Lila
Robinson, Marilynne: Lila

Lila

Marilynne Robinsonová patří k nemnoha současným autorům, pro které hrají víra a náboženství zásadní roli. Ve svém nejnovějším díle Lila dokazuje, že „poutavý román o teologických otázkách“ není žádný protimluv.

Román Lila, který v roce 2014 obdržel Národní cenu kritiky, je čtvrtá kniha uznávané americké spisovatelky Marilynne Robinsonové. Spolu s díly GileadHome je součástí takzvané gileadské trilogie, která odráží autorčino presbyteriánské pozadí a osobní zájem o učení francouzského teologa Jana Kalvína, jehož myšlenky jsou jedním z klíčových motivů její tvorby. Především Robinsonové druhý román, Gilead, je obecně považován za úspěšný pokus o poupravení některých moderních stereotypů a mylných představ ohledně kalvinismu a puritánů jakožto neradostných nepřátel fyzického světa.

Knihy, jejichž děj je soustředěn do fiktivního města Gilead, obsahují velké množství vzájemných aluzí a komplexně protkaných dějových vláken, jejichž rafinovanost lze plně docenit, jen pokud je čtenář vybaven informacemi z druhých dvou děl. Robinsonová je však skutečnou mistryní prózy: každá z knih je zároveň vystavěná tak, aby tvořila literárně nezávislý celek, a neznalost předchozích děl na čtenářském zážitku nijak zásadně neubírá. Zatímco Gilead je epistolární román zaměřený na život a teologické myšlenky kongregacionalistického kněze Johna Amese, Home, zasazený do stejného časového rozpětí, se soustředí na rodinu jeho blízkého přítele a kolegy Boughtona. Ten je v Lile pouhou vedlejší postavou.

Samotná Lila pak obsahuje dvě hlavní dějové linie; první se točí kolem námluv a sňatku titulní hrdinky se stárnoucím Amesem, v druhé se autorka zaměřuje na Lilinu tajemnou minulost a její komplikované vztahy k osobám, které v ní figurovaly. Jednou z nich je Doll, záhadná tulačka a Lilina opatrovnice, o jejímž původu se dozvídáme jen velmi málo:

„Doll měla na tváři a jedné straně čela rudou skvrnu podobnou mateřskému znamení a lidé, kteří ji viděli, si ji podle toho zapamatovali. Proto nikdy nemohly zůstat na jednom místě. Doll to Lile nikdy nevysvětlila. Patřilo to k věcem, o nichž spolu nemluvily.“

Veškeré události nazíráme výhradně očima hlavní hrdinky: pro autorčiny romány i odborné statě je ostatně typické, že se zaměřují na vnitřní svět jediné postavy. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě a Robinsonová v něm uplatňuje techniku proudu vědomí. Ten si v jejím podání v ničem nezadá s geniálními texty Virginie Woolfové, přestože je méně lyrický a více narativní. Z prašných cest a nekonečných obilných lánů amerického venkova, věčné krajiny, která nepodléhá chronologickému působení času, ale ovládají ji rytmus přírody a opakující se cykly sklizně a zrání, se přesouváme do strohého, důstojného chladu kostela a vzápětí se ocitáme v polorozpadlé venkovské chatrči, v níž se ukrývá nezletilý otcovrah.

Právě Lila má z románů nejhutnější, nejtemnější atmosféru. Bez velkých okolků jsme vrženi přímo do děje a úvodní scéna knihy není z nejveselejších: čtenáři se naskytuje pohled na hladové, zanedbané dítě – Lilu – přežívající ve špinavém polorozpadlém domě spolu s tuláky a alkoholiky, z nichž někteří jsou pravděpodobně jejími rodiči:

„Dívenka se krčila ve tmě na zápraží, seděla tam s rukama obtočenýma kolem těla ve snaze chránit se před chladem. Všechny slzy vyplakala a skoro usínala únavou. Už nedokázala křičet. Stejně by ji neslyšeli – a kdyby ji někdo náhodou zaslechl, bylo by to ještě horší.“

Dívku ze spárů smrti z neznámých pohnutek zachrání právě Doll, která ji „uloupí“, zahalí ji do své šály a uprchne s ní do mrazivé zimní noci. Životem zkoušená tulačka a nevinné dítě tvoří od té doby nerozlučný pár a Lila podniká první pomyslný krůček na cestě za hledáním vlastního já. Až později se dozvídá, že se nachází ve Spojených státech amerických; na místě – stejně jako na období, do něhož je román zasazený – však příliš nezáleží. Jednou z předností knihy je její nadčasovost. „Nějak to tu nejspíš pojmenovat museli,“ poznamenává Doll a bez jediného ohlédnutí kráčí vpřed na nekonečné cestě životem.

Přestože je Lila zasazená do stejného světa a se svými předchůdci sdílí podobné narativní techniky, v mnohém se od nich liší. Na rozdíl od GileaduHome, které se soustřeďují na myšlenkové pochody dvou kalvinistických intelektuálů, poslední román Robinsonové nahlíží svět ze zcela jiné perspektivy. Ta není zatížená teologickými tezemi ani léty strávenými pečlivým studiem: na události odehrávající se v městě Gilead se najednou díváme očima prosté ženy, která umí sotva číst a psát. Avšak právě hrdinčina nevzdělanost, její blízkost k přírodě a drsnému, nepřikrášlenému životu jí umožňují vidět věci, které zůstávají Amesovi a jemu podobným skryté. V rámci sblížení se svým budoucím manželem Lila objevuje zcela nový svět: čte úryvky z Bible a přemýšlí o souvislostech mezi nimi a svým okolím. Zároveň klade sobě i druhým otázky, které jdou navzdory své jednoduchosti k jádru věci a jsou často podstatnější než celá Amesova sofistikovaná kázání.

Vztah Lily a Amese je výjimečný. Právě soužití těchto dvou naprosto odlišných lidí, kteří proti všem předpokladům vstoupí ve svazek manželský, jejich vzájemná komunikace a snaha pochopit jeden druhého utvářejí vrcholné pasáže knihy. Pečlivě vystavěné dialogy, často prosté, ale vždy upřímné a přirozeně vyplývající z povahy obou zúčastněných, jsou odzbrojující, stejně jako autorčina schopnost psát o lásce důstojně a bez jakýchkoliv klišé.

„‚Nejsem tím, kým si asi myslíš. Jak jsem říkala, dopustila jsem se jistých věcí.‘ Přijde čas, kdy mu dojde i tohle i tohle. Alespoň ho to příliš nepřekvapí. Věděla, že se jí teď nebude vyptávat na podrobnosti. Seděl potichu a potom odpověděl, „Jsi jediný člověk na světě, kterého chci mít po svém boku. To si nemyslím, to vím. Nejspíš to nic nevysvětluje. Už jsi večeřela?‘ ‚Měla jsem chleba s džemem.‘“

Lila není jednoduchý román. Zaměřuje se na složité otázky týkající se teologie a duchovního růstu a představuje detailní sondu do lidské mysli, přičemž každou myšlenku převrací dvakrát a každý pocit podrobuje zevrubné analýze. Robinsonová si dává záležet na postupném budování atmosféry a zvláštní pozornost věnuje popisným pasážím, které jsou často neobvykle rozsáhlé. Kniha je navíc psána archaickým jazykem, připomínajícím romány 19. století, děj v přítomnosti se neustále mísí se vzpomínkami postav, a pokud jde o akci, odvíjí se jen velmi pozvolně. Přesto je kniha poutavá a nabízí výjimečný čtenářský zážitek. Marilynne Robinsonová je jedním z mála současných autorů, pro které hrají víra a náboženství zásadní roli, a její pozice spisovatelky v moderním světě proto není z nejlehčích. V jejím díle však, a zvláště pak v Lile, nalezneme ojedinělé a velmi realistické vyobrazení našeho světa a lidského vědomí, které potěší především náročnější čtenáře.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Farrar, Straus and Giroux, New York, 2014, 272 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%