Kluk Seb má dvě mámy. Lotku a Martu. To je výchozí situace knížky pro děti Jedno morče a dvě mámy (Twee moeders en een cavia) nizozemského autora Pietera Fellera s ilustracemi Nielse de Hooga. Na rozdíl od jiných knih, v nichž se objevují nové podoby dnešních rodin, se ale autor netváří, že je tato situace běžná nebo že je na ní všechno ideální. Rozhodně ne, pokud se taková rodina přestěhuje z metropole do provinčního městečka. Tam je sice čeká vlastní dům s velkou zahradou a výběhem pro Sebovo morče Kamzíka, ale také plno předsudků. Ve škole to ještě jde, člověk by čekal, že to bude drsnější prostředí, ale ukáže se, že největší problém pro Seba a jeho dvě mámy je spíše zapšklá a všetečná paní sousedka Annemarie. Ta chodí do kostela a nemůže se smířit s tím, že vedle bydlí neobvyklá rodina, a tak se nové sousedy snaží pomluvit, pravděpodobně prostřednictvím anonymních dopisů. Dopisy rodiče obviňují ze zanedbávání péče a bití Seba. Zlou pomluvu pak musí řešit ředitel školy. Ten je naštěstí milý a pomluvám vůbec nevěří.

Kniha Jedno morče a dvě mámy je cenná zejména proto, že se zaměřuje na dospívající děti (i když nakladatelství LePress na svém webu uvádí, že je určená pro děti od 7 let). Pro tuhle věkovou kategorii se v současné době vydávají hlavně knihy žánru fantasy nebo dystopické příběhy plné akce, jako je románová trilogie Hladové hry, v nichž často děti připomínají spíš válečníky nebo disidenty, případně ekologické aktivisty jako v knihách o Tobiáši Lolnessovi. Příběh, v němž by se nestřílelo, nebojovalo nebo nelétalo na dracích, se dnes pro tuto věkovou kategorii hledá poměrně těžce. Děti, které začínají chodit na rande, a přitom pořád ještě jednou nohou vězí ve světě plném fantazie, jsou pro autory docela tvrdý oříšek. I hlavní hrdina Seb se sice zakouká do spolužačky Tibby, která dává přednost vyspělejšímu spolužákovi, ale také si založí blog, v němž schraňuje a předává dál legrační fantastické příběhy dědečka Sebastiána a známek z jeho sbírky. V Sebově životě se dvěma mámami je spousta legrace, tolerance, ale taky běžných rodinných problémů. Seb by se například moc rád naučil od staršího kamaráda Konráda rybařit. Od souseda, zamlklého pana Joosta, dokonce dostane krásné, téměř nepoužívané pruty. Jenže Marta, jedna z maminek, mu rybaření zakazuje, „protože to rybám ubližuje“, ale jak správně podotkne Seb, kupovat ryby na trhu jí nevadí. A přestože se máma Marta ve svých morálních imperativech moc nevyzná, chce, aby její zásady sdílel i Seb. Ten si občas právem pomyslí: „Co to mám za bláznivé mámy?“ A taky se někdy neubrání otázkám, co by bylo nejlepší: „Mít jednoho tátu a jednu mámu, dva táty, dvě mámy, jenom jednoho tátu, nebo jednu mámu?“ Někdy jsou ale jeho mámy mnohem moudřejší než ostatní, třeba když máma Lotka synovi vysvětlí, že by neměl o uzavřené a tiché spolužačce Róze říkat, že je lůzr: „Víš, proč lidé taková slova používají, Sebe? Aby se sami cítili líp.“

Kniha Jedno morče a dvě mámy není z nejdobrodružnějších. Nenabízí žádné strhující drama, ale naopak spíše pohled do všedních dní jedné nevšední rodiny, která vyniká zejména harmonií a pohodou. Ta je cítit i z životopisu autora. Pieter Feller (nar. 1952) vyzkoušel mnoho povolání, ale od jedenácti let se chtěl stát spisovatelem. Od začátku devadesátých let, kdy debutoval, vydal už kolem čtyřiceti knih. Když se narodil jeho starší syn, rozhodl se pro kariéru muže v domácnosti. Jeho příběh o Sebovi není nijak násilně angažovaný, přesto je cítit, že se hlavní hrdina svých otázek nemusí bát, protože mu na ně jeho mámy ochotně odpovědí. Seb nemusí nic předstírat a může za nimi kdykoli s čímkoli přijít. Nikdo nemá patent na rozum, ale všichni se snaží žít a vycházet s druhými hezky. A přesto někdy Sebovi chybí tzv. „mužský vzor“ – „táta, který by s ním dělal to, co tátové. Hrál fotbal, rybařil u řeky.“ Nebo táta, kterému by Seb mohl vyrobit dárek ke Dni otců. Nakonec se ale někdo takový najde. Je to šikovný soused Paul, manžel zpočátku nedůvěřivé a protivné sousedky. Seb v závěru knihy zjišťuje, že má kolem sebe mnohem víc milých a důležitých lidí, než si před časem dokázal představit. A ví, že když mu bude smutno, má s kým si promluvit. A tím pádem může být hodně šťastný i bez táty.