Celosvětový úspěch erotického bestseleru Padesát odstínů šedi znovuoživil zájem o poněkud nekonvenční sexuální praktiky v něm popisované a zřejmě i o samotný teoretický koncept sadomasochismu. I díky tomu se prý v současnosti prosazuje trend normalizace a přijetí tohoto extrémnějšího druhu mezilidského vztahu. Jestliže o markýzovi de Sade (1740–1814) již vyšlo několik českých knih, o druhém z mužů, kteří nechtěně dali onomu jevu svoje jméno, byl u nás publikován první samostatný svazek až na sklonku minulého roku. Francouzský historik Bernard Michel (1935–2013) v něm představil svého hrdinu skutečně mnohorozměrně a do hloubky.

Rakouský spisovatel a novinář Leopold rytíř von Sacher-Masoch (1836–1895) se narodil do římskokatolické rodiny rakouského státního úředníka v tehdejším haličském Lembergu, dnešním ukrajinském Lvově. Část dospívání prožil v Praze. Na straně vzbouřenců – a zvláště jisté krásné revoltující Češky – se dokonce účastnil revolučních bouří roku 1848. Po studiu práv, historie a matematiky ve Štýrském Hradci se vrátil do rodného města, kde se stal profesorem; postupně však exaktní vědy opustil a věnoval se literární dráze. Dvakrát se oženil, zemřel v relativní chudobě. Je autorem řady beletristických textů, především dvoudílné sbírky povídek Odkaz Kainův, obsahující i jeho nejslavnější erotickou novelu Venus im Pelz (Venuše v kožichu). Mezi další jeho díla patří například Falešný hermelín, Vídeňské mesalíny nebo Had v ráji. Česky vyšla jen menší část jeho textů, kromě toho nejslavnějšího ještě Nový Job, Povídky o nevšedních ženách a komická opera Záletníci.

Autor podrobně sleduje různé aspekty života svého hrdiny: jeho počáteční úspěchy na vědeckém poli, ale i jeho rozchod s univerzitním prostředím nebo jeho antiklerikalismus, kombinovaný ovšem s dodržováním půstu na Velký pátek či s pověrčivostí. Zvláštní pozornost věnuje jeho názorům na vztah muže a ženy a na ženskou emancipaci, kterou sice teoreticky vítal, ale když na emancipovanou ženu skutečně narazil, těžce to prý snášel. Zvláštní místo pak v knize zaujímá Sacher-Masochův intimní život, který se Michel snaží vylíčit na základě jeho fiktivních textů, v nichž hledá autobiografické stopy, vzpomínek jeho první ženy i dalších dokumentů. Michel zdůrazňuje ranou zálibu svého hrdiny v příbězích o mučených a zraňovaných světcích i význam Leopoldovy dávné rusínské kojné Hanče. Ta prý byla silná, bujných tvarů a ušlechtilých rysů a stala se pro něj předobrazem svůdnice, kterou pak nepřestane hledat po celý svůj život. Další Leopoldovy vztahy pak už nebyly tak konvenční a nevinné. Jejich součástí bylo i několik verzí smlouvy, kterou se svojí aktuální paní uzavřel. Například tohoto znění: „Pan Leopold von Sacher-Masoch dává paní Pistor své čestné slovo, že se pro příštích šest měsíců stane jejím otrokem, že bez výhrad vyhoví všem jejím touhám a splní všechny její příkazy. Paní má právo mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoliv chyby, nedbalosti, nebo přečiny proti jejímu majestátu, kterých by se dopustil.“ Sacher-Masoch přitom hledal ženu, jež by nad ním vynikala krásou, urozeností a inteligencí a která by si jej podmanila. Jeho první manželku Auroru Rumelin, které přezdíval Wanda, ovšem autor vykresluje jako zlé, necitlivé a vypočítavé stvoření, jež slavného spisovatele zneužívalo, jako Sacher-Masochův vlastní výtvor, k němuž se upnul. Samotný hrdina o ní napsal těsně před definitivním rozpadem jejich vztahu: „Učinil jsem pevné rozhodnutí, že už se nenechám tyranizovat. Dokud to směšovala s láskou, bylo to pro mě požitkem; teď když je stále nepříjemnější, se to pro mě stává nesnesitelné.“ (Dodejme, že rozpadem skončil i fiktivní vztah Severina s paní Wandou ve Venuši v kožichu, sepsaný dlouho předtím.)

Michel rozhodně a právem protestuje proti tomu, aby bylo celé obsáhlé dílo jeho hrdiny redukováno jen na Venuši a aby vše, co zbylo z jeho myšlenek, byla představa (sado)masochismu. Snaží se je naopak zasadit do širokých dobových kulturněhistorických souvislostí, přičemž poukazuje i na četné paradoxy jeho myšlení. Byl liberálním aristokratem, který však pohrdal demokracií; zastával se Židů, ale odsuzoval zbohatlé židovské kapitalisty; byl rakouským vlastencem varujícím před hegemonií Německa, ale na konci života se coby obyvatel německého Lindheimu chová jako německý měšťák, pečlivě dodržující lokální zvyklosti, jako bylo slavení Bismarckových narozenin. Obecně byl Sacher-Masoch podle autora „racionalista, liberál, přesvědčený stoupenec vědeckého pokroku, a zároveň uprostřed liberál¬ního období vnesl do románu svět přírody a pudu“. Byl silně poznamenán dědictvím rakouského a francouzského osmnáctého století. V jeho univerzitním vzdělání zaujímaly významné místo přírodní vědy, jež podle něho spolu s historií tvoří jádro moderní vědy. Z osvícenství převzal fascinaci vztahy mezi přírodou a vzděláním. Každá lidská bytost je podle něj od přírody zlá. Teprve vzdělání ji činí dobrou a soucitnou. Od přírodního stavu se tedy máme co nejvíce vzdalovat. Ale jako spisovatele Sachera-Masocha uhranul pravý opak. V přírodě, byť zlovolné a nebezpečné, náruživost a ruch nevládnou. Odvrhuje proto moderní národy, oslabené a opotřebované kulturou: budoucnost podle něj měla patřit „svěžím přírodním národům“, především těm slovanským. Dobrý vztah měl také k Čechům, osobně se znal a dopisoval si například se Svatoplukem Čechem, naopak napjatý – a ke konci jeho života nepřátelský – byl jeho postoj k Polákům.

Sacher-Masoch podle autora „dokázal v devatenáctém století uvést do evropského povědomí ve Vídni, Paříži, Berlíně a Londýně kultury a společenství dosud okrajové: rozsáhlé prostory haličské stepi, Karpaty, společenský a kulturní život ve Lvově“. Michel přitom správně uvádí, že doboví čtenáři by se možná rozhořčovali nad výjevy Sacher-Masochových knih, pokud by byly umístěny v Paříži či kdekoli na Západě, avšak v zapadlých krajích Haliče a východní Evropy pro ně byly přijatelné (stejně jako není náhoda, že hrabě Dracula do Londýna přichází ze vzdáleného Balkánu, kde má své sídlo). Současně ale musíme hned s uznáním dodat, že autor rekonstruuje dobové vnímání slovanských oblastí jako exotických říší, ale „neexotizuje“ je nad únosnou míru. Naopak jasně prohlašuje, že například záliba Sachera-Masocha v bičování nepramení ze starobylých zvyklostí haličských – ani žádných jiných – Slovanů. Věnuje se i příkladům toho, co by se dalo interpretovat jako ukázky fetišismu v jeho díle, s kteroužto interpretací ovšem nesouhlasí. Podle autora totiž mnohé z těchto scén připomínají společenské rituály polské šlechty: „K poctě krásné ženy, jíž se dvoří, si aristokrat nalije do jejího střevíce šampaňské a připije jí na zdraví… a nemusí být kvůli tomu ještě zralý pro psychiatra.“

Michel vyzdvihuje to, že jeho hrdina literaturu obohatil „nejen o pohled do okrajových oblastí mocnářství a erotiky, nýbrž i o analýzu dosud neznámého, cizího Já. Vytušil úlohu snu a nepřestával ji rozebírat až do svých posledních dnů, kdy si listoval snářem zděděným po matce.“ Jeho vlastní sexualita těží z ideálního obrazu ženy, která se podobá jeho zmíněné kojné, a ze slovanských pověstí, jež mu vyprávěla. Jeho sexuální představivost je zcela „poslovanštěná, a proto se také v jeho novelách a románech dominantní žena, ozbrojená amazonka, může vyskytovat jen v Haliči“.

Michel se rovněž snaží svému hrdinovi vymoci místo mezi velkými středoevropskými spisovateli. Poukazuje mimo jiné na četné styčné body mezi Sacherem-Masochem a Franzem Kafkou. Velké literární koncepce konce 19. století se podle autora objevují už u něho, kupříkladu myšlenka mnohočetného já. Sacher-Masoch prý totiž od samého dětství nevěřil v jednotu svého ega. Postava Wandy ve Venuši je současně nemilosrdná, panovačná, ale též zamilovaná, neschopná hrát svou strašlivou úlohu až do konce. Podle Michela jen „málo spisovatelů poskytuje tolik prostoru maskám, převlekům a falešným identitám: stačí tři řádky od neznámého dopisovatele či dopisovatelky, a je tu fascinace rozmanitými úskoky osoby, kterou má objevovat a jež je o to svůdnější, že je složitá a nevypočitatelná.“ Jestliže tedy podle Michela předstihl Sacher-Masoch v lecčems svoji dobu, ve stylovém zařazení jeho knih naopak sahá do hluboké minulosti: „Leopold je moderní, protože je barokní. To vše vysvětluje jeho prudkost, sílu i to, že nezná mezí: proto šokoval. Žádné barokní umění nezná meze vkusu a pravidla slušnosti.“

Bernard Michel byl odborníkem na české dějiny, přesto k některým jeho tvrzením můžeme mít drobné výhrady. Pokud označuje Leopolda Lva Thun-Hohensteina (1811–1888) za „německého hraběte z Čech“, pak je to trochu diskutabilní a přesnější by bylo mluvit o něm třeba jako o českém šlechtici a rakouském politikovi. V případě legendy o ženě, která roku 1848 neohroženě bojovala na pražských barikádách, autor uvádí verzi, kterou jiné prameny nepotvrzují – obšírně se tématu věnoval zvláště Vladimír Macura, pro kterého byla tato záhadná slovanská Amazonka jedním z „českých snů“. A pokud autor tvrdí, že Sacher-Masoch je jedním z hrstky spisovatelů, kteří se stali mýtem, je škoda, že alespoň stručně nenaznačuje, jak se tento mýtus vlastně utvářel. Navzdory tomu si ale české vydání knihy zasluhuje velkou chválu. Přibližuje nám osobnost, která byla všestrannější a měla s českým prostředím společného více, než se u nás obyčejně soudí. Představuje čtenáři pozoruhodného muže velké duševní hloubky i uměleckých schopností, jehož výstřední životní styl (ve vztahu k ženám) ovšem nemusí automaticky schvalovat či dokonce jej následovat.