Před více než třinácti lety vtrhla do žánru young adult tehdy čtrnáctiletá Catherine Webbová. O pár let později vzala tatáž autorka útokem svět fantasy a jako Kate Griffinová sklidila se sérií Matthew Swift a Magicals Anonymous další nečekaný úspěch. Teď oblékla znovu nový kabát, nechala fanoušky svých předchozích alter eg čekat na něco, co možná nikdy nepřijde, a pod čerstvým pseudonymem Claire Northová napsala „jako oddech“ rozmáchlou sci-fi Prvních patnáct životů Harryho Augusta.

Zápletka příběhu připomíná povídku Francise Scotta Fitzgeralda Podivuhodný příběh Benjamina Buttona o muži, který se narodí jako stařec a postupem času mládne. Zdá se, že si nakladatelství Argo oblíbilo hrátky s alternativní historií. Harryho Augusta vydalo rok po Životu za životem Kate Atkinsonové, která taktéž na úrovni jedince tematizovala vábivé „co by kdyby“. Obě knihy jsou ve svém specifickém žánru zdařilé, jelikož jen málo autorů balancujících na hraně krásné literatury a science-fiction je schopno zkonstruovat příběh s morálním přesahem a zároveň realisticky prezentovat, že někdo žije svůj život pořád dokola nebo jej prožívá v desítce variací. Pokud čtenář výzvu k tomuto druhu tance přijme, může na konci odejít s mírnou kocovinou, ale pocitem příjemně stráveného večera.

Přední britský kritik sci-fi Paul Kincaid o Prvních patnácti životech Harryho Augusta napsal, že mají dobře promazanou zápletku, s čímž nelze nesouhlasit. Kolečka do sebe většinou zapadají. Ve světě Claire Northové existují lidé, již se vždy po své smrti narodí na stejném místě, stejné matce a za stejných okolností, avšak s vědomím a poznatky, s nimiž tuto zemi opouštěli. Během prvních životů procházejí několika fázemi tzv. kaláčakrového uvědomění si svého druhu nesmrtelnosti a vyrovnání se s ní. Od páchání zoufalých sebevražd přes marné hledání odpovědí v náboženských naukách nakonec zjišťují, že nejsou jediní svého druhu a že lidé jako oni se již po staletí organizují v klubech Kronos. Většina členů svou existenci ustálí ve fázi nekonečného blahobytu, lehce dobytelného sázením na zápasy, o kterých z předchozích životů vědí, jak dopadnou. Straní se nepříjemností, které 20. století vždy chtě nechtě přinese – války, revoluce, krveprolití, stavění a bourání zdí – nic je nepřekvapí. Smrti se vyhýbají, ale logicky ji nepovažují za nic fatálního. V důsledku pro ně znamená jen několik let, která budou muset přečkat, než je klub Kronos a jejich vlastní anatomie osvobodí z nudného dětství.

Harry August je na konci jednoho ze svých životů vytržen z letargie umírání holčičkou, která jej navštíví v nemocnici, aby mu sdělila, že svět končí a on to musí změnit. Začíná zápas o podobu 21. století, o to, jestli vůbec bude existovat století dvaadvacáté, a čtenář by se měl přestat snažit sledovat autorčinu myšlenkovou konstrukci, jelikož tak jako většina děl současné populární literatury (v poslední době například film Interstellar), snažících se „kreativně“ zabrousit do teorie relativity a paralelních vesmírů, je i Prvních patnáct životů Harryho Augusta dopředu odsouzeno v tomto ohledu zklamat. Jakmile se ocitneme v oblasti teoretické fyziky, začíná to skřípat i v očích laika. Silné stránky knihy je třeba hledat jinde.

Nosným tématem celé knihy není záchrana světa před šíleným kaláčakrou, po jehož boku na chvíli stane i jinak neoddiskutovatelný klaďas Harry, podstatný je pečlivý portrét hlavního hrdiny. Webbová román koncipuje jako svého druhu zpověď a použití první osoby tak jen podtrhuje naléhavost morálních dilemat, která by sama o sobě obstála i bez fantaskního pozadí. Jaký smysl má naše existence? Co by se stalo s morálkou bez vědomí smrtelnosti? Skončí jednou svět přičiněním člověka?

Za mírně problematické lze označit, že Webbová čtenáři předkládá celou škálu velmi povedených drobných příběhů (posbíraných v rámci Harryho patnácti životů), ale celek nijak negraduje. Dramatická linka příběhu se vyvíjí směrem, který je čím dál více přitažený za vlasy, což u Webbové dvojnásob mrzí. Jednak je počáteční nástin světa kaláčakrů originální a zábavný, za druhé to jde autorce na mikroúrovni opravdu skvěle. Intimní setkání s neznámou prostitutkou, která Augustovi mimoděk nabídne mnohem lepší důvod existence, než je marná a v tomto případě také nebezpečná snaha přijít na původ vesmíru, patří právě k těmto umným drobnokresbám. Závěr knihy utápějící se v radioaktivitě, jež se šíří z přísně tajného komplexu nápadně připomínajícího švýcarský CERN, nikoliv.

K daleko vydařenějším aspektům knihy jednoznačně patří velmi nenucené flirtování s dějinami, které si Webbová jako vystudovaná historička v průběhu konstruování paradoxů a pravidel světa kaláčakrů vyloženě užívá. Z klíčových témat předávání vzkazů od dětí ke starcům napříč dějinami a zneužívání těchto informací k vlastnímu prospěchu umí Webbová udělat něco, kvůli čemu se pousmějete nejen v duchu: „Mám vzkaz.“ „Doufám, že to není nějaká podělaná historka o královně Viktorii. Nesnáším všechny ty akademiky, co chtěj vědět, jak velký měla punčochy.“ Rozhovor mezi seniorní členkou petrohradského klubu Kronos Olgou a jejími o několik životů mladšími kolegy není o nic méně hořkosladký. „Chceme se mít dobře, paní Olgo. Chceme vidět svět.“ „Vždyť jste Rusové. Mohli byste žít sto životů, a stejně byste neviděli celé Rusko.“ Pobaví i glosa komentující amerického politika Josepha McCarthyho, který v 50. letech vedl známé hony na komunisty: „Když jsem ve svém pokoji sledoval barevnou televizi, napadlo mě, jestli si senátor McCarthy v tomto novém světě povede stejně dobře, když mu teď jsou v tak úžasně sytých barvách vidět ta jasně rudá místa na kůži.“

Zatímco český čtenář drží v rukou životy Harryho Augusta, pod značkou Claire Northová už Webbová stihla letos vydat další román s názvem Dotek. Zda je její rychlé tempo přednost, či nedostatek, je občas stejná záhada jako prolínající se životy Harryho Augusta. Webbová disponuje neutuchající energií, nápady a nesporným vypravěčským talentem, přesto je román tak trochu nevyzrálý. Autorka se vyžívá v detailních, místy až obscénních popisech násilných smrtí a mučení: „Z femorální tepny bývá pěkný gejzír.“ Nutno podotknout, že tyto úseky už tak působivé jako historické vtípky nejsou. Nedoplňují je totiž popisy žádných dalších prožitků, které bychom u dramatických životů kaláčakrů očekávali. Webbová například nikdy nezabrousí do oblasti sexu (ani ve zmiňované scéně s prostitutkou). Jednoduše řečeno, knize chybí punc dekadentnosti, který by ji posunul o třídu dál. Takto jsme stále blíž young adult literatuře než čemukoliv jinému. Vše je velmi spořádané a učesané, nic nešokuje.

Mezi young adult knihami by Prvních patnáct životů Harryho Augusta rozhodně vyčnívalo. Webbová by se nicméně měla rozhodnout, zda má ambice tento žánr překlenout úplně a zařadit se právě po bok například Kate Atkinsonové, která také ráda experimentuje, ale nespěchá tolik a koktejl thrilleru, krimi, romance a fantasy je u ní vyváženější a promyšlenější. Pokud Catherine Webbová dostane chuť převtělit se ještě několikrát, neměli bychom si její novou reinkarnaci nechat ujít, jelikož každé tvůrčí období zatím přineslo něco zajímavého. Jen pro příště – nemíchat, stačí protřepat!