Silva Melo měl od malička úzký kontakt s kosmopolitním a kulturním prostředím portugalské metropole: narodil se roku 1948 v Lisabonu, kde také na místní univerzitě vystudoval filozofickou fakultu. V roce 1969 obdržel stipendium nadace Fundação Calouste Gulbenkian a studoval režii na London Film School. Následovaly pobyty v Berlíně a Miláně, kde absolvoval stáže u Petera Steina a Giorgia Strehlera. Právě v tomto období můžeme hledat počátek jeho zkušenosti s divadlem.

Po návratu do vlasti, v roce 1971, spolupracuje jako asistent režie s Antóniem Pedrem Vasconselosem, Paulem Rochou a Joãem Césarem Monteirem. Finanční škrty, které značným způsobem omezily filmovou produkci v Portugalsku, ho dovedly až k jeho druhé vášni, k divadelní tvorbě. A tak o dva roky později, v roce 1973, založil společně s Luísem Miguelem Cintrou divadelní skupinu Teatro de Cornucópia, kde působil jako herec a režisér až do roku 1979.

V osmdesátých letech se Silva Melo věnoval především filmové produkci a překládání. Do portugalštiny přeložil mnohá díla Carla Goldoniho, Luigiho Pirandella, Oscara Wilda, Bertolta Brechta, George Büchnera a dalších slavných jmen světové literatury. Mezi lety 1982–1987 působil jako profesor na Escola Superior de Teatro e Cinema a poté strávil nějaký čas v Paříži.

Jak již bylo zmíněno, rok 1995 byl pro autorovu tvorbu a kariéru zlomovým obdobím. Založil skupinu Artistas Unidos, jejímž ředitelem je dodnes a která se postupně dostala do širokého povědomí. Právě díky ní se portugalské publikum mohlo seznámit s tvorbou autorů, jako jsou například Tenessee Williams, Harold Pinter, Oscar Wilde či Michelangelo Antonioni. Skupina Artistas Unidos dnes inscenuje především texty značně kontroverzní až provokující a nebojí se uvést na scénu témata morálního úpadku, pokřivené etiky či ztráty lidského porozumění a soucitu ve společnosti.

Jasný občanský postoj se odráží také v Silva Melově vlastní tvorbě, například ve hrách Num País Onde Não Querem Defender os Meus Direitos, Eu Não Quero Viver (V zemi, kde nechtějí bránit má práva, nechci žít) a Prometeu (Prometeus), uvedených poprvé na scénu mezi lety 1995 a 2000. Z novějších inscenací je to například Sala VIP (VIP místnost).

Kritický a levicově laděný tón Silva Melových děl je, i podle jeho vlastních slov, plodem mladické autorovy revolty vůči režimu a době, ve které on sám dospíval. Studentské protesty na konci šedesátých let a horký začátek let sedmdesátých, kdy v Portugalsku padl represivní režim, poznamenaly jeho smýšlení o společnosti stejně jako jeho kladný vztah k mladé generaci, v průběhu celé jeho tvorby vždy tak jasně čitelný.

Důkazem tohoto autorova zájmu o mladou generaci je i trilogie Seis Rapazes e Três Raparigas (Šest chlapců a tři dívky), António, Um Rapaz de Lisboa (António, chlapec z Lisabonu) a O Fim ou Tende Misericórdia de Nós (Konec aneb smiluj se nad námi), napsaná mezi roky 1993–1997, jež vypovídá o problémech současné portugalské mládeže.

Jorge Silva Melo pracoval také jako režisér filmů Passagem ou A Meio Caminho (Uprostřed cesty), Ninguém Duas Vezes (Nikdo dvakrát), Agosto (Srpen), Coitado do Jorge (Chudinka Jorge) a António, Um Rapaz de Lisboa (António, chlapec z Lisabonu).