Patrick Rothfuss je jedna z nejzářivějších hvězd současné fantasy. Jeho návštěva třeba ve Španělsku sice nespustí takové šílenství jako ta papežova, ale s takovým el clásicem si to už rozdá na férovku. Na tuto pozici se přitom vypracoval pouhými dvěma romány ze zatím nedokončené trilogie Kronika královraha. Jeho úspěch tak představuje jednu z výjimek potvrzujících pravidlo, že v žánrové literatuře je třeba především publikovat pravidelně. První román, Jméno větru, nese vročení 2007, druhý, Strach moudrého muže, pak 2011 a třetí, Dveře z kamene, vyjde snad příští rok.

Rothfussova fantasy se vyděluje ze současné produkce především svou pečlivostí. Jejím cílem není nabídnout primárně strhující příběh plný atrakcí, ale spíše příběh prožitý, který dá vzpomenout, kolik péče a času věnoval Tolkien Pánu prstenů. Kronika královraha vzdoruje komerčním tlakům a stereotypům spojeným s klasickou fantasy. A krátký příběh Hudba ticha, který se věnuje jedné z vedlejších postav trilogie a u které je opakovaně zdůrazňováno, že není pro každého a rozhodně ji nelze číst bez znalosti předchozích Rothfussových textů, to jen potvrzuje.

Překladatel Viktor Janiš, ve fantastice spojovaný například s knihami Susanny Clarkové nebo komiksy Neila Gaimana – tedy rozhodně ne hlavním proudem –, v jedné internetové debatě poznamenal, že je zvědavý na reakce čtenářů, až ti zjistí, co Rothfuss napsal. Má jistě pravdu v tom, že lidé hledající ve fantasy především milionté variace na to, jak skupina barbar – čaroděj – trpaslík – elf zachraňují svět, budou v šoku. Ovšem tato čtenářská komunita musela být zaražená už u Jména větra a Strachu moudrého muže. Ty knihy jsou totiž sice epické, ale k oné epice se propracovávají přes čistou lyriku. Jejich charakter neurčují scény soubojů či střetů s nadpřirozenem, ale ty, kdy hlavní hrdina objevuje kouzlo vyprávění, získává po dlouhé době hudební nástroj a má možnost hrát… a samozřejmě když objevuje první lásku.

Rothfuss v podstatě napsal jakousi melancholickou fantasy obdobu Stříbrného větru, ale také třeba Krysaře, protože jeho texty se vždy zaobíraly posedlostí a okouzlením: okamžikem, kdy se pozitivní energie mění v negativní, sebezničením a strategií, jak čelit systému. V nějaké podobě byly tyto věci obsaženy v mnoha fantasy, ale jen málokdy v tak krystalické podobě.

Hudba ticha tak nemůže být vyloženě šokem, snad jen mírným, pochvalným překvapením, jak důsledně Rothfuss pokračuje v boji s klišé a předsudky. Jeho nejnovější knížečka, u nás opět ve skvělém překladu Jany Rečkové, je totiž tentokrát čistá lyrika. Tedy evokace momentální nálady a pocitu, žádný příběh – pokud za něj nepovažujeme fakt, že se děj soustředí do sedmi dnů, během kterých hlavní hrdinka, dívka jménem Auri, bloumá podzemními prostory University známé z románů a nachází i ztrácí nejrůznější předměty a pravdy (třeba tu, že krutost nikdy nepřispívá k hladkému otáčení světa).

Ani jedenkrát tu nenarazí na jinou lidskou bytost. A přesto je kniha plná života. Auri totiž vnímá jako živé všechny věci ve svém okolí, ale také třeba pocity a dny. Dveře tak v jejím světě mohou být ostýchavé a dny vrtkavé jako kočky. Nemluví, ale vyjadřují svůj názor a postoj a tichá Auri jim hledá to jediné správné místo.

To vše bez jakéhokoliv magického zdůvodnění – Rothfuss sice píše fantasy, ale tentokrát především píše příběh narušené dívky, jejíž mysl je rozbitá a zoufale se snaží udržet ve svém okolí řád a harmonii. Její vítězství však může být vždy jen dočasné. Přesto se nevzdává a stále doufá, že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám… i když ví, jak to s věcmi chodí, že „nenašlapuješ-li jako ptáček, celý svět se rozpadne a vezme tě s sebou“.

Rothfuss nenabízí vysvětlení, co se Auri stalo, jen chápavě provede čtenáře jejím světem. Je to procházka plná nádherných obrazů a obratů, v nichž se sváří napětí mezi nezvyklou poetikou a vědomím, že sledujeme mysl šílence. Většina velkých fantasy jsou ve své podstatě tragické příběhy, avšak ona tragika je jaksi dramatická – vystihují ji oběti a velké činy. Zde je tragika subtilní a vtělená třeba do prosté věty (která mimochodem tvoří celou jednu kapitolu): „Třetího dne Auri plakala.“

Hudba ticha je tak především příběh o rozbité kráse a kruté pravdě, jaké to je, být ztracený ve vlastní mysli. V kontextu žánru, který si vždy zakládal na až vědeckém zmapování svého prostoru a směřování k velkolepému konfliktu, který (snad) vyřeší nemoc jeho světa, je Rothfuss, který nenabízí žádné řešení, ale pouze dočasný pocit smíření, že je „vše na svém právném místě“, skutečně výjimečným autorem a příběh křehké Auri nemá v podstatě srovnání – snad jen Poklidné a tiché místo od Petera S. Beaglea se mu blíží svým meditativním, poetickým stylem.

I Beagleův debut je však, přestože se odehrává na hřbitově mezi dušemi mrtvých, v podstatě optimistický román s vírou v lepší budoucnost. Nezbývá tedy, než souhlasit s autorovým varováním, že Hudba ticha není než pro hrstku čtenářů. Což však nemění nic na tom, že letos u nás v žánru fantasy s největší pravděpodobností nic lepšího a především působivějšího nevyjde.