Anton Pavlovič Čechov (1860–1904), poslední ruský klasik, „největší dobrák ruské literatury“, pronikl za hranice Ruska velmi rychle. V dlouhé tradici překládání Čechovových próz do češtiny (od r. 1886 Bořivoj Prusík, Vilém Mrštík, Ottova ruská knihovna, Emanuel Frynta a další) pokračuje Libor Dvořák naposledy knihou Člověk ve futrálu (Odeon 2014, odpovědný redaktor Jindřich Jůzl, redigovala Pavla Bošková), která obsahuje devět povídek – Člověk ve futrálu, V rokli, Dušinka, Dům s mansardou, Mužici, Jonyč, Ariadna, Zloději, Dáma s pejskem. Je to opět vydání takzvaně čtenářské, bez doslovu, bez ediční poznámky, není uvedeno ani datum vzniku jednotlivých textů, ani z jakých vydání originálu byl překlad pořízen. Čtenář by uvítal shrnutí dosavadních českých vydání v minulém století, zvláště pak údaje o bezprostředně předcházejících překladech, které mohly sloužit jako inspirace pro překlad nový.

Styl Čechovových próz je proslulý úsporností jazykových prostředků. V lakonickém jazyce se však skrývá síla, pozorný čtenář si jistě všimne poetického a lyrického náboje, který je v povídkách přítomný. Texty povídek jsou seškrtány do krajnosti, přitom ale vždy obsahují pečlivě odpozorované detaily. Tyto drobné detaily nejsou součástí syžetového plánu, nejsou dějově rozvinuty, jsou to osamělé perly narace, vytvářející atmosféru povídky. V syntaxi se zřídka vyskytuje kauzalita, protože ta jeden prvek nadřazuje druhému; pro autorův jazyk je typická juxtapozice, položení výrazů, vyčleněných čárkami, vedle sebe. Čechov neupřednostňuje žádnou skutečnost na úkor jiné, všechno zůstává ve stejné rovině, nasvícené stejným světlem; neexistují u něj závislosti, gradace ani tečka za vyprávěným příběhem – ten většinou nemá zakončení. Dvořákovi jako žurnalistovi nesedí právě tato juxtapozičnost: svévolně vytváří závislosti, vztahy kauzální, adverzativní, časové a jiné, vsouvá do textu spojky, všelijaké částice a adverbia (ale, protože, kdežto, zato, jenže, tedy, tak, teď, tu, ostatně, aj.), které v originálu nejsou. Tím rozkladně působí na styl textu, leckdy mění logiku výroku, „napravuje“ úspornost originálu (jako by to byl nedostatek) víceslovností.

Neblaze se to projevuje v Dvořákově překladu klasické povídky Dama s sobačkoj; Dvořák, aby se odlišil od předchozích překladů (Dáma s psíčkem), překládá název Dáma s pejskem. Uplatňuje svou zálibu „dovysvětlovat“ autora a dopouští se omylu, když Čechovovu charakteristiku vzdělané ženy hrdiny Gurova „ne pisala v pis‘mach Ъ“ překládá „v korespondenci užívala zásadně reformovanou pravopisnou normu“. (Pravopisná norma, odstraňující církevněslovanské relikty, nastupuje až po revoluci 1917, teď jsme v 80. – 90. letech 19. století. Anna byla prostě důsledná a jako někteří představitelé inteligence té doby nepsala tvrdý znak Ъ na konci slov po konsonantu proto, že tento grafém se nevyslovoval, už nic neoznačoval.) Jako obvykle si Dvořák neporadil s ruskou idiomatikou, jako je např. ustálené hovorové „vot tebě i + nom.“ (nesplnilo-li se něco očekávaného). Gurov přijel za Annou a nějakou dobu se mu nedařilo se s ní setkat. Byl z toho roztrpčený – sedí v hotelovém pokoji a vztekle si sám sebe dobírá: „Vot tebě i dama s sobačkoj ... Vot tebě i priključenie... vot i sidi tut“ (smysl: to jsem to dopracoval, trčím tady, takhle dopadla moje touha po ní a po milostném dobrodružství). Dvořák: „Tak tohle je ta tvoje dáma s pejskem... Tady teď budeš sedět.“ Čechovovy harmonicko-melodické úsporné věty berou za své, viz např. Dvořákův ekvivalent „Doma v Moskvě už platily zimní zvyklosti“ za Čechovovo poetické „Doma v Moskvě uže vsjo bylo po-zimněmu“. Nedostatečná pozornost věnovaná textu (překladatelem i redaktorem) vede k přehlédnutím, např. „kožich s bílými rukavicemi“ místo „teplými“, protože v předcházejícím textu se opakuje slovo „bílý“, neboť sněžilo. Anna, kterou Gurov miluje, u Dvořáka vystupuje „s vulgárním lorňonem v ruce“ místo „obyčejným“ nebo „laciným“; je to protiklad k drahým lorňonům, vlastně zlatým šperkům dam ve velkých šlechtických románech. Dvořák si neuvědomil důležitý podtext příběhu: Čechovovu opozici vůči šlechtickému prostředí Petrohradu, rodovým aristokratům se jmény jako Vronskij, Oblonskij, vůči velkým vášním a tragédiím, což vše tvoří protiklad k jím milované Moskvě a malým příběhům obyčejných lidí. Hrdinka povídky o cizoložné lásce se jmenuje Anna jako Karenina, ale věcný obsah slova „dama“ je citelně oslaben atributem „s sobačkoj“: to nemůže být nějaká velká vznešená dáma, ale zcela obyčejná, naivní, až dojemně slabá ženská postava.

I v překladu ostatních povídek jsou nepřesnosti, vynechané věty a chyby. V povídce Mužici se uplatňuje starší lidová ruština. Známé ustálené vyjádření „Ty odkuda rodom? Ja vladimirskaja“ (Odkud jsi? Z Vladimiru.) Dvořák tlumočí „Kde jsi rozená? U Vladimiru.“ Opakovaný výraz „dobyčik“ (spisovně „dobytčik“, kdo umí vydělat peníze) překládá „toho se teda peníze nedržej“ a výtku „Ne dobyčik ty, ne dobyčik, gde uže!“ převádí svévolně „Ale ty na tom taky nebudeš nejlíp, to teda nebudeš“ (místo např. „žádné peníze nevyděláš, kdepak, na to jsi krátký!“). Určitý problém představuje systematické dosazování obecné češtiny za všechny podoby hovorové ruštiny (von, votevřel, vokno) a neústrojné vytváření slov typu „přeopatrnost“, „nanicovatůstky“, „těžkokrevný“, aj. Všude kraluje slovo „mlospán“ za ruské „barin“. Tendence nahrazovat překlad mnohoslovným výkladem pojmu je krajně diskutabilní a zcela v rozporu s Čechovovým stylem. Dvořák například „překládá“ slovo „rogač“ (hák, vidle) jako „dřevěná vidlice na vytahování hrnců z pece“. Smysl většinou vyplývá z kontextu, jinak výklad pojmů (pokud je vůbec nutný) patří do poznámek na konci.

Rozbor překladu a porovnání s originálem jasně ukazují, že Dvořák jako překladatel na Čechova nestačí. Na mnoha místech něco drhne, některé výrazy znějí nepřirozeně, v textu je řada nápadných chyb, celek je stylisticky nevyrovnaný a zdaleka neodpovídá klasické harmonii originálu, jeho mimořádné poetické síle. Úsporné texty plné básnivosti velmi utrpěly necitlivým přístupem a nepochopením. „Malé“ Čechovovy prózy rozhodně nelze podceňovat a překládat je bez hluboké analýzy, kterou zasluhují.