných v současném polském prostředí silně rezonují a jejich názorové světy jsou výstižným ukazatelem dnešní mnohovrstevnaté polské společnosti. Mimo to všichni respondenti představují výrazné individuality a originální bytosti, čímž jednotlivé rozhovory získávají nejen na tematické bohatosti, ale i na celkovém náboji a atmosféře. Ani v jednom dialogu se tak čtenář nesetká s nudnými pasážemi či klábosením bez obsahu. Před každým rozhovorem je kromě fotografie dané osobnosti a jejího stručného medailonku také pár vět, jež nastiňují, v jakém duchu se bude rozhovor zhruba odvíjet, a čtenář má tak ještě před začátkem četby možnost rozhodnout se, bude-li v četbě pokračovat, či nikoliv. Rozhodně by ale měl.

Řadu rozhovorů otevírá režisérka Agnieszka Holland, jež se např. zpovídá ze svého vztahu k Čechům, především pak vzpomíná na atmosféru pražského jara a následné normalizace. Toto upřímné vyznání proslulé polské umělkyně je záměrně uvedeno jako první – v roce 2013 totiž za toto interview Vavrouška obdržel Novinářskou cenu za nejlepší rozhovor. Již od prvního dialogu tak dává titul jasně najevo, že se bude jednat o skutečně profesionální výběr toho nejlepšího, co polské elity nabízejí. Mezi pozitiva knihy patří však i to, že se autor neomezuje pouze na zasloužilé osobnosti polské politiky či kultury, ale dává prostor i méně známým tvářím. Kromě rozhovoru s ostříleným matadorem polské diplomacie a politiky, prestižním novinářem Radosławem Sikorským, jenž hovoří o nelehkých začátcích emigrace v zahraničí a postupném budování kariéry, či s jeho ženou, známou novinářkou Anne Applebaumovou, má tak čtenář možnost seznámit se i s osudem Jana Mely, odvážného cestovatele z Gdaňsku, jenž přišel o ruku a nohu. I přes tento svůj handicap se stal nejmladším polárníkem v historii, který za jeden rok zdolal oba světové póly. Mela se nijak nedotýká politiky ani historie a svým nakažlivým optimismem a elánem představuje jeden z velmi silných bodů celé knihy.

Polské duše obsahují několik témat, která prostupují valnou většinou všech rozhovorů. Jedním z nejvýraznějších problémů, jehož se skoro všichni dotazovaní dotknou, je víra, v mnoha případech pak konkrétně současná polská katolická církev. Ať už je na tuto nedílnou součást polské národní identity nahlíženo kladně, či záporně, již samotný fakt neustálého znovuobjevování se tohoto tématu v hovoru znamená, že se v polské společnosti jedná o velmi živé a složité téma. Výrazně záporně nahlíží na katolickou církev např. slavný krakovský herec Jerzy Stuhr („Církev u nás dokáže především poučovat, kázat a přivlastňovat si patent na pravdu a hodnoty“), jenž překonal rakovinu bez modliteb k Bohu či chození do kostela. Známý „čechofil“ novinář Mariusz Szczygieł pak rozvíjí zajímavou úvahu o pozitivech českého ateismu a o polském neporozumění tomu, jak lze dítě vychovat ke slušnosti a solidaritě, aniž bychom se neustále museli ohánět Biblí. Zcela odlišný názor na víru a církev zastává Wit Siwiec, syn Ryszarda Siwiece, člověka, který se v roce 1968 na protest proti okupaci Československa veřejně upálil na tribuně varšavského stadionu. Velmi těžkou životní situaci Witu Siwiecovi ulehčovala právě víra v Boha a zázemí, jež mu poskytovala církev. Podobným příkladem jsou také oba manželé Wałęsovi, pro něž víra představuje jeden z hlavních sloupů jejich životní síly.

Polské duše se kromě římskokatolické církve dotýkají i jiných problematických otázek polské historie a jejich přesahu do současnosti. Tradiční polskou třináctou komnatu, tedy reflexi minulého režimu, zde otevře např. někdejší vůdce opozičního hnutí Solidarita a nositel Nobelovy ceny za mír Lech Wałęsa, jenž čtenáře zaujme hned prvními slovy, kterými svérázně „přivítá“ Vavroušku po vstupu do své kanceláře v Gdaňsku. Na nelehkou dobu komunistické totality v Polsku vzpomíná i jeho manželka Danuta Wałęsová, s níž autor knihy vedl dialog krátce po vydání její autobiografie Touhy a tajemství a která se díky své otevřenosti (zejména co se týče soukromého života jejich rodiny) stala v Polsku naprostým bestsellerem. Výborný a čtivý rozhovor pak Vavrouška uskutečnil s někdejším europoslancem Józefem Piniorem, a to na téma, jež ho proslavilo po celém Polsku. V roce 1981, krátce před vyhlášením výjimečného stavu, se mu povedl geniální kousek: z vratislavského účtu Solidarity vybral 80 000 000 zlotých dříve, než je stačila zabavit tajná bezpečnost, a ukryl je u vratislavského arcibiskupa, čímž se mu podařilo finančně zachránit ilegální Solidaritu až do roku 1989. Čtenáře bezesporu upoutá i rozhovor s kontroverzní postavou nedávných polských dějin, generálem Wojciechem Jaruzelským, jenž v 80. letech zastával funkci předsedy vlády.

Živým tématem knihy je i druhá světová válka a vyrovnávání se s touto dobou. Zločin v Katyni, kde sovětské jednotky zastřelily dvacet tisíc příslušníků polských elit, znovu ožívá ve výpovědi Witomily Wolk-Jezierské, dcery jednoho z vojáků zastřelených v katyňském lese, a je také nosným bodem hovoru s někdejším agentem KGB Olegem Zakirovem, prvním člověkem v SSSR, který veřejně prohlásil, že za zabitím tisíců Poláků nestáli Němci, ale NKVD. Ke katyňské problematice se Petr Vavrouška dostane i v hovoru se světoznámým režisérem Andrzejem Wajdou, jenž o Katyni natočil stejnojmenný snímek. S předsedou Polské židovské obce Piotrem Kadlčikem autor hovoří o Židech a antisemitismu v polské společnosti, s Halinou Szpilmanovou zase o jejím muži, slavném židovském klavírním virtuózovi Władysławu Szpilmanovi, podle jehož příběhu natočil Roman Polański oscarový snímek Pianista. S hrůzami holocaustu se svěří Józef Paczyński, jemuž se podařilo utéct z osvětimského tábora smrti a zapojit se do protifašistického odboje, nebo Kazimierz Albin, jenž v Osvětimi pět let holil a stříhal velitele táboru Rudolfa Hösse. Vedle těchto osudů se tak příběh Roberta Biedroně, prvního poslance Sejmu otevřeně se hlásícího ke své homosexuální orientaci, zdá poněkud úsměvný. Biedrońovo hrdinství spočívá výlučně v prezentaci a prosazování své odlišné sexuální orientace ve veřejném prostoru, a protože kromě své homosexuality nemá nic, čím by zaujal, v kontextu knihy jako celku působí rozhovor s ním jako ne příliš povedený závěr.

Minusem knihy je – a snad jen pro mě osobně, uvést to však musím – také jalová předmluva již zmíněného Mariusze Szczygieła, kterou lze bez nadsázky označit jako zcela nicneříkající. Jako kostru textu zvolil komparaci vlastní osoby a generála Jaruzelského, tedy dvou osob zcela odlišného rázu. Z nepochybně neotřelého nápadu, z něhož by se dalo vytěžit jistě mnoho zajímavého i vtipného, se Szczygiełovi bohužel podařilo vytvořit text, který vyznívá jako sebestředné tlachání o ničem a kniha by se bez něj bez problému obešla (koho proboha v předmluvě díla prezentujícího názory současných polských osobností zajímá, že se Szczygieł nemůže jeden den obejít bez sklenice vína a že „má rád přirozenost“?). Myslel-li svá slova ironicky a s humorem, pak to tak bohužel nevyznívá. Naštěstí je rozhovor s ním oproti tomuto textu o mnoho přínosnější.

Originalita a kvalita Polských duší spočívá nesporně i ve schopnostech autora. Petr Vavrouška očividně disponuje širokým kulturním přehledem, zdatně se orientuje v polské historii dávné i té moderní, umí jasně položit otázku, ale zároveň se u něj projevuje velmi lidský a zejména individuální přístup ke každému z respondentů. Vavrouška ví, jak se nedotknout citlivých stránek osoby na druhé straně stolu, jak ji neurazit, přestože s jejími názory někdy očividně nesouhlasí (Jaruzelski) a žádá po ní vysvětlení jejího jednání.

Titul Polské duše velmi zdařile reflektuje názory a postoje výrazných osobností současného Polska, a má tak nepochybně vysoký potenciál zaujmout českou čtenářskou obec – přinejmenším stejnou měrou jako Vavrouškovo první dílo z ruského prostředí. Knihu doplňují fotografie s tradičními i netradičními výjevy ze života Poláků, jež následují za každým rozhovorem.