Turecká spisovatelka Çiler İlhanová (nar. 1972) na sebe poprvé v širším měřítku upozornila v roce 2011, kdy za svou povídkovou sbírku Exil (Sürgün) obdržela spolu s jedenácti dalšími laureáty Cenu Evropské unie za literaturu. V letošním roce vychází oceněná antologie v českém překladu Petra Kučery v nakladatelství Dauphin.

Syrové výjevy místy hraničící s brutalitou zanechávají ve čtenáři dojem, že současné Turecko je země násilníků a zvrhlíků, kde hůř než žena se má snad už jen ten pes. „Jsme neviditelné. Doma. Na ulici. Jsme jako starý nátělník, jímž se utírá podlaha, sklo, dveře a sporák. Zapřahávají nás do každé práce. A když začneme dospívat, začneme vonět, je život ještě nesnesitelnější. Otcové, otrávení našimi matkami s povislými prsy a ochablým tělem, které po deseti porodech dávno ztratilo pružnost, začnou pokukovat po našich rašících ňadrech. Matka najednou ztratí zrak a bratři sluch. Ptají se, proč v Batmanu tolik žen páchá sebevraždu. Kromě smrti nemáme svému životu co nabídnout“ (s. 28).

İlhanová vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na Bosporské univerzitě v Istanbulu a hotelovou školu ve Švýcarsku. V současnosti pracuje jako vedoucí oddělení vztahů s veřejností v Çırağan Palace Kempinski, nejluxusnějším istanbulském hotelu. Od mládí se však věnuje psaní a v roce 1993 za své povídky získala cenu Yaşara Nabiho pro mladé autory. Vedle povídek psala také literární recenze, eseje a pracovala jako překladatelka a editorka. V roce 2006 debutovala povídkovou sbírkou Rüya tacirleri odası (Komnata obchodníků se sny) a o čtyři roky později následovala antologie Exil.

Tu tvoří velmi krátké, často jen dvou- nebo třístránkové, ostře vypointované příběhy, psané na základě zpráv, na které autorka narazila v novinách. Ve vyprávěních zachycuje pozadí, jež články mohly a nemusely mít, a možné motivy jednotlivých aktérů. Hlas propůjčuje vrahům, obětem i zvířatům. V povídkách psaných ich-formou se autorka věnuje aktuálním tématům, která sužují Turecko, jako jsou vraždy ze cti, násilí páchané na ženách, policejní brutalita a násilné vysídlování. Neomezuje se ovšem jen na hranice domoviny. Tématem jejích povídek je i válka v Iráku, láska ke psům nebo spornost genetické modifikace lidských plodů.

K některým tématům a příběhům se İlhanová opakovaně vrací a nabízí čtenáři pohled na jednu událost očima vícero zúčastněných aktérů (například zavražděné dívky a jednoho z bratrů, kteří se vraždy dopustili), případně nechává promluvit hlavní postavu několikrát. Celou sbírku v duchu orientálních děl otevírá a uzavírá rámcový příběh, v tomto případě příběh rumunského páru, jedno z mála optimistických vyprávění v celé sbírce.

Autorka se snaží úderným vyprávěním, v němž nezavírá oči ani před brutálními scénami (sexuálního) násilí, šokovat a přimět čtenáře, aby mu přestala být závažná témata, s nimiž se Turecko musí vypořádat, lhostejná. První se jí daří, druhé už méně. Ne snad, že by příběhy nechytly za srdce, ale právě jejich rozsahová úspornost ve finále způsobí, že se vám slijí v jednu velkou skvrnu, z níž paradoxně nejostřeji vystupují nejdelší povídky věnované psům. I ony mají agitovat. Islám psa považuje za nečisté zvíře a Turci nemají k u nás tak oblíbeným čtyřnohým společníkům příliš vřelý postoj. Přesto ve výsledku působí, jako by se sem zatoulaly z Jamese Herriota.

O tom, že si autorka nevybírá žádná okrajová témata, svědčí i to, že sebevraždám mladých žen ve východotureckém Batmanu se v románu Sníh věnoval i Orhan Pamuk. Přesto nebo možná právě proto kniha citelně postrádá alespoň krátké osvětlení událostí a poměrů, o nichž İlhanová píše. Čtenáři by se tak příběhy snáze zasazovaly do širšího kontextu. To, co je tureckému čtenáři přirozeně jasné, nemusí ten český vůbec pochopit – ať už jde o vraždu novináře Hranta Dinka, nebo třeba o problematiku rumunské menšiny.

Exil přináší v úsporném rozsahu pohled na některé z nejpalčivějších otázek současného Turecka. Přestože to většinou nejsou veselé příběhy, stojí za přečtení a zamyšlení, už jen proto, že právě jejich ignorování způsobuje, že stále plní stránky novin.