„Vkládám příliš mnoho umění do svého života a na umění mi pak už nezbývají síly,“ shrnula Tina Modotti svůj problém v jednom z dopisů adresovaných svému milenci a příteli, americkému fotografovi Edwardu Westonovi. Život Italky, která v šestnácti letech odplula do Ameriky, dobyla Hollywood, stala se slavnou fotografkou a se stejným zápalem pracovala pro Kominternu, byl opravdu dramatický. To zčásti utkvělo i na papíře v bohaté mnohajazyčné korespondenci, kterou vedla. Jedinečný výběr z ní pořídila a dopisy přeložila pracovnice Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Hana Bortlová-Vondráková v knize Tina Modotti: Mezi uměním a revolucí.

Čtenář je skrze první dopis Tiny adresovaný Edwardu Westonovi vržen do jejich milostného vzplanutí na jaře 1921 v Los Angeles. Dopisovali si spolu deset let, Weston značnou část Tininých dopisů zničil a z jeho dopisů jí se nedochoval téměř žádný. Odesílatelem dopisů obsažených v knize, které jsou adresovány zejména Westonovi, ale i dalším přátelům, je pouze Tina. Bez reakcí protistrany a znalosti Tinina života tak zůstává spousta bílého místa. Nadto Tina Modotti není tak známá jako její přítelkyně malířka Frida Kahlo nebo marxistický revolucionář Ernesto Che Guevara, kteří byli již dříve zařazeni do edice Karawana, v níž kniha vyšla jako v pořadí devátý svazek. Potřeba kontextu je sem tam uspokojena v poznámce pod čarou, obsaženy jsou i úryvky z vydaných Westonových deníků. Na konci knihy jsou životopisná data, která by čtenář uvítal spíše na začátku, a nepostradatelná studie – doslov od Hany Bortlové-Vondrákové, jež se zabývá Latinskou Amerikou 20. století. Ten poskytuje komentář nezbytný k celistvému uchopení Tinina života, které není možné skrze nekompaktní korespondenci dovedenou na začátek roku 1938 do Španělska zmítaného občanskou válkou, kde se Tina ocitla jako členka delegace Mezinárodní rudé pomoci.

Tinin život spjatý s fotografií se rýsuje na pozadí přátelského vztahu s Westonem, který ji k fotografování přivedl. Fotografie zůstává pojítkem mezi nimi i po vyprchání mileneckého spříznění. Zajímavé je zejména srovnání technických parametrů americké a evropské fotografie, na které Tina naráží v berlínském exilu. V dopisech také zachycuje reakce a názory na Westonovy fotografie mušlí. Vedle toho prosvítá i její fotografická dráha, jak v textu, který pojednává například o úspěšném focení murálů nejslavnějšího mexického muralisty Diega Rivery, tak v samotných Tininých fotografiích, které jsou součástí knihy. V publikaci je zařazena také její stať O fotografii. Vedle toho Tinina bohatá korespondence slouží jako deník, k jehož psaní ji Weston pobízel. Autenticky zachycuje její každodennost, setkávání s přáteli, myšlenky o umění. Ale také životní zlomy, jakým byla násilná smrt Tinina přítele, kubánského revolucionáře, trockisty Julia Antonia Mella, nebo komplot mexické vlády proti ní, spočívající v obvinění z chystaného atentátu na prezidenta, a vyhoštění do Evropy na palubě nákladní lodi. Poslední dopis Westonovi posílá Tina z Moskvy v lednu 1931, příznačně právě v době, kdy u ní posedlost revolucí převálcovala zájem o umění. Dopisy v knize jsou vybrány tak, aby zachytily právě tuto cestu – od umění k revoluci, v celé délce prošlapanou stejně vášnivě.

Neuškodilo by poznamenat např. v poznámce pod čarou, že ke konci knihy najde čtenář seznam osob. Jmen je korespondence plná a neznalost vyvolává zmatek. Zdaleka ne všechny osoby jsou natolik obecně povědomé jako již zmiňovaný Diego Rivera, manžel Fridy Kahlo. Dopisy tak v neposlední řadě zachycují život a uměleckou bohému Mexika 20. let 20. století.

Přes všechny nástrahy, které jednostranná korespondence přináší, se editorce podařilo vhodně zvoleným výběrem z dopisů rozpohybovat příběh, zachovat dramatickou linku, a přitom nechat mluvit přímo Tinu Modotti.