Nejslavnější ze všech raných horolezeckých příběhů. Těmito slovy charakterizoval historik Simon Schama ve své knize Krajina a paměť slavný Výstup na Mont Ventoux od Franceska Petrarky. Jde o proslulý text, podle některých dokonce jeden z mezníků oddělujících středověk a novověk, který je zmiňován a rozebírán nejen v knihách líčících historii vztahu západního člověka ke krajině, přírodě či přímo horám (u nás například v knize Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku od Karla Stibrala), ale i v publikacích popisujících dějiny evropské mentality jako takové. Nedávno tento zásadní text vyšel v novém překladu Jana Janouška a s komentáři Jiřího Špičky, autora obsáhlé Petrarkovy monografie, a filozofa Tomáše Nejeschleby. Jde bezesporu o skutečně záslužný a oceněníhodný ediční počin.

Dopis začíná památnými slovy: „Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Pokračuje líčením toho, jak si nejprve na svoji pouť obtížně vybíral správného společníka, až skončil u svého bratra; jak byli od cesty (neúspěšně) odrazováni místním pastýřem; jak po obtížném výstupu stanul v úžasu na vrcholu, „pohnut nezvyklým váním a zcela volným rozhledem“. Ten mu zřejmě poskytuje i odstup od vlastního života, takže nahoře rekapituluje deset posledních let, které uplynuly od ukončení jeho studia. A pak bere do ruky Augustinova Vyznání, a jeho zrak padne na slova: „A jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd, a přitom zapomínají na sebe samotné.“ To v básníkovi vyvolává zahanbení a zlost zato, že stále ještě obdivuje pozemské věci, ačkoli „nic kromě ducha není podivuhodné“. Výška hory se pak Petrarkovi zdá už stěží jeden loket „ve srovnání s lidským usebráním“, a v závěru prosí adresáta listu, přítele Dionigiho di Borgo, o modlitbu, aby se jeho „bludné myšlenky přimkly k něčemu jistému a trvalému“.

Autoři doprovodných textů se pokoušejí tento krátký text zasadit do širších kontextů, ale také rozklíčovat, co nebo koho měl přesně autor na mysli, když obtížně hledá formulaci toho, jak v současné životní situaci miluje, „ale nerad, z donucení“. Spolu s četnými zahraničními badateli se ptají, jestli je možné celou jeho cestu vykládat čistě jako alegorii a zdali ji skutečně fyzicky podnikl, a pokud ano, kam až sahá míra jeho stylizace. Na jeho adresu podotýkají, že vzhledem k tomu, jakou pozornost věnoval výběru svého společníka, si nakonec kupodivu stejně vybral takového, který nesplňoval „zadání“, protože autor byl v porovnání s ním pomalý, příliš zádumčivý a dokonce „trochu natvrdlý“. Text je také dáván do souvislosti se staršími analogickými příběhy o vnitřní krizi či konverzi. Petrarca se ovšem nikdy nestal mnichem ani poustevníkem, proto nemohl na rozdíl od svých předchůdců mluvit o „dokonalé konverzi“. Jeho text tak podle J. Špičky „nepojednává přímo o konverzi, ale jde o zopakování si nebo upevnění určitých filozofických premis“ pro řádný křesťanský život.

Čeští komentátoři víceméně odmítají, že by mohlo jít o čistě alegorický text o boji člověka s pokušením (což by také, upřímně řečeno, byla docela škoda; ostatně dnešní lidé už většinou neřeší otázky křesťansky definované spásy vlastní duše). Zároveň ale ukazují množství způsobů, jak lze k Petrarkovu textu přistupovat, a deklarují, že nechávají na čtenáři, zdali ho bude číst jako dílo literární, filozofické či teologické, „nebo dokonce alpinistické“. Ano, možností interpretace je jistě mnoho. Ale ať už ho budeme číst jako významný dokument kulturních dějin, jako poutavě podaný obraz vnitřního sváru, plastické vylíčení jisté vnitřní krize, v níž se člověk na chvíli zastavuje a ohlíží nazpět za svým vlastním životem, nebo jinak, má tento mnoho set let starý text stále šanci přitáhnout a oslovit i dnešního čtenáře.