„Shromažďujíce ve stínu zeleně i na zrcadlové hladině vod nejrozmanitější tvary země na okrsku poměrně malém, uvádějí zahrady zoologické ve skutek kus toho báječného ,ráje světa‘, jak asi do něho vstoupil první člověk.“ Takto idealisticky líčil ředitel geologicko-paleontologických sbírek Národního muzea v Praze a přírodopisec Josef Kafka (1858–1929) svoji představu budoucí pražské zoo. Svoji vizi představil v Pamětním spisu o zoologické a akklimatační zahradě v Praze (1899), otevření skutečné zoo se žel nedožil. Jeho zatím jen na papíru ležící sny ale rozvíjeli jiní.

„Lvi, tygři, hrozně křičící papoušci a – dobrá hospoda. Je tam sice také všelicos jiného, ale je to taková divná drobotina a všecko dohromady hrozně páchne. Ale vstupné nebývá vysoké, pivo dobré, o muziku není nouze, někdy nějaký ten pronárod ze Západní Trantárie – nu tak, co by se tam nešlo.“ Těmito slovy líčil roku 1924 středoškolský profesor a ornitolog Jiří Janda (1865–1938) obecnou představu o tom, jak asi vypadá zoologická zahrada.

Průměrného (pražského) měšťana tehdy mírně zkarikoval. Přírodou pohrdá a za pozoruhodné v ní pokládá jen to, co pro něj má bezprostřední užitek: „Náš občan, který doma považoval tu všelijakou drobotinu jako šváby a blechy za trestuhodné nedopatření při stvoření světa, vepře, krávy a kozy za jediná správně vytvořená zvířata, občan, který byl přesvědčen, že pes je tu, jen aby se do něho kopalo, náš občan dožije se překvapení.“ Text, jehož úvod působí jako variace na dobromyslnou satiru z pera Ignáta Hermanna, se ovšem pozvolna mění: stává se z něj exemplum. Jandův hrdina totiž pod vlivem návštěvy zoo koriguje svoje exotické představy a zjišťuje, že skutečnost může být ještě barvitější: „Představy o velbloudech, vkořeněné do jeho mozku obaly z cikorie a plakáty doporučujícími import čaje, sesypávají se jako domečky z karet… Jakživ bych si nepomyslil, že trochu trávy a hromádka dobytka může tak pěkně vypadat.“ A především u něj dochází k proměně celkového přístupu k našim němým bližním: „Když nad naplněnou sklenicí probíral své dojmy, bylo mu ze všeho nejdivnější, jak mohl taková léta chodit mezi tím božím dobytečkem a nevidět, že má také takovou drobnou dušičku v sobě. Třeba menší a jednodušší, ale poctivější a nezkaženější než člověk. A že by bylo hezké, aby ten mocnější a prohnanější živočich, člověk, obrátil se k tomu slabšímu a podřízenějšímu druhu přívětivou tváří a hleděl v něm uvidět nejen potřebám silnějšího na pospas vydaného ubožáka, nýbrž svůj vlastní, v počátcích vývoje stanuvší obraz. Kdyby uznal ten všemocný člověk, že to zvířecí tělo má tytéž potřeby, tytéž touhy, že cítí stejně lásku jako nenávist, že dovede se stejně radovat ze svitu slunce a zeleně a stejně se třást při rachotu hromu a plápolu blesků… Že by bylo hezké, kdyby ten světovládný člověk snažil se porozumět výrazu zvířete a kdyby dovedl číst v jeho jasných očích… A kde to má všecko ten člověk vzít? Ten nejkrásnější obraz, ten nejvzornější preparát – to vše nepoví ani stý díl toho, co získá v úzkém styku s krásným a spokojeným zvířetem, tak, jak je návštěvníku nabízejí řádně vedené zoologické zahrady. A náš občan přišel znovu a znovu a pak už nestál jenom před daňky, ale zamyslil se hluboce i tam, kde kdysi odvracel se s hrůzou a snad i ošklivostí.“

Text tak ústil v apoteózu blahodárnosti řádně vedených zoologických zahrad. Roku 1931 konečně vznikla i Jandovým přičiněním Zoologická zahrada v Praze – rozhodně ne první v Čechách; předcházely zahrady v Liberci (1919), Ústí nad Labem i Plzni (1926). Janda se stal jejím prvním ředitelem, v kteréžto funkci se snažil v realitě uskutečňovat to, co popsal v citované knize. Najdeme u něj jistě postoje, které jsou z dnešního hlediska neobvyklé. V knize ZOO: o zoologických zahradách a životě v nich například tvrdí, že mnohá zvířata „nesnášejí dobře dětí lidských“. Vadí jim prý jejich nedostatek důslednosti, bezohlednost a touhu po ubližování všemu živému. A takoví sloni je podle Jandy přímo nenávidí. Nicméně návštěvu dětí přesto doporučoval: „Z dítěte, které poznalo zvířata, vyvine se člověk, který poznává lidi.“

Zvláště text, který jsme citovali, ale dodnes působí svěže, s přiměřenou mírou antropomorfismu a – pokud si odmyslíme archaický jazyk – překvapivě moderně. Totiž v souladu s těmi, kteří dnes přesvědčivě dokazují, že zvláště se savci máme možná společnou většinu vlastností, ale u zvířat jsou často přítomny jen v rudimentární míře. Přičemž zůstává otázkou, jak u nich přítomnost daného rysu přesně odhalit či exaktně dokázat.

Dobře to vynikne, když Jandovy knihy srovnáme třeba s titulem Naše zoo z roku 1952. Tato kniha byla sestavena kolektivem přírodovědeckých pracovníků pražské a zoo a míněna jako „průvodce zoologickou zahradou, současně však i jako přírodopisná příručka pro mládež, která podává soubor nejrůznějších poznatků o životě zvířat v přírodě i v zajetí“. Tato publikace se v jistém ohledu vracela ke staršímu přístupu ke zvířatům, který jejich chování podřizoval scestným morálním soudům. Tak o čápovi se čtenář mohl v knize dozvědět, že je to pokrytec, který především dbá na svou dobrou pověst. Když se nikdo nedívá, „čerstvě narozeného zajíčka utratí bez rozmyšlení, když se předtím přesvědčí, že ho nikdo nepozoruje“. Zvířata byla ovšem v takovémto diskurzu zřejmě mylně pojímána jako tvorové natolik blízcí člověku, že jsou schopní činit etická rozhodnutí. Autoři dokonce naznačili paralelu prasete divokého s primitivními národy, kteří museli ustoupit civilizaci. Text sice vyšel v zemi, která v té době vehementně podporovala osvobozenecký boj kolonizovaných národů proti svým imperialistickým utlačovatelům, ale přitom v něm stálo: „Jako museli vymřít loupeživí rytíři a hordy nomádů, tak musí i černí divocí rytíři vepřového plemene ustupovat hlouběji do divočiny.“ Pisatelé navíc paradoxně vážně zastávají právě onen postoj měšťáka, jenž na přírodě oceňuje jen její ekonomickou zhodnotitelnost, který prozíravě zesměšňoval (a proti němuž bojoval) Janda: „Člověk snáší vepře v chlívku, a nikoli divokého.“

O něco později vydal několik knih o zvířatech z pražské zoo také Jiří Felix, který se mnohem později, roku 1990, na pár měsíců rovněž stal ředitelem. Jeho kniha Příběhy z pražské zoologické zahrady měla za úkol vyprávět mládeži „veselé i vážné příběhy ze života zvířat v zahradě chovaných“. V zájmu toho také zvířata připodobňuje dětem, ale bez toho, aby jejich chování výrazně soudil, zdůrazňuje ovšem jeho usměrnitelnost dospělým chovatelem. Tak čáp Karel se snaží při jídle odhánět jiné ptáky, ale zároveň má rád svého ošetřovatele, který ho naučí, jak ostatní tolik neutlačovat. Mladí šimpanzi jménem Hurvínek a Mánička se v jeho knize k sobě navzájem chovají jako dva pošťuchující se a urážející se lidští sourozenci. O dalších osudech Hurvínka a jeho partnerek pak pojednávala kniha Všední den v pražské ZOO: pro čtenáře od 9 let (1983). Tehdejší ředitel a zároveň klasik české etologie Zdeněk Veselovský do ní přispěl kapitolou o vývoji zoologických zahrad a etologickým úvodem o oblíbenosti zvířat (dodnes hodnotným, i když pro čtenáře kolem 9 let možná příliš obtížným); Jiří Felix pak opět přidal perličky z každodenního života konkrétních zvířat. Znovu v ní výrazně vystupuje onen pedagogický aspekt: kupříkladu mladý orangutan Kama v ní uteče do kopřiv a příliš pozdě poznává, jak může být kontakt s nimi bolestivý: jeho chovatel ho posléze – již zcela zkrotlého – odnáší do ubikace, kde už byl „moc hodný“.

Model 2015
Na tuto tradici dětských textů letos navázala kniha Hvězdy pražské zoo od Emmy Pecháčkové (té ovšem s její přípravou radili zaměstnanci zoo). Anotace publikaci uváděla jako knihu pro celou rodinu, která má představit tři desítky zvířat z pražské zoo. „Přestože se narodila v zajetí a volnou přírodu nepoznala, přesvědčíte se, že jsou to všechno výrazné osobnosti. Oblíbený lachtan Meloun, milá gorila Bikira, mlsný medojed Čert... Dozvíte se, jakou mají povahu, jak se chovají k sobě navzájem i jak se o ně jejich chovatelé starají.“ To vše sliboval oficiální text a vlastně nijak nadneseně.

Zvířata jsou v publikaci nijak přehnaně líčena jako tvorové, jimž není cizí většina duševních hnutí vlastních člověku s výjimkou morálního rozhodování: sexuální touha, strach, láska. Nemají zvyky, jimiž se řídí lidé (a to ještě ne vždy), takže třeba klokani „při stolování nedbají slušného chování; když si chce samec smlsnout a u korýtka mu překáží samice, jednoduše ji odstrčí stranou“. Zato s námi ale sdílejí leccos jiného, takže kupodivu i takoví varani jsou ve svých projevech popisováni jako obětaví, důmyslní a citliví, jiní (například Morris, štětkoun africký) je označen jako poseroutka.

Opět v knize vystupuje nám známý orangutan Kama, o němž se dozvídáme nejen to, že zemřel v požehnaném věku 41 let, ale také jaká byla jeho povaha: „Byl tak trochu nervák. Novoty nesnášel ani v malých detailech. Stačilo, aby si oblíbená chovatelka přinesla na krmení novou stoličku, kterou neznal, a už zpanikařil a snažil se ukrýt. Jeho lásku k oblíbeným chovatelům a hlavně chovatelkám ovšem nic narušit nemohlo. Při krmení jim ukazoval každou oděrku či jinou bolístku, dával jim všelijaké dárky a přes mříž se s velkou chutí nechal krmit z ruky. Občas hrál, že je nemocný. Jako mládě se totiž naučil, že medicína bývá sladká, a tak si ji vynucoval simulováním. Ale když si s sebou chovatelka přivedla někoho cizího, kdo ji objal nebo pohladil, v tu ránu Kama zapomněl, že je vlastně nemocný schlíplý chudinka. Napřímil se v celé své velikosti a začal vetřelci rozčileně hrozit.“

Nejnovější kniha se tak trochu vrací k Jandovi, podle něhož i zvířata v sobě mají „drobnou dušičku“. Ta už ovšem není charakterizovaná jako nezkažená, ale v nemalé míře schopná předstírání a klamu. Na rozdíl od jeho knih už tato publikace není určena jen dospělým, ale i dětem. A představuje každopádně dobrou pozvánku do zoo, která se od skromných Jandových dob dokázala značně rozšířit a vyprofilovat se jako jedna ze čtyř nejlepších na celém světě.

Zoologická zahrada: útlak a utrpení v zajetí, nebo záchrana?
Jestliže se nyní na dané téma podíváme z pohledu širšího kontextu, můžeme konstatovat, že téma zoologických zahrad je zvláště v krásné literatuře celkem časté, ale jejich obraz není zvláště lichotivý. Podle Randyho Malamuda a jeho asi nejobsáhlejší knihy zabývající se tématem zoo v krásné literatuře Reading Zoos: Representations of Animals and Captivity (New York, 1998) najdeme první výraznou scénou o držení zvířat v zajetí v Povídce kolejního správce z Canterburských povídek, v níž se praví, že „každý pták dá přednost svobodě před klecí, třeba pozlacenou“. Mnozí spisovatelé karikovali kruté a namyšlené návštěvníky zoo, jako třeba John Galsworthy. Jistý měšťák z jeho Ságy rodu Forsytů při návštěvě zoo prohlašuje: „Je třeba pochybovat, zda divoká zvěř byla stvořena k čemukoli jinému než k tomu, aby byla zavírána v klecích.“ Nedochází přitom u něj k oné proměně, již vylíčil (a ve kterou doufal) Janda. Zoo pro mnohé symbolizuje lhostejnost a nezájem, s nimiž lidé chladně procházejí kolem uvězněných zvířat a také kolem ostatních lidských bytostí – takto je někdy interpretováno slavné drama Stalo se v zoo od Edwarda Albeeho. Malamud se ve své knize také zaměřuje na četná líčení negativních vjemů, které někteří návštěvníci v zoo percipují a které u některých mohou dominovat: například dětský hrdina knihy Paddy Clarke cha cha chá od Roddyho Doyla si místo zvířat pamatoval především jejich smrad. Zaznamenává i fiktivní (a někdy dokonce reálné) projekty o vytvoření „zoo bez zvířat“, v níž jsou místo živých tvorů, kteří zapáchají a dělají nepořádek, zastoupeni jen virtuální.

Mnozí nedávní spisovatelé i filmaři rovněž zpochybňují domnělou nadřazenost člověka tváří v tvář zvířeti a rozvíjejí motiv člověka uvězněného ve zvířecí kleci (od Macha a Šebestové přes Planetu opic až Harrymu Potterovi a Kameni mudrců). Slavného zpracování se ovšem tomuto motivu dostalo už mnohem dříve, v novele Člověk v zoologické zahradě (1924) od britského spisovatele Davida Garnetta (1892–1981). Ta líčí situaci člověka, který se nabídne zoologické zahradě „jako exemplář homo sapiens a který chce izolací od lidí, v kleci v pavilónu lidoopů, řešit své citové problémy“. Lidé se v knize projevují jako vrtkavé bytosti, rychle připravitelné o svoji auru nadřazených tvorů, pokud se ocitnou ve stejné či podobné kleci jako (jiná) zvířata. A hrdinova partnerka pak ve chvíli citového rozrušení působí tak zuřivě, že ani lev v kleci její pohled nesnese a raději zaleze do svého pelechu. (O podobně paradoxním obrácení rolí referoval ve stejné době. Šlo o příhodu z jisté německé zoo. Hrdinou byl opět lev, který velkoryse nechal ve své kleci malou myš, aby pojedla z jeho porce. Když ale hlodavec vyskočil z klece, „v tu chvíli kdejaký deštník, hůl a podpatek hnal se po ubohém zvířeti. Venku byli lidé – uvnitř ,krvelačná šelma!‘,“ smutně konstatuje autor.) Celkově Garnetova kniha na instituci zoo nijak zvláště neútočí, zvířata (až na věčně mrzutého a náladového člověka) jsou v ní celkem spokojená. A interpretovat se dá i tak, že v zoo se prostě člověk může poučit i o tom, jak mnoho toho máme s tvory na druhé straně klece či výběhu společného.

Těžko říci, jestli je skutečně pravda, co tvrdí zmíněný Malamud, profesor anglistiky na Georgia State University, že v beletrii převládají negativní obrazy zoo. Ostatně on sám hned v úvodu své knihy deklaruje, že zoologické zahrady nemá rád, a tomu odpovídá i jeho výběr a výklad textů. Zoologickým zahradám jistě můžeme vyčítat různé nedokonalosti: hlavně v minulosti malé výběhy a také dřívější vystavování příslušníků neevropských národů, kteří před návštěvníky předváděli ukázky svého domorodého života, na něž zmínkou o „pronárodech“ narážel i Janda. Rozhodně ale můžeme polemizovat s Malamudovým určením počátků „literárních“ zoo. Při poněkud vlídnějším přístupu najdeme starší model předchůdce zoo v díle výrazně starobylejším než je to od Geoffreyho Chaucera, totiž v Bibli. Pokud ne v představě biblického Edenu, tak snad v příběhu o Noemově arše, zachraňující druhy, které by jinak nepřežily.