„Přítomnost, jakkoli se zdá být trvalá a nezdolatelná, netrvá věčně. To jediné, co zůstává, je místo lidí na mapách. V dobách otřesů tedy význam map narůstá… Ministři přicházejí a odcházejí, dokonce i diktátoři umírají, ale pohoří stojí tiše dál…“ (s. 46)

Takto zní asi základní myšlenka knihy Pomsta geografie: co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu od významného současného amerického geopolitika Roberta Davida Kaplana (*1952). Autor v ní čtenáře seznamuje se svými předchůdci, tedy s některými klasiky svého oboru. A v návaznosti na jejich koncepce se poté snaží popsat „základní předurčení historického vývoje jednotlivých oblastí světa tím, v jaké geografické poloze se nacházejí a jak tato ovlivňuje jejich osudy a další možný vývoj“.

Kaplan opakovaně deklaruje, že geografii „nesmíme podlehnout, ale musíme si ji zásadně uvědomovat v našem úsilí o lepší svět“. Případně že neexistuje pouze geografická podmíněnost; příčinná souvislost se totiž „neskládá výlučně z deterministických, individualistických nebo náhodných prvků, ale z kombinace všech tří“. Nicméně některé jeho výroky – posuzovány při vytržení z kontextu – mírně deterministicky mohou působit. V jednom českém článku o anglickém originálu knihy proto recenzent obojace či šalamounsky poznamenal, že se Kaplan neuchyluje „ke geografickému determinismu, i když k němu má sklon“.

Kaplan zachází do hluboké minulosti a líčí dlouhodobé utváření jednotlivých národů. Kupříkladu Řecko a Kréta byly podle Kaplana „po staletí chráněny před pustošením nájezdníků, což jim umožnilo prosperovat“. Jen pro doplnění: český sociolog Jaroslav Krejčí ml. (1916–2014) ve své – z určitého hlediska srovnatelné – knize Postižitelné proudy dějin: civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy (Sociologické nakladatelství, 2002) z řecké geografie vyvozoval mnohem více, v podstatě i vznik demokracie a nového náhledu na člověka. Podle Krejčího rozdrobení na malé ostrovy a členitá pevnina podněcovaly samostatnost a soběstačnost každého společenství, které se muselo spoléhat hlavně na vlastní zdroje; z toho měla vyplývat i „role občana jako bojovníka, odpovědného za svou obec“, jež byla „nedílnou součástí helénského antropocentrismu“. V tomto konkrétním případě Kaplan tak daleko nezacházel, ale v jiných ano. Někdy z geografického zasazení daného národa vyvozuje jakýsi jeho až – údajně – neměnný charakter. Zvláště špatně v tomto směru dopadají Rusové. Podle Kaplana „samotná rovinatost Ruska s několika málo přírodními hranicemi, a také řídké osídlení“ přispívaly ke vzniku anarchie, ve které se každá skupina cítila neustále v nejistotě. Chlad v Rusech vypěstoval schopnost trpět a jistý „komunalismus“; jejich „náboženská a komunistická totalita má své kořeny v pocitu bezbrannosti v lese nedaleko stepi, který naopak Rusům vštípil potřebu dobývat“. Naopak o své rodné zemi hlásá: „Žádný jiný kontinent není tak vhodný pro budování státu jako mírné pásmo Severní Ameriky“, což zvláště v kontrastu s citovanými větami o Rusku působí trochu prvoplánově.

Zajímavě Kaplan pojednává o existenci hranic: o těch nepřirozených, kterým je souzeno padnout (jako je ta na Korejském poloostrově) či o těch, které sice už přímo neexistují, ale jejich stanovení v minulosti nebylo tak absurdní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tak hraniční zóna, která oddělovala Východní Německo od Západního, byla „jednou z nejstarších v historii“.

Autorův pohled se většinou vyznačuje pragmatismem, z hlediska geopolitiky totiž nejsou příliš důležitá práva národů na sebeurčení, ale spíše reálná síla zbraní, politického vlivu a ekonomické moci. Otázkou dnešní doby tedy podle něj například je, zda jsou v Číně dominantní Chanové „schopni trvale udržet kontrolu nad Tibeťany, Ujgury a Mongoly, kteří žijí na okraji, a nepřipustit větší nepokoje“ (s. 195). Někdy ovšem je ochotný připustit, že například kultura může za jistých okolností „sama o sobě“ tvořit geografii „stejně tak, jako ji tvořila pohoří nebo sovětské tanky“, což je podle něj případ střední Evropy. Ta podle něj nemá žádné čistě geografické opodstatnění, ale přesto existenci tohoto kulturně-politického celku úplně nezpochybňuje. Respektive je svolný dát mu do budoucna jistou šanci: záleží podle něj hlavně na Německu, zda bude chtít přiznat tomuto konceptu „geopolitickou váhu“. Malé a z autorova hlediska nevýznamné země jako Československo, či dokonce jen Česká republika, jsou jaksi mimo jeho rozlišovací schopnost – naše vlast je v knize krátce zmíněna jen dvakrát. Zato se ale opakovaně vrací k Mnichovské dohodě, přirozeně ani tak proto, že by se týkala právě nás, ale jako k významnému a také výstražnému historickému precedentu, jehož obdoby se pak četní američtí státníci chtěli vyvarovat.

Nejvíce pozornosti Kaplan věnuje nejvýznamnějším světovým geopolitickým hráčům: Indii, Íránu, Turecku a především Číně, která je a bude důležitější než třeba Brazílie díky tomu, že kontroluje „hlavní námořní komunikační dráhy spojující oceány a kontinenty“. A na rozdíl od Ruska získává „územní vliv více prostřednictvím obchodu než nátlakem“ (což autor napsal ještě dlouho před obsazením Krymu a krizí na Ukrajině, kdy se „nátlak“ ze strany Moskvy vystupňoval a změnil v otevřenou vojenskou agresi). Co se týká dalších oblastí, například Afghánistán se svou propustnou hranicí bude podle Kaplana „představovat hlavní trasu invazí směřujících do Indie, ale i záložní základnu Pákistánu, pro který je Indie hlavní nepřítel. Írán bude i nadále využívat výhodu, že je jedinou zemí, která má přístup ke zdrojům energie z Perského zálivu i Kaspického moře.“ Závěrečná kapitola je věnována „americkému osudu“. V ní Kaplan varuje, že USA budou jednou litovat svého angažmá v Iráku namísto toho, aby se zabývaly svým přímým sousedem Mexikem, jež se „řítí do zkázy v důsledku vraždění drogových kartelů“. Takový scénář ale podle něj není nevyhnutelný: pokud by se naopak situace vyvíjela pozitivně, „stabilní a prosperující Mexiko spolupracující se Spojenými státy by vytvořilo v geopolitice neporazitelné spojení“. Současná emigrační krize na našem světadílu dává Kaplanovi za pravdu minimálně v tom, že postavit zeď a natáhnout dráty, které by určitou bohatou zemi chránily před přílivem uprchlíků od jejích propastně chudších sousedů, dlouhodobě není žádným řešením. Pokud přitom prorokoval, že se mapa Evropy chystá „posouvat na jih, aby opět zahrnovala celý svět“ a že se díky rozvoji chaotické demokracie v severní Africe budou upevňovat naše vztahy s touto částí světa, pak měl pravdu jen velmi částečně a jinak, než si to zřejmě představoval. Evropa „se posouvá na jih“ (a na východ) alespoň v tom slova smyslu, že je stále silněji konfrontována s humanitární krizí způsobenou rozvratem Libye, Iráku, Jemenu či Sýrie, což je něco, co se nás Evropanů prostě nemůže netýkat. Mnohem úspěšnějším vizionářem se mimochodem v tomto ohledu ukázal být Václav Cílek, který o příchodu mohutné imigrantské vlny, která zasáhne náš kontinent, varovně mluví a píše už několik let. Naopak v tom, co Kaplan napsal o Řecku, Vladimiru Putinovi („rozhodl se pro neocarskou rozpínavost, kterou mu přírodní zdroje jeho země umožní pouze v krátkodobém horizontu“) nebo Ukrajině, se ukázal být prozíravý či skoro jasnozřivý.

Každopádně, jak jsme viděli, ne všechny předpovědi Kaplanovi stoprocentně vycházejí. A jeho knihu bychom mohli i v mnohém doplňovat: jeho oblíbeným tématem je například to, zda má nějaká země přístup k moři, ale skoro se nezabývá stále palčivějším problémem nedostatku pitné vody. To sice z mapy přímo nevyčteme, ale s naší zasazeností do určitého konkrétního kulturního a přírodního prostoru a prostředí to jistě souvisí. Celkově je nutné plně souhlasit s autorovým odmítnutím názoru, že „na geografii už nezáleží“. A rovněž je potřeba vyzdvihnout jeho volání po tom, abychom se učili znovu objevovat „vnímavost vůči prostoru a času, která se ztratila v informačním věku, kdy elitní novináři překonají během hodin oceány a kontinenty“ (s. 15). Svým až skoro cynickým přístupem může recenzovaná kniha leckoho odradit, ale bezpochyby přináší poučný pohled na ekonomické a politické události současného světa (a jejich hlubší historické souvislosti) i promyšlené, ač jistě ne zcela zaručené prognózy toho, co nás v budoucnosti čeká. Nebo by aspoň mohlo.

Robert Kaplan: Pomsta geografie. Co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu. Přel. Andrea Bačová a Ondřej Molnár, Bourdon, Praha, 2015 [vročení 2013], 383 s.