„Veškerá komunikace se děje pod mnohonásobnou sociální regulací, tato regulace přechází v cenzurování postupně, takže určité jednání se může více či méně stávat cenzurou a mít její důsledky v závislosti na historickém i individuálním kontextu.“ Takto zní jedna u ústředních tezí dvousvazkové publikace V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Jedná se o úctyhodnou syntetickou práci, která navazuje na předchozí antologii přeložených textů Nebezpečná literatura?, jejíž teoretické impulsy rozvíjí a aplikuje na materiál pocházející z českého prostředí. V jistém smyslu kniha současně završuje bádání, jehož dílčí výsledky byly předloženy v knihách jako Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih) nebo Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 od Pavla Janáčka. Literární vědci, kteří knihu sepsali, vnímají cenzuru jako jev obecně rozšířený, který pouze mění svoje podoby a který může literární komunikaci i obohacovat a podněcovat (nehledě na to, že někteří pisatelé dokonce uměle inscenují cenzurní zásah, aby zvýšili zájem o svůj opus). Do jisté míry ji tedy opatrně rehabilitují a volají po jejím návratu, nebo přesněji: po posílení jistého typu regulace v konkrétním specifickém prostředí.

V úvodu autoři překládají svoje teoretická východiska. Hlásí se k „umírněnému konstruktivismu“. Institucionalizovanou literární cenzurou rozumějí „soubor procesů administrativní kontroly a regulace té literární komunikace, která se uskutečňuje prostřednictvím tištěných médií v okruhu mocenské dominance určité společenské autority (státu nebo některé jeho složky typu armády, školství, dále církve, města, politické strany, společenského hnutí). Těchto autorit může působit v kontextu jedné kultury v jeden historický moment více. Jejich působení na literární komunikaci se přitom buď doplňuje a posiluje, nebo se dostává do rozporu… Sama literární cenzura má přitom povahu komunikačního procesu se zpětnou vazbou. Vede k permanentnímu vyjednávání mezi pozicemi zúčastněných aktérů i ke stálejší proměně jejich strategií v tomto procesu (tj. k vývoji autorské, čtenářské, nakladatelské i cenzurní praxe)“ (s. 35n). Nejcitovanějším teoretikem je v knize Pierre Bourdieu a jeho pojmy jako „literární pole“ a „teorie jednání“ patří k těm často frekventovaným. Výklad je rozdělen do několika základních částí, jejichž názvy důmyslně variují titul celé knihy. Totiž konkretizují, v zájmu čeho nebo koho bylo v daném údobí cenzurování nejčastěji odůvodňováno: byli to (v tomto pořadí) „spása, rozum, nevzdělaný čtenář, svoboda, řád, vlast, národ, pracují lid, jednotlivec“. Autoři ale nezůstávají jen u tohoto schématu. Naopak přesvědčivě ukazují, že v téže době provádějí jednotlivé komunity paralelně svoji vlastní sociální regulaci, ať už to bylo společenství disidentů žijících v době komunismu, nebo – jako dnes – jednotlivé virtuální komunity fungující na internetu. Například na jistém soudobém křesťanském fóru jsou potenciální debatéři dopředu varováni, že „je zakázáno diskutovat o existenci Boha, na to si najděte jiná fóra“.

Stejně jako ve zmíněné knize Nebezpečná literatura?, i tentokrát je jasně zpochybněna představa intelektuálně omezeného cenzora, vedeného nenávistí a zlobou. Takto jsou vykresleni snad jen někteří fiktivní cenzoři Jaroslava Haška, jimž je věnována jedna z případových studií. Ti se vyznačují pokrytectvím, s nímž se pohoršují a zároveň zálibně kochají v zabavené pornografii („sviňácké až radost“). Charakterizuje je ovšem také omezenost a důslednost, s níž ze světa vylučují a do nebytí posílají nejen nevyhovující pasáže a celé knihy, ale paradoxně nakonec i sami sebe – páchají sebevraždy. Co se ale týká cenzorů živých, i o těch českých zhruba platí co, tvrdil kulturní historik Richard Burt ve zmíněné antologii, totiž že většina cenzury „je součástí zóny kulturních svárů, kde se cenzor mohl stát spolupracovníkem autora a autor naopak spolupachatelem cenzora“. V tomto smyslu jsou četní čeští (státní) cenzoři vykresleni spíše jako partneři než nepřátelé literátů a jejich nakladatelů: kupříkladu v osmdesátých letech 18. století prý sloužily prostory pražské cenzurní komise jako „detašovaný sklad“ zakázaných knih pro knihkupce. V mnoha portrétech jsou pak charakterizováni jako citlivé bytosti, oplývající vlastním individuálním vkusem, „jehož přirozená odlišnost otevírala prostor pro vyjednávání“. Připomenuta je i potenciální „produktivita“ cenzury. Podle jedné z kapitol „právě až tlak cenzury vedl ke zkáznění ne zcela čitelného, excentrického Hrabalova literárního gesta a ve svých důsledcích umožnil, aby se neoavantgardní slovesný umělec začlenil do institucionalizované literatury, v jejímž rámci jedině mohl získat lokální i mezinárodní proslulost“. Svůj díl pozornosti přitom získává i nechvalně proslulý Antonín Koniáš, kterého při jeho ničení knih „nevedla nenávist ke vzdělání ani sublimace temných pudů“, ale „přesvědčení o nahlížení jediné možné pravdy“. To je asi pravda, můžeme ale samozřejmě dodat, že za účelem dosažení jediné možné spásy byli lidé v minulosti hojně zabíjeni a že právě jedinci pevně přesvědčení o své jediné pravdě mohou být pro své okolí obzvláště nebezpeční…

Oba svazky mají dohromady 1664 stran a popisují velmi rozdílná období, v nichž se tuzemský politický systém i kulturní poměry od sebe navzájem značně lišily. Přesto ale kniha v rámci možností tematicky drží pohromadě. V některých ohledech se totiž základní principy regulace literatury příliš nemění a některá témata tudíž procházejí napříč celým obsáhlým textem, což je ostatně sebereflexivně deklarováno hned v úvodu publikace: „Průběžný zájem věnují autoři… kontrole knihoven různého druhu, regulaci zobrazování skutečných osob (zejména privilegovaných nebo veřejně činných), kontrole nad projevy antisemitismu a národnostní či rasové nenávisti, strategiím obcházení cenzury či fungování cenzury církevní.“

Několikrát se také vrací tematika „překladu“. Například Karolína Ryvolová pozoruhodně dokládá, jak jsou romské texty při překladu do češtiny současně upravovány tak, aby lépe odpovídaly představám většinových čtenářů o „vyspělé literární tvorbě“. A současné úpravy knih jako Letadélko Káně nebo Obrázky z českých dějin a pověstí jsou rovněž v knize interpretovány – s výrazným rozšířením sémantického pole tohoto slova – jako „svého druhu překlady, které neutralizují lokální, temporální a ideologický charakter děl s ohledem na naivního dětského čtenáře“.

Co se tedy například týká obcházení (státních) cenzorů, v mnoha obdobích praktikovanou a osvědčenou strategií byl návrat k „předgutenbergovské kultuře“ a šíření díla v opisech. Opakovaně a překvapivě často se rovněž vrací veřejné pálení nepohodlných tiskovin či snahy samozvaných pohoršených čtenářů, kteří si za svůj cíl berou to, co smí vycházet a co kdo smí číst. Mění se ovšem forma. Roku 1880 kupříkladu vyzýval nakladatel a redaktor František A. Urbánek čtenáře, aby aktivně hlásili, kdo přesně v jejich okolí odebírá podle něj škodlivé krvavé romány, kterým tehdy nejen on přičítal mimořádně zhoubný vliv – jejich četba mohla podle dobové morální paniky ústit až v šílenství, v lupičství či obecně v morální zkázu. Jména těchto „provinilců“ pak zveřejňoval ve svém věstníku. Dnes podobnou roli plní například anonymní internetoví aktivisté, kteří pisatelům zasílají výhružné dopisy a požadují, aby ze svých stránek odstranili „zvrhlou“ literaturu.

Kniha poskytuje možnost srovnání fungování cenzury v různých obdobích. Autoři například s jistým pobavením píší o jisté eroticky zatížené pasáži z Hájkovy Kroniky české, o které se původní Koniášův Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající ještě nezmiňoval jako o něčem závadném. Ovšem už podle aktualizované verze, vydané deset let po Koniášově smrti, měla být pasáž vymazána. Jezuitští cenzoři poloviny 18. století se totiž „soustřeďovali na teologickou a náboženskou závadnost“, o čtvrt století později už ale postupovali „v odlišných intencích boje proti „nemorální literatuře“.

Později se zase opakovaně nabízí komparace cenzury rakouské (z doby 1863–1918) a cenzury československé. Ta první se kupodivu v některých ohledech možná ukazuje být relativně liberálnější. Tak kupříkladu jistý Haškův text, jehož tisk prošel u císařské cenzury, byl roku 1933 zakázán. Přesněji řečeno, nebylo umožněno jeho čtení v rozhlase, což se dá interpretovat i tak, že přítomnost cenzurních zásahů souvisela i s typem média: „Satira, jež bez námitek prošla tiskem, v médiu přístupném širšímu okruhu recipientů narazila.“

Jak už bylo naznačeno, pozoruhodné pasáže jsou přitom v knize vyhrazeny i nejnovějšímu médiu, internetu. Pavel Janáček přitom poukazuje na dva paradoxy. Jeden spočívá v tom, že podle mnoha teoretiků „[p]roblémem současných médií už dávno není nedostatek informací kvůli cenzuře, ale příliš zbytečných informací kvůli nedostatečné cenzuře“. Druhý paradox vysvětlí poněkud delší citát: „Většina knih či textů, které byly v období po demokratické revoluci v českém prostředí zakázány, je v současnosti na internetu k dispozici. Platí to pro antisemitské publikace Miroslava Dolejšího z počátku devadesátých let, publikované v Bratislavě, které jsou v současnosti v různých variantách k dispozici na řadě krajně pravicových webů. Totéž lze říci o nedávném českém překladu knihy Základy tauhídu. Její materiální edici sice velká internetová knihkupectví stáhla z nabídky, ve formátu PDF si ji však šlo v době korektur přítomné knihy volně stáhnout z umístění na serverech pro sdílení obsahu… Tento stav nemá důsledky jen pro uvažování o efektivitě cenzury. Bylo by krajně zjednodušující říci na základě uvedených pozorování, že internet učinil cenzuru nemožnou. Nástup internetu obecně vytvořil strukturální přehradu mezi digitalizovaným a nedigitalizovaným textovým a kulturním dědictvím minulosti. Bariéra je vytvářena poklesem kompetencí velkých skupin publika a oslabením jejich motivace vyhledávat informace ještě jinde než na internetu, tedy v materiálních médiích. Že se takové vyhledávání stává sociálně exkluzivní kulturní praxí, jako první zaznamenali knihovníci a vysokoškolští učitelé, konfrontovaní s mediální praxí nové generace, pro niž jiné informace než ty, které lze vyhledat na internetu, neexistují. K čemu v návaznosti na tuto strukturální přehradu ve vzájemném vztahu oficiální a neoficiální polistopadové kultury v zrcadle internetu došlo, je obrácení pozic. Zatímco většina toho, co v období od demokratické revoluce tvořilo společensky akceptované výsledky literární a intelektuální diskuse, z nejrůznějších důvodů na internetu k dispozici není, kulturní excesy, jež byly společností sankcionovány, v internetovém médiu naopak reprezentovány jsou. Nástup internetu tak prozatím remedioval dřívější cenzuru v tom smyslu, že provedl inverzi jejích výsledků. Na úkor toho, co je z české kultury v uplynulém čtvrtstoletí důležité pro většinu společnosti, zvýraznil to, co je důležité pro ideologické či kulturní skupiny motivované k aktivní komunikaci svou marginalitou.“

Obecně se dá jistě s autorem uvedených vět souhlasit. V jistém ohledu ale v tom, co popisuje, současná doba není takovou výjimkou: i v minulosti cenzurní zásah přitáhl pozornost k zakázanému textu, takže místo toho, aby jej odsunul z dosahu či oblasti zájmu čtenářů, udělal pravý opak (Jiří Trávníček například uvádí, že seznamy knih, které komunisté vyřazovali z knihoven, nemálo lidem sloužily jako seznamy doporučené četby). A i když je časopis iLiteratura projekt internetový, doufáme, že alespoň něco ze společensky akceptovaných výsledků literární a intelektuální diskuse se na něm objevit dá, například ukázka ze skvělé knihy V obecném zájmu...

Autoři se cenzuru „snaží popsat jako komplexní jev zakotvený ve struktuře moderní kultury, jenž literární tvorbu i její recepci nejen omezuje, ale i povzbuzuje, provokuje a obohacuje“. (Nehledě na to, že někteří autoři dokonce uměle inscenují cenzurní zásah, aby zvýšili zájem o svůj opus.) Je vnímána jako obecně rozšířený jev, vždyť – jak už jsem napsal dříve – „každá kultura či organizace si vytváří určitý systém hodnot, které považuje za nezpochybnitelné, správné a platné, a jiné zavrhuje“. Vystopovat se dá přirozeně nejen v totalitních zemích, ale i v oblastech „reálného socialismu“. Ostatně jedna z kapitol je věnována uvádění her Václava Havla před listopadem 1989. Autorka studie soudí, že jeho dílo bylo tehdy vystaveno jak československé státní cenzuře, tak i „skrytějším formám strukturní regulace: s jistou nadsázkou lze hovořit o ideologické cenzuře, projevující se úpravami směrem k politizaci dramat, o tržní cenzuře a zprostředkovaně i o genderové cenzuře, potlačující ženský hlas překladatelky“. Především je ale relativizován samotný pojem cenzury a čtenář se místy musí ptát (nebo je explicitně k takovému tázání vyzýván), zdali si uplatňování dané sociální či estetické normy – třeba v případě redaktora, jenž z jakéhokoli důvodu odmítá přijmout čísi dílo – již zaslouží nálepku cenzury, či nikoli.

Kniha je cenným příspěvkem nejen k dějinám domácí cenzury, ale i k vývoji celé české literární kultury. (Podle Pavla Janáčka by v delším časovém horizontu měly či alespoň mohly následovat další obecněji koncipované a obsáhlejší texty, například průvodce po českých dějinách literárních institucí, aktérů literární kultury a jejich médií; a dále dějiny čtenářů a čtení.) Zajímat by měla nejen zájemce o dějiny české literatury, ale i ty, které přitahují obecné otázky svobody slova a vyjadřování. A také dilemata svobodné společnosti, která musí permanentně řešit otázku přiměřené, ale nutné ochrany sebe sama před uměle vyvolávanými vlnami paniky i před projevy skupinové nenávisti. Ač publikace vznikala na půdě Akademie věd ČR (a spoluvydavatelem bylo nakladatelství Academia), nejde o dílo čistě „akademické“ a teoretické, ale o text i překvapivě konkrétní, a místy dokonce čtivý, podnětný a aktuální.