Druhá světová válka, největší vojenský konflikt v dějinách lidstva, dodnes přitahuje pozornost vědců, novinářů, filmařů, spisovatelů, dokumentaristů, čtenářů i diváků. V jejím důsledku došlo k dalekosáhlým změnám na mapě Evropy a částečně i dalších kontinentů, vojenská technika prošla bouřlivým rozvojem a problémy způsobené válkou dodnes ovlivňují globální politickou situaci.

Válka ale měla mnoho dalších rozměrů, které tak často akcentovány nebývají. Jedním z nich byl vztah nacistické politiky k umění a literatuře. Pochopitelně jen málokdo nic neví o krádežích uměleckých děl na okupovaných územích, z nichž mnohá se dodnes nenašla (kdo v Česku neslyšel o tzv. Štěchovickém pokladu?), či o pálení knih v Berlíně krátce po převzetí moci nacisty. Komplexní představu o této politice však nelze budovat jen na podobných příslovečných „vrcholcích ledovce“.

Podobného názoru byl i mladý švédský autor literatury faktu Anders Rydell (*1982). Po několik let se problematikou kulturní politiky Třetí říše blíže zabýval a výsledkem jeho studia jsou dvě publikace. První z nich, Plundrarna. Hur nazisterna stal Europas konstskatter, vyšla v roce 2013 a letos ji pod názvem Rabování. Jak nacisté vykrádali evropské umělecké sbírky v češtině vydalo nakladatelství Euromedia Group. Zároveň letos spatřila ve Švédsku světlo světa i kniha druhá, Boktjuvarna. Jakten på de försvunna biblioteken (Norstedts, Stockholm, 2015, 466 s.), česky Zloději knih. Honba za zmizelými knihovnami.

Hned na začátku je třeba uvést, že se nejedná o popularizující bulvár točící se kolem již zmíněného Štěchovického pokladu, Jantarové komnaty a dalších notoricky známých případů. Právě naopak – ve skutečnosti jde o hlubokou a propracovanou analýzu vztahu nacistických vedoucích činitelů ke kultuře a umění. Krádeže a ničení uměleckých děl i knih autor zasazuje do kontextu myšlenkového světa nacistických ideologů, tím se tyto zločiny však nestávají omluvitelnými, nýbrž naopak ještě více vyniká jejich děsivý charakter, protože tvořily promyšlenou součást války proti domnělým nepřátelům nordické rasy.

V první z obou knih se autor zaměřil obecně na vztah nacistů a umění. Poměrně obsáhle zde popisuje politické směry, z nichž nacismus vycházel, a pochopitelně se věnuje také Hitlerově malířské kariéře, která vzhledem k vůdcovskému principu fungování třetí říše do značné míry ovlivnila německou oficiální kulturní politiku. Autor také odkrývá kulisy komplikovaných vztahů mezi jednotlivými pohlaváry. Není žádným tajemstvím, že ačkoliv se vedení nacistické strany snažilo navenek vystupovat jednotně, existovaly mezi stranickými špičkami silné rozpory. Projevovaly se i v kulturní politice, kdy část nacistů určité směry, např. expresionismus, schvalovala, zatímco druhá je považovala za pokleslé. K dovršení všech paradoxů a rozporů lze uvést fakt, že známý expresionistický německý malíř Emil Nolde byl sám členem NSDAP, přičemž vystavování jeho děl podléhalo z rozhodnutí téže strany značným omezením.

Stejné spory jako mezi jednotlivými pohlaváry se odehrávaly také mezi jim podřízenými institucemi. Přestože krádeže uměleckých děl na okupovaných územích byly do značné míry institucionalizovány, docházelo často ke kompetenčním sporům mezi oddíly SS, wehrmachtu, speciální komise shromažďující exponáty pro zamýšlené nové muzeum umění v Hitlerově milovaném Linci, podřízené Alfredu Rosenbergovi, a některými dalšímu skupinami. Podobně i průběh krádeží na západní a východní frontě se lišil jako den a noc – např. zatímco na západě, zejména ve Francii, velitelé wehrmachtu vyčleňovali speciální jednotky, jejichž účelem bylo zabránit odvozu známých uměleckých děl jinými německými institucemi do Německa, na východě se velitelé wehrmachtu bez rozpaků na rabování podíleli.

Značnou část knihy autor věnuje také pohnutému poválečnému osudu rozkradených děl, z nichž se velmi malý podíl vrátil původním majitelům či jejich právoplatným dědicům. Autor sám na jednu stranu uznává, že situace v Evropě po skončení druhé světové války byla nesmírně chaotická (analýzu situace v Evropě těsně po skončení války podal v nedávné době britský historik Keith Lowe) a otázka restituce zcizeného umění neměla z pochopitelných důvodů právě prioritu. Na druhou stranu neskrývá své rozčarování ze skutečnosti, že většina evropských zemí v této otázce na dlouhé desítky let zaujala pozici „mrtvého brouka“. Na několika příkladech podává ukázky průběhu zdlouhavých restitučních procesů, přičemž nepříliš překvapivě věnuje nejvíce pozornosti situaci ve Švédsku, konkrétně případu obrazu „Květinová zahrada“ od výše zmíněného Emila Noldeho. Ten se od 60. let nacházel v majetku stockholmského Muzea moderního umění, které obraz zakoupilo, aniž se obtěžovalo si ověřit již tehdy kolující pověsti, že se možná jedná o nacistickou kořist, a následně při vyjednávání s dědici původních majitelů přišlo s řadou argumentů, proč se obrazu nemíní, ba dokonce ani nemůže vzdát.
Vybrané příklady ilustrují, jak složité jsou majetkové a právní poměry kolem otázky restitucí uměleckých děl, a je nutné ocenit, že autor dokázal při popisování tak citlivého tématu zůstat objektivní a poctivě přednést argumenty všech stran sporu.

Druhá z obou publikací, věnovaná krádežím knih, se první v mnohém podobá, ale rovněž se v mnohém liší. Především její téma je ještě působivější, neboť více zasahuje do dějin každodennosti, a čtenář je tak s problematikou silněji konfrontován – zatímco vzácný obraz má doma jen málokdo, alespoň malou knihovnu lze nalézt v téměř každé domácnosti. Cílené krádeže celých knihoven ale postihly vedle soukromých osob i etablované vědecké instituce v okupovaných zemích.

Většina kapitol se věnuje jedné konkrétní knihovně, která se za války stala kořistí nacistů, a na uvedených příkladech autor podává rozbor celé kořistnické mašinerie. Protože na krádežích umění a knih se ve velké míře podílely tytéž instituce, opakují Boktjuvarna řadu informací, které čtenář zná už z předchozí knihy. Kromě nich ale obsahuje většina kapitol také podrobné exkurzy k historii a okolnostem vzniku jednotlivých knihoven. Části čtenářů by mohlo připadat, že tyto informace, jakkoli zajímavé, s tématem knihy přímo nesouvisejí, to by však byl příliš zjednodušující pohled. Právě údaje o tom, za jakých okolností knihovny vznikly, na jakou tematiku se zaměřovaly a jaké unikáty se jim podařilo nashromáždit, umožňují hlouběji pochopit celou šíři nenapravitelných škod, které vědě a kultuře vznikly v důsledku rozkradení. Samotné číselné údaje jsou pochopitelně také působivé a v knize nechybí, ale dojmy získané jen jejich prostřednictvím by zůstaly ploché a povrchní. Českého čtenáře zaujme, že dvě z těchto kapitol jsou věnovány terezínskému ghettu a pražskému Židovskému muzeu.

Rovněž zde autor věnuje pozornost problematice restitucí, která ovšem – s výjimkou specifických skupin knih, např. prvotisků – naráží na zcela jiné problémy než restituce uměleckých děl. Zatímco o obrazy či sochy se jejich původní majitelé či dědici aktivně hlásí, o knihy je mezi pozůstalými a jejich potomky zájem výrazně menší a instituce jako Německá národní knihovna samy složitě dohledávají v matrikách, registrech obyvatelstva a dalších zdrojích právoplatné majitele statisíců knih. Za každým ze svazků se však ukrývá silný a dojemný příběh, jak se přesvědčil i sám autor, který byl svědkem předání jedné z knih vnučce původního majitele.

Obě knihy jsou psány velmi čtivým jazykem a obsahují nejen historická fakta, ale i úryvky autorových rozhovorů s badateli, zaměstnanci knihoven, muzeí a dalších institucí, advokáty a dalšími zainteresovanými osobami a v neposlední řadě také autorovy osobní dojmy a pocity.

České vydání knihy Boktjuvarna výhledově chystá nakladatelství Kniha Zlín. Jen je třeba doufat, že čtenář na rozdíl od prvního dílu nebude v překladu maten zaměňováním předložek „s“ a „z“ či nepříliš šťastným užíváním slova „federální“ v německém kontextu. Užití výrazů „spolkový“ nebo „celostátní“ by překlad jistě vylepšilo. Na druhou stranu nutno ocenit skutečnost, že veškeré finanční údaje, kterých první díl obsahoval nemálo, jsou v českém vydání pro názornost přepočteny na aktuální cenu v korunách.