Jména jako Bill Gates a Steve Jobs či pojmy jako Wikipedia a Google dnes zná v západních zemích skoro každý. Jak ale vypadaly první novodobé počítače? Kdo se zasloužil o jejich vznik a rozvoj? A kdo navrhl první videohry? Na všechny tyto otázky i mnohé další odpovídá obsáhlá kniha Inovátoři. Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci. Jejím autorem je Walter Isaacson (*1952), americký novinář, spisovatel a generální ředitel známého amerického think-tanku Aspen Institute.

Ve své knize autor samozřejmě líčí i životy zmíněných známých osobností, mimochodem o Jobsovi, „nejkreativnějším technologickém inovátorovi naší doby“, napsal úspěšnou knihu, která vloni vyšla v druhém českém vydání. Ale přibližuje i biografie a myšlenky či vynálezy těch, kteří jim předcházeli, jako byli John von Neumann, J. C. R. Licklider, Douglas Engelbart, Robert Noyce a mnozí další. Jeho dlouhý seznam jmen přitom – pro někoho možná překvapivě – začíná ženou, totiž Adou Lovelaceovou, dcerou lorda Byrona, kterou okouzlila matematika coby „krásný jazyk, jenž dokáže popsat harmonie vesmíru a umí být i poetický“. Právě ta se již se ve čtyřicátých letech 19. století stala průkopnicí počítačového programování.

I někteří další autorovi hrdinové buďto pocházející z uměleckých rodin (jako je ta Byronova), sami jsou spisovateli (Ken Kesey) nebo jde alespoň o jedince ovlivněné fantasy literaturou (zvláště J. R. R. Tolkienem), či dokonce pohádkami. Způsob sebevraždy geniálního (a homosexuálního) Alana Turinga, který snědl jablko potřené kyanidem, byl prý spoluovlivněn jeho fascinací otráveným plodem ze Sněhurky. A kniha obsahuje i básně, které se digitální revolucí inspirovaly: „Rád bych přemýšlel nad kybernetickou loukou, kde savci a počítače žijí pospolu ve vzájemně naprogramované harmonii“ (Richard Brautigan). U svých postav autor popisuje jejich často excentrickou osobnost, a kniha tak obsahuje řadu psychologických miniportrétů – například mladý Gates prý odmítal vyjít ze svého dětského pokoje ke společnému jídlu s tím, že přemýšlí, načež vyzýval svoji matku, aby to také zkusila.

Především se pak autor zaměřuje na jejich inovátorské nápady, které vývoj počítačové inteligence posunuly o něco dopředu. Ukazuje, jak ze současného hlediska bizarní podobu měly prototypy předmětů či programů, které dnes denně používáme. Například první počítačová myš měla deset tlačítek. Internetová encyklopedie Nupedie, předchůdce Wikipedie, měla být psána jen lidmi s doktorátem a články měly procházet sedmistupňovým procesem vytváření a schvalování. Někdy přitom autor osvětluje mýty a kontroverze, které vznik některých technologií obestírají. Například uvádí obě teorie, které vykládají výzkum ARPANETu, což byl zárodek budoucího internetu: jednu, která jako jeho základ vidí snahu o propojení a lepší vzájemnou komunikaci mezi americkými vysokými školami, a druhou, jež zdůrazňuje armádní peníze, jež za vývojem stály. Armádní špičky se o projekt zajímaly a podporovaly ho, protože v něm viděly vhodný prostředek komunikace pro zemi fatálně zasaženou jaderným výbuchem. Podle Isaacsona jsou či mohou být pravdivá obě vysvětlení. Z pohledu akademiků byla síť, již vytvářeli, zřejmě skutečně určena jen k mírovým účelům. Avšak pro ty, kteří na projekt dohlíželi a financovali jej, měla i svoje vojenské zdůvodnění. Jistý zástupce Kongresu a Pentagonu později vědcům řekl: „Já jsem byl nahoře a vy jste byli dole, takže jste nemohli tušit, co se děje a proč to děláte.“ Načež mu jeden z jeho oponentů odpověděl, že naopak armádní velení netušilo, o co ve skutečnosti jde.

I když jsou osudy jednotlivých vynálezců a vizionářů i jejich produktů odlišné, autor formuluje několik obecnějších ponaučení, která z historie, již líčí, plynou. Především zdůrazňuje, že „kreativita je kolektivní proces. Inovace se častěji rodí v týmech, než že by se jako pomyslná žárovka zažehávaly v hlavách osamělých géniů... Ačkoli byli mnozí z vynálezců internetu a počítačů bezesporu geniální, většiny svých pokroků dosáhli týmovou prací.“ Například Twitter byl vynalezen týmem lidí kooperativních, ale zároveň i lehce svárlivých. Když se začali navzájem přít o to, kdo jej ve skutečnosti vynalezl, jeden z nich kolegům odpověděl: „Na internetu nikdo nic nevynalezl. Lidi jednoduše rozpracovávají myšlenky, které existovaly už předtím.“ To je zřejmě i názor, který sdílí Isaacson. Podle něj je navíc důležité, jak je daný tým sestaven. Nejproduktivnější týmy bývají podle něj takové, v nichž se setkávají lidé mnoha různých specializací: „Zářným příkladem byly Bellovy laboratoře. V jejich dlouhých chodbách v předměstském New Jersey působili teoretičtí fyzikové, experimentátoři, materiáloví vědci, konstruktéři, několik businessmanů, a dokonce pár lezců po telefonních sloupech s prsty umazanými od oleje. Experimentátor Walter Brattain a teoretik John Bardeen sídlili v jedné kanceláři jako libretista a skladatel sedící spolu za klavírem, takže si mohli celý den navzájem předehrávat melodie a společně vymyslet první tranzistor.“ K předávání odlišných pohledů, informací a nápadů také napomáhá fyzická blízkost, lidé jsou totiž „sdílnější a inovativnější, když jsou spolu“ – není náhodou, že o Facebooku se autor zmiňuje jen okrajově a že třeba zcela opomíjí výzkumy tvrdící, že osamělí se na něm stávají ještě osamělejšími.

V ideálním týmu může dojít k syntéze poznatků z odlišných vědeckých oborů a oblastí, z teorie a praxe (neboli základního i aplikovaného výzkumu, které jsou podle autora stejně důležité). A také k spojení vědy a umění. Například Steve Jobs prý svá slavnostní odhalování nových produktů „zakončoval vždy jedním snímkem promítaným na stěnu za sebou, na němž byla fotka směrového ukazatele na křižovatce mezi Humanitními obory a Technologií“. Při svém posledním vystoupení v roce 2011 stál před tímto obrázkem a pronesl: „Apple si ve své DNA nese, že technologie samotné nestačí – teprve technologie skloubené s uměním, skloubené s humanitními obory vedou k výsledkům, ze kterých srdce plesá.“ Tato slova vyjadřují i krédo autora. Ten přitom neočekává příchod jakýchkoli autonomních robotů, kteří by byli schopni sami od sebe tvořit cokoli původního, natož aby se proti nám bouřili. Věří ale v budoucí symbiózu člověka s počítačem. A pokud si máme „udržet roli kreativních partnerů našich strojů, musíme i nadále opečovávat zřídla naší představivosti a originality, naší lidskosti“.

Isaacsonova kniha rozhodně nepřináší kompletní dějiny počítačů, protože při sledování jejich prehistorie by se musel vydat až do antiky třeba k tzv. mechanismu z Antikythéry. Ani nejde o komplexní dějiny digitální revoluce s analýzou všech jejích společenských důsledků. Zdůrazňuje totiž jen její pozitivní aspekty pro demokratizaci politiky („předat moc jednotlivcům“) či to, že „online jedinci budou vést šťastnější život, jelikož jejich okolí se bude skládat z lidí vybraných na základě jejich společných zájmů a cílů“. Vyzdvihuje i přínosy v oblasti otevřenějšího přístupu k vědomostem. Proto autor věnuje velkou pozornost Wikipedii, protože ta výborně odpovídá jeho technooptimistické vizi: podle něj jde o projekt, který „vyhovoval filozofii a kultuře internetu“. Zcela stranou ale nechává ty případy, kdy jednotlivec využije či zneužije možností internetu a obrátí je proti svému – v rámci možností demokratickému – státu (E. Snowden). Nebo kdy naopak režim, jako je ten čínský, internet tvrdě kontroluje a jeho demokratizační potenciál je v dané zemi – alespoň prozatím – nejen neutralizován, ale možná dokonce částečně přeměněn ve svůj opak (k čemuž mohou napomáhat i západní firmy lačnící po tamním bohatém trhu a podřizující se tlaku pekingských úřadů): totiž v nástroj propagandy a kontroly účinnější než mnohé z těch, které mu předcházely. Neklade si otázku, jestli digitální revoluce pomáhá distribuovat bohatství alespoň trochu rovnoměrně, či dokonce spravedlivě. A přidat můžeme i skeptický hlas sociologa Zygmunta Baumana, podle kterého dnešní mladí Britové sice ještě chápou používání sociálních sítí jako projev svobody volby (tedy podobně jako Isaacson), v Jižní Koreji se už ale společenský život nedá vést jinak než elektronicky, a kdo se tomuto diktátu nepodvolí, je odsouzen k sociální smrti...

Oč tedy v knize především jde? Jistě o oslavu lidské rozmanitosti, která má být respektována a rozvíjena, protože jen pak může vydat hojné plody – třeba ve formě technických inovací. Ale autor místy formuluje tak, jako by mu šlo zvláště o oslavu americké velikosti a tvůrčí síly, ať jednotliví inovátoři původně pocházeli z kterékoli země (a v knize vystupuje ovšem i nemálo Britů). Nepřehlédnutelná je v ní apoteóza „typicky amerického přesvědčení, že drsný individualismus a touha sdružovat se nejenže nejsou v rozporu, ale naopak se vhodně doplňují“. To je mimochodem bod, který podle autora na Američanech vůbec nepochopil Alexis de Tocqueville. Když ale tentýž Francouz chválil princip pospolitosti, který „v žádné jiné zemi nebyl používán úspěšněji“, Isaacson jej neváhá souhlasně citovat s tím, že tato americká vlastnost se hojně projevuje v počítačové kultuře dobrovolnictví, například při vývoji open-source softwarů. Leckterý hyperkritický čtenář by se mohl posmívat autorově nacionální sebestřednosti nebo naivitě, s níž spolu se zakladateli Wikipedie opakuje, že „lidi jsou obecně dobří“; současně ale v jeho knize můžeme hledat podněty k úvahám o tom, jaká je vlastně únosná míra národní hrdosti. Právě Inovátoři totiž přinášejí mnoho důkazů o tom, že občané Spojených států amerických, jakkoli je můžeme za mnoho věcí kritizovat, mají nepochybně na co být zdravě hrdí. A kniha je doporučeníhodná i těm, podle kterých se autor v onom dilematu dostal daleko za přijatelnou mez, nebo těm, kteří vůbec nechtějí meditovat nad záhadami amerického národního charakteru. Autorova obrana potřebnosti základního výzkumu je i v současné České republice navýsost aktuální. A zvláště pak myšlenka kooperace či symbiózy umění, vědy a techniky, kterou mnozí rozvíjejí jen teoreticky, je v knize představena nikoli jako mlhavá chiméra či vzdálený ideál, nýbrž jako cosi velmi konkrétního a představitelného, co má nezpochybnitelné a velmi hmatatelné výsledky. Právě v tom je kniha asi nejpodnětnější.