Sara Gruenová (*1969) je kanadsko-americká autorka píšící anglicky, která má na kontě již pět románů. Žije se svým manželem a spoustou zvířat na farmě v Severní Karolíně a svůj první román Riding Lessons (Hodiny jízdy na koni) z roku 2004 i druhý román Flying Changes (Letmé přeskoky) zasadila do prostředí koňských stájí a jezdeckého sportu. Oba tyto romány by se daly zařadit mezi romantickou ženskou literaturu, v jejímž duchu se nesou i autorčiny další romány. V roce 2006 vydala román Voda pro slony (Water for Elephants, česky 2008), z kterého se stal bestseller The New York Times, byl přeložen do 44 jazyků a v roce 2011 se dočkal úspěšného filmového zpracování. V tomto historickém románu, zasazeném do období, kdy americké kočovné cirkusy zažívaly svou největší slávu, autorka nabízí retrospektivně vyprávěný příběh o mladém milovníkovi zvířat a jeho nebezpečné lásce k manželce jeho kolegy. V roce 2010 Gruenové vyšel román Ape House (Opičí dům), jehož hlavní hrdina, novinář, se snaží zachránit skupinu týraných šimpanzů. Autorčin nejnovější román Na břehu jezera (At the Water’s Edge), v němž jsou zvířata (koně, sloni, šimpanzi) nahrazena bájnou lochneskou příšerou, vyšel v roce 2015 a nyní jej česky vydává nakladatelství Argo v překladu Evy Maršíkové.

U tohoto románu autorka vsadila na jistotu a jeho děj zasadila do období druhé světové války, podobně jako mnoho dalších současných autorů. V napjaté válečné atmosféře se romanopiscům samozřejmě velmi dobře vytváří napínavý a čtivý příběh; Gruenová této berličky využila, avšak trochu neobvykle. V jejím románu se setkáváme s naivními Američany – manželským párem Maddie a Ellisem Hydeovými – a jejich důvěrným přítelem Hankem, kteří se za válečného stavu rozhodnou přeplout na válečné lodi Atlantik, dostat se na Skotskou vysočinu a zdokumentovat existenci slavné lochnesky. Mladý Ellis, bez šance vstoupit do armády kvůli barvosleposti, si splnění tohoto absurdního úkolu (navíc v naprosto nevhodné době) umanul proto, aby dokázal svému otci, válečnému veteránovi, že není zbabělec vyhýbající se boji za svou vlast. Ještě k tomu si předsevzal očistit otcovu pověst – ten se totiž existenci příšery pokusil dokázat již dříve, ale nakonec se uchýlil k jednoduchému podvodu a vytvořil podvrh fotografií lochnesky. Ellisova manželka Maddie, hlavní postava románu, proti tomuto šílenému nápadu protestuje, ale poté co je naprosto ponížena svou nepřejícnou tchyní, jí nezbude nic jiného než manžela následovat. Lehkovážní Američané, pro které je válka před dobrodružnou cestou do Evropy jen zajímavé téma k odpolednímu čaji nebo k večeři, se v malé skotské vesničce Drumnadrochit poprvé setkávají nejen s každodenní válečnou realitou – jídlo na příděl, nedostatek benzinu, nošení plynových masek, časté nálety –, ale také s běžným životem bez jakýchkoli příkras v prostředí drsné Skotské vysočiny, jehož nedílnou součástí je tvrdá fyzická práce, zima, ustavičný déšť, život bez elektřiny a ostatního pohodlí. Tato změna prostředí působí hlavně na citlivou Maddie, na rozdíl od Hanka a Ellise, kteří se do svého úkolu pustili téměř fanaticky a naprosto ignorují skutečnost, že se ocitli ve válkou zmítané Evropě, a své nepohodlí přičítají materiální a inteligenční omezenosti skotského venkova.

Ellisovou posedlostí objevit lochneskou příšeru Gruenová připomene Melvillova kapitána Ahaba honícího se za Bílou velrybou, jež symbolizuje kapitánovy vnitřní démony, s kterými se snaží vypořádat. Podobně lochneska představuje pro neurotického Ellise jeho zbabělost, neschopnost postavit se životu a ctižádostivému otci, což zdokumentováním příšery hodlá učinit jednou provždy, navzdory posměškům svého okolí. Tento plán se mu však vůbec nedaří provést a Maddie díky honbě za lochneskou konečně poznává manželovu pravou tvář. Při procházkách nádhernou přírodou Skotské vysočiny si začíná uvědomovat, že celý její život je jen jakási Potěmkinova vesnice a že příšerou, s kterou se musí vypořádat ona, je její nevydařené dětství a dospívání. Když si Maddie tohle vše uvědomí, začíná se velmi rychle měnit, přizpůsobuje se válečné realitě a ve venkovském hotelu, kde je spolu s manželem a Hankem ubytovaná, dokonce nachází přátele a lásku. Z hlediska vyprávění poté příběh sklouzává do vesměs předvídatelné romance.

Autorka dokáže velmi dobře udržet napínavost vyprávění a celkovou čtivost románu, napsaného příjemným kultivovaným jazykem. Navíc nechává čtenářům otevřeně nahlédnout do myšlenek hlavní postavy Maddie, zabývající se klíčovými životními otázkami, a vytváří tak větší prostor pro ztotožnění se s touto postavou. Obecně vzato však Gruenová postavy zobrazuje poněkud černobíle, z jejího popisu totiž nepřímo vyplývá, že všichni obyvatelé drsné Skotské vysočiny, kteří jsou navíc vystaveni ještě drsnější válečné atmosféře, jsou nevinní, dobrosrdeční, tvrdě pracující „superhrdinové“, zatímco ostatní, zejména trojice Američanů, jsou lehkovážní, rozmazlení jedinci, které život ještě musí naučit. Toto černobílé vidění dále podtrhuje autorčina snaha nechat zvítězit dobro nad zlem, které samozřejmě musí být patřičně potrestáno. Je třeba dodat, že tato naivní, trochu pohádková perspektiva dobře zapadá do nádherného prostředí Skotské vysočiny, do krajiny opředené mnohými legendami, již se Gruenové daří velmi poeticky a živě vylíčit. K věrohodnosti místního ukotvení románu přispívají výrazy ze skotské gaelštiny objevující se v textu, důraz na místní lidovou tradici, například lidové léčitelství nebo pověrčivost, a autorčina inspirace historickými událostmi spojenými s daným prostředím.

Román Na břehu jezera Sary Gruenové by se tedy dal v kostce označit jako zajímavý experiment s trochu absurdní zápletkou v historických válečných kulisách. Přestože se zvláště ve druhé polovině nejvíce podobá prosté milostné romanci, autorka se okrajově zabývá i hlubšími tématy a podobně jako u feministických autorek v románu nalezneme úvahy o postavení žen ve společnosti a jejich právu na plnohodnotný a šťastný život.