Frankensteinovo monstrum, pan Hyde, Dracula, King Kong, Věc, Godzilla, Vetřelec, Terminátor. Právě to jsou postavy (či entity), které se sešly na stránkách knihy Netvor – Od Frankensteina po Terminátora od Ondreje Herce, muže označovaného za slovenského zakladatele teorie fantastiky a mimo jiné i autora knih Z teórie modernej fantastiky (2008) a Dobre organizovaný netvor (2010). Jeho loňskou publikaci oficiální anotace představuje jako sbírku populárně naučných esejí „o literárnych a filmových netvoroch, o kulte strachu a premene jej symbolov na zábavné figúrky šoubiznisu“. Po úvodních obecných kapitolách Herec analyzuje svoje (převážně) negativní hrdiny postupně jednoho po druhém. Stručně a se suchým humorem seznamuje s fabulí a okolnostmi vzniku daných děl a základními rysy svého monstra. Přibližuje autobiografické pozadí zrodu daných postav – například sen Mary Shellyové, tvůrkyně Frankensteina, o jejím mrtvém děťátku, které se „nepřirozeně“ probralo opět k životu. U filmů pak referuje o jednotlivých verzích, jejich obsazení i diváckém ohlasu.

Celkově podle autora netvoři vznikají a mění se v dobách civilizačních a kulturních proměn. 19. století netvora přemístilo z říše nadpřirozených sil do společnosti založené na vědě a technice. Frankensteinova nestvůra je předobrazem revoltujících robotů a androidů, R. L. Stevenson založil vytvořením svého Hydea linii netvorů psychoanalýzy, H. G. Wells předpokládal, že člověk může vytvořit nové druhy a polidštit zvířata a Bram Stoker vrátil do populární kultury nadpřirozené bytosti. Obecně jsou netvoři podle něj „zvestovatelia kríz a katastrof, striehnu v trhlinách poznania, aby nečakane vtrhli do nášho usporiadaného sveta“, jsou to bytosti existující na pomezí, ohrožující hranici mezi mužem a ženou, lidským a zvířecím, velkým a malým, mezi vlastním Já a Jiným, realitou a iluzí, faktem a mýtem.

Sleduje přitom i proměnu alespoň některých z nich v „pomocníky a miláčky“, v bytosti nadané dobrotivostí a užitečností (a zmiňuje se rovněž o popularitě „veselých rodin netvorů“, například o Addamsově rodině). Referuje o tom, jak se postupně „stěhují“ z izolovaných lokalit (Ostrov doktora Moreaua) do velkoměst. Významnou roli v knize zaujímá rovněž téma sexuality a genderu: od emancipovaných upírek neovládaných muži a ignorujících manželství až ke Godzille a vesmírným vetřelcům, na nichž autor ukazuje, že nejzuřivější netvory představují samice, které bojují o životní prostor pro svoje potomstvo. Současně ale Herec třeba i v týchž postavách hledá a domněle nalézá nejroztodivnější politické alegorie: například King Konga bylo či je podle něj možné chápat také jako jinotaj dobově odkazující k prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi a jeho reformnímu programu; jednotlivé verze Godzilly zase podle autora odrážejí proměňující se vztah Japonců k USA. Sluší se poznamenat, že Herec působil na Ministerstvu práce, sociálních věcí a rodiny SR, jako člen rady ředitelů Centra OSN pro sociální politiku nebo Vládního výboru Rady Evropy, takže i proto má zřejmě k objevování podobných politicko-sociologických analogií blízko. Někdy přitom ale zachází snad až příliš daleko, například když tutéž Godzillu prohlašuje za projekci sociálního a zdravotního státního sektoru nebo internetu. Naštěstí autor nikde nevnucuje jen jednu interpretaci, ale vždy nabízí jejich poměrně bohatou škálu, takže například zmíněná Godzilla u něj současně může být obrazem znesvěcené přírody. A hrabě Dracula je představen coby symbolické zobrazení pronikání zkaženého vlivu kontinentu – nebo jen Východoevropanů – na Britské ostrovy, jako reprezentant pomstychtivé aristokracie nebo jako vyslanec kultury, ve které je písmo druhotné vůči řeči atd.

Psát o fantazijních figurách současné popkultury je jistě nesnadné a nezáviděníhodné. Existuje jich totiž tolik a jsou natolik variabilní, že je jednoduché takového opovážlivce přistihnout při omylu či nepřesnosti. Tak tomu nemůže nebýt ani v Hercově případě. Pokud například tvrdí, že jsou andělé bezpohlavní, platí to o většině těch tradičních, ale rozhodně ne o andělech soudobé popkultury: ti hojně sestupují na zem, vášnivě se zamilovávají a případně i plodí děti. V případě Draculy autor občas formuluje obecné teze o upírech bez ohledu na to, že Stokerově knize předcházely starší upírské postavy (a četné další následovaly). Jde tudíž o teze, které snad platí pro Draculu, ale nutně ne pro mnohé další fiktivní upíry. A i když se dá rámcově souhlasit s autorovým tvrzením, že se upír postupně osvobozuje od kletby svého nadpřirozeného původu a v boji proti němu už neúčinkují náboženské symboly, pochopitelně najdeme příklady, které tomuto obecnému trendu protiřečí. I dnes totiž vznikají díla, v nichž proti upírům kupříkladu účinkuje svěcená voda a kříž, který ovšem musí být „posvěcený a zaštítěný vírou. Ateista ohánějící se křížem proti upírovi skýtá vážně smutný pohled.“ Doplňovat či rozvíjet by se samozřejmě dala i řada dalších témat. Třeba ideál jednoty vědomí s tělem, strojové čistoty nedosažitelné pro člověka, který autor rozvíjí v souvislosti s Terminátorem, už kdysi promýšlel Heinrich von Kleist (1777–1811) ve svém spisku O loutkovém divadle. Vývoj některých z Hercových postav a jejich možné obecně kulturní konotace už byly přitom i v češtině popsány i dříve, a co se týká například mimozemšťanů a kulturně-politických okolností jejich vzniku, které se v nich odrážejí, možná i o něco přehledněji (viz Úvod do vizuální kultury).

Myšlenkovým kontextem, v jehož rámci se autor často pohybuje, je darwinismus a zvláště myšlenky Richarda Dawkinse. Ale u některých vybraných témat chvályhodně odkazuje i k mnohem starším myšlenkovým zdrojům: například k apoštolu Pavlovi, biblickému mýtu o Kainu a Ábelovi či k Aristotelovi. S odkazy na tyto autory a autority Herec opakuje tezi, že v každém člověku se skrývá vetřelec či netvor. Myšlenku pro někoho možná banální, ale stále platnou a empiricky doložitelnou. Fantazijní netvoři dnes přitom podle Herce soupeří s až příliš skutečnými sériovými vrahy a diktátory, plánujícími a provádějícími genocidy. Kvůli lidské schopnosti páchat zlo, v níž úspěšně překonáváme i netvory vlastní fantazie, nevypadá prý budoucnost těchto výtvorů příliš slibně. Což ale na jiném místě Herec relativizuje prohlášením o jistém monstru, které je věčné, protože je amalgámem našeho strachu ze tmy, vraždy, sexuality a z neznáma. My rozhodně souhlasíme spíše s autorovými slovy o věčnosti. Příběhy o strašlivých netvorech, na kterých si vyjasňujeme temné sklony nás samotných a jejichž prostřednictvím se s nimi vyrovnáváme, budou jistě vznikat i nadále. Literární vědci a kulturní teoretikové, kteří se zabývají jejich interpretací, tak jistě hned tak nepřijdou o přísun nového materiálu k analýze (mnohá monstra navíc alespoň v našem prostředí zatím zůstávají zmapována jen málo). Způsob, jakým tuto analýzu provádí Herec, se dá označit za poučený, vynalézavý a intelektuálně podnětný. Jeho knihu lze doporučit všem, kteří se zajímají o to, jak současná fikce řeší témata podstaty a hranic lidskosti nebo soudobých civilizačních hrozeb. A jak tematizuje onu „porci dědičného hříchu“, kterou podle Thomase Huxleyho evoluce vložila do každého z nás.