„Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě.“ Tato slova teologa Josefa Zvěřiny předznamenávají životopisný román Trestankyně. Příběh Růženy Vackové od spisovatelky a publicistky Mileny Štráfeldové (*1956). A dá se souhlasit se slovy jistého recenzenta, který napsal, že svojí publikací autorka vytvořila důstojnou připomínku a oslavu ženy, která si to opravdu zaslouží. Tím spíš, že široké veřejnosti je tato historička umění a vězenkyně dvou totalitních režimů z větší části neznámá. Podle Pavla Kosatíka, který ji právem zařadil do knihy Česká inteligence, může být na vině to, že byla příliš komplikovaná osobnost nebo doplatila na předsudek, že osud věřícího se týká jen jeho souvěrců.

Kdo tedy byla Růžena Vacková (1901–1982)? Pocházela z hmotně dobře zabezpečené rodiny významného lékaře, její matka se výrazně angažovala v ženském emancipačním hnutí. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký) a dějiny umění a estetiky u profesora Vojtěcha Birnbauma, jehož byla nejoblíbenější a nejvěrnější žačkou, studovala též dějiny divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studijně pobývala v Římě, po habilitaci od roku 1930 přednášela v Praze jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1946 byla jmenována profesorkou, teprve druhou v historii UK. Na konci druhé světové války byla uvězněna nacisty a odsouzena k trestu smrti. Tomu ale unikla, na rozdíl od svého bratra a švagra. Ve vězení konvertovala ke katolicismu. Po válce se zapojila do činnosti laických kroužků Katolické akce, inspirovaných jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s katolickými kněžími (a později významnými disidenty) Otou Mádrem, zmíněným J. Zvěřinou a dalšími. V únoru 1948 se jako jako jediná z učitelů Karlovy univerzity zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Ze školy pak byla pochopitelně vyhozena, roku 1951 byla zatčena a později odsouzena za špionáž ve prospěch Vatikánu na 22 let. Ve vězení a vazbě strávila dohromady téměř 16 let. Využila je ovšem k organizování vzdělávacích přednášek. Odmítala přitom na základě amnestie vězení předčasně opustit: trvala na tom, že na svobodu chce odejít až poté, co bude z žaláře propuštěn poslední katolický kněz. Brzy po propuštění se zapojila do další protikomunistické činnosti. Rehabilitace dosáhla v roce 1969, ta ale byla o dva roky později zrušena. Stala se jednou z prvních signatářek Charty 77. Na její statečnost, odvahu a povzbuzování později vzpomínaly nejen její spoluvězenkyně, ale například i tehdejší tajně vysvěcený jáhen Tomáš Halík, s nímž se účastnila pohřbu Jana Patočky. Ten se StB snažila všemožně rušit a přítomným bylo jasné, že jejich participace nebude bez následků. „V jednu chvíli to bylo i na mne moc a nikdy nezapomenu na jemný stisk, kterým mi Růženka beze slova vrátila odvahu a klid,“ vzpomínal později. Vydala například knihy Sokrates, vychovatel národa (1939) a Výtvarný projev dramatický (1948), posmrtně jí vyšla Věda o slohu (1993) nebo Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967 (2011).

Od tohoto známého schématu se autorka životopisu nijak významně neodchyluje, ale spíše v něm dokresluje málo známá místa. Snaží se rekonstruovat, jak se utvářel charakter nebojácné ženy. Uvažuje o tom, že kromě mnoha jiných faktorů na ni mohla mít vliv četba Divé Báry od Boženy Němcové. Ona hromotlucká dívka s havraními vlasy a velkýma očima v ní podle Štráfeldové „kdesi uvízne“. Autorka zmiňuje také její korespondenci s Jiřím Wolkerem, platonickou zamilovanost do gymnaziálního profesora, který umírá na frontě, vztah s tajemným německy mluvícím šlechticem z doby italského pobytu i pozdější známost s (tehdy ženatým) muzikologem Josefem Hutterem (1894–1959). Cituje i z jejích článků z třicátých let o „přirozené mezinárodní rase“, které sice nejsou úplně antisemitské, ale mohou zpětně působit trochu problematicky. Štráfeldová to nicméně označuje za selhání, jež její hrdinka později bohatě odčinila, mimo jiné pomocí Židům v době protektorátu.

Celou knihou prochází výrazné téma uplatnění ženy v moderní společnosti. Už Růženina matka, pocházející z rodiny právníků, toužila po vzdělání a snad i vlastní profesionální kariéře, ale nakonec navštěvovala jen školu Ženského výrobního spolku, v níž se naučila leda tak vést domácnost. Svoje ambice pak alespoň částečně naplňovala spolkovou činností. Naopak její dcera Růžena se kvůli kariéře vzdala rodinného života – vdát se prý přitom zřejmě mohla již za svého učitele Birnbauma. Předsudky, s nimiž se pak coby univerzitní pedagožka setkávala u svých kolegů, byly nemalé. Sama autorka přitom rezignuje na snahu přiblížit kunsthistorické koncepty, jimiž se Vacková odborně zabývala a jimiž intelektuálně žila. Více ji zajímá citová stránka její nelehké volby. Totiž to, že pro Vackovou se náhradní rodinou stávají nejprve studenti, kteří se jí hojně chodí svěřovat se svými osobními starostmi, a později snad i její spoluvězenkyně, pro něž se nezřídka stává moudrou učitelkou i konejšivou kamarádkou či matkou.

V knize vystupuje řada známých historických postav včetně E. Beneše a E. Háchy, ale rovněž četné osoby z hlediska dějin bezvýznamné. Ty si autorčinu pozornost zasloužily tím, že se jejich životy nějak protnuly s osudem hlavní protagonistky. Životní příběh Vackové tak v knize postupně ironicky komentuje řada služebných či kuchyňských pomocnic, které pro její vědeckou kariéru nemají žádné pochopení. Hlouběji se pak autorka zabývá biografií vyšetřovatele i některých spoluvězenkyň Vackové – ty autorka sleduje už od jejich často nuzného dětství, tak odlišného od mládí prožitého v prostředí buržoazní rodiny, jež poznala Růženka. Strádáním v dětství pak vysvětluje to, že tyto postavy dobu okupace prožívají nikoli v cele jako stateční čeští vlastenci, ale coby dobře honorovaní nacističtí vyšetřovatelé nebo jako dělnice v klidu a závětří továrny, kde poslušně pracují pro Říši, a mají se díky tomu materiálně lépe než kdykoli v minulosti. Autorka takové chování neodsuzuje ani přímo neobhajuje, ale plně chápe postoj Vackové, jež na adresu jisté podobné existence pronáší roku 1939 známý Horatiův výrok vyjadřující nenávist k sprosté lůze „Odi profanum vulgus et arceo.“ Takovéto vyostřené postoje ale její následující životaběh otupil. Ve vězeňské cele je nakonec schopná najít společnou řeč i s ženami pocházejícími ze zcela odlišných sociálních prostředí, promlouvat k nim tak, aby jí rozuměly, učit je číst i psát, ale také chápat spletitosti dějin výtvarného umění a filozofie, a to podle jejich vzdělávacích potřeb a stupně intelektuální vyspělosti. Stejně tak ale tato univerzitní profesorka pokorně a bez reptání myje podlahu a čistí záchody, když jí to přikáže negramotná dozorkyně.

Josef Vojvodík v knize Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století (Argo, Praha, 2014) na Vackové ocenil, že její zaujetí pro výtvarné umění a pro divadlo, její etický postoj a nasazení, její pedagogický étos jsou vzájemně propojeny, tvoří společně její identitu. To dokládá i záslužná kniha Mileny Štráfeldové. Vypráví podivuhodný příběh intelektuálky, která nejen kázala vznosná a vznešená slova, ale v rozhodujících chvílích se jimi také beze zbytku a za cenu obrovských osobních obětí řídila. V jistém smyslu to byl život neokázalý, žitý v duchu jejího hesla „Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“ Ale o to je pozoruhodnější a o to více stojí za to si jej připomínat.