„Vlkodlaci? Fajn, ale trochu nezvladatelní. Zombíci? Trochu chladní. Vodníci? Trochu slizcí… Upíři jsou prostě nejsympatičtější. Trochu smutní. Tajemní.“ Těmito slovy před časem vyjádřil jeden současný český spisovatel svůj vztah k upírům, ale zároveň možná obecněji postihl i jeden z důvodů jejich dnešní velké, obecně rozšířené obliby. To, jak zněly nejstarší legendy o upírech, jak se lišily představy o těchto bytostech napříč jednotlivými kulturami, jaká pojmenování dostávali a jakou podobu přijímají upíři v dnešní popkultuře, zevrubně mapuje kniha Upíři: kompletní průvodce upíří mytologií: od Draculy po Stmívání.

Její autorka, Charlotte Montagueová, pojímá fenomén „upírství“ ve velmi širokém kontextu: hledá skutečné nemoci i zvířata, která mohla lidi k vytvoření podobných představ inspirovat, píše o historických osobnostech, jež označuje za možné „vyznavače vampyrismu“; provokativně (a celkem ahistoricky) zkoumá, nakolik upírská praxe pití krve k dosažení věčného života souvisela s vírou v přijímání Kristovy krve v katolické mši… Obsáhle se věnuje i „literárním“ upírům, přičemž zmiňuje i texty slavných autorů jako J. W. Goethe nebo S. T. Coleridge; správně vyzvedává úlohu Johna W. Polidoriho a jeho prvního „okouzlujícího upíra“. Uvádí obsáhlé citáty i to, v čem byl daný text v kontextu upírského mýtu inovativní, hledá i obecnější, často sociologizující vysvětlení. Kupříkladu k Bramu Stokerovi podotýká, že jeho Drákula přicházející do Anglie z dalekého Balkánu se dal chápat i jako symbolické zobrazení pronikání zkaženého vlivu kontinentu na britské ostrovy, o němž byli v době vzniku knihy mnozí přesvědčeni. A ještě poukazuje na paradox, že samotný Stoker věřil v moc vědy, která zvítězí nad iracionalismem a pověrami, a přitom stvořil nejzlovolnějšího upíra anglické literatury. O dnešní popularitě upírů autorka ne neprávem soudí, že tento mýtus dnes představuje atraktivní způsob, jak nahlížet na posmrtný život v jiném než náboženském kontextu, i když je současně pravda i to, že v mnoha knihách byla dříve upíří nesmrtelnost líčena jako prokletí. U seriálu Pravá krev vyzvedává jeho „liberální a humánní“ poselství, totiž to, že rozeznat rozdíly mezi „normálními“ lidmi a těmi vyloučenými není často jednoduché. A ságu Stmívání vnímá autorka – snad trochu přehnaně – jako „metaforu rozvoje sexuality u současných mladých lidí“, u kterých někdy působí sexuální restrikce jejich okolí, jindy ale sami „nechtějí sexem poskvrnit vztah založený na čisté lásce“. (Dodejme, že při vyjmenovávání různých teorií upírství autorka samozřejmě neopomněla ani Sigmunda Freuda.)

Ovšemže nemusíme se všemi autorčinými interpretacemi souhlasit. A mohli bychom jistě jmenovat, co vše v její knize chybí: kupříkladu možnost „spasení upíra“, která je přítomná ještě u Stokera; upíři „citoví“, živící se lidským utrpením; romány, v nichž vesmírní upíři podobní nacistům zřizují koncentrační tábory; upíři coby vládnoucí kasta procházející napříč dějinami a vykořisťující lidstvo. Nemluvě o chybějících údajích o tom, odkud přesně pocházejí české úryvky citovaných děl; pro zájemce můžeme doplnit, že některé slavné beletristické texty o upírech obsahuje česká antologie Rej upírů. Vytknout se dá knize i to, že je její český název vlastně zavádějící a klamný, protože rozhodně nezačíná až u Stokerova Draculy, ani u historického Vlada Țepeșe, ale už u starořeckých Lamií a starozákonní Lilith. Kapitoly o masových vrazích s upírstvím příliš nesouvisejí a jsou celkem zbytné, stejně jako někdy až příliš drastické ilustrace, které ale možná mají nalákat čtenáře, kteří by si jinak nebulvární, i když krátký text o Goethovi hned tak nepřečetli. Na druhou stranu: kniha čtenáře nijak nenavádí k následování tohoto „životního stylu“, což není samozřejmost. Vždyť před několika málo lety vyšla i česky publikace radící, jak se stát odporně mokvající „zrůdou, jíž jsi“, vyzývající: „Nech se kousnout. Nech si vyhřeznout vnitřnosti. Staň se Zombie“ (nebo jiná, nabádající: „Vyberte si z více než sedmdesáti pěti kouzel pro teenagery – všechno od zastavení pomluv až po přivábení lásky a peněz“). A stejně tak je u Montagueové chvályhodné, že nepodléhá nekritické víře v předmět svého zájmu, například na rozdíl od těch, kteří dnes píší o jednorožcích a tvrdí o nich, že jsou to reálně existující duchovní bytosti, pocházející z říše andělů, „žijící v sedmé dimenzi“.

Ve srovnání s podobně tematicky zaměřenými publikacemi patří tedy Upíři od Charlotte Montagueové k tomu lepšímu. A také celkově ke zcela jinému žánru. Nevnucují čtenářům jednu tezi, ale seznamují je s množstvím teorií a přístupů a dávají jim na vybranou. Kniha popravdě nepostihuje všechny varianty současného upírského mýtu, ale to by stejně byl úkol těžko splnitelný…