Kdy se poprvé opil Ladislav Horáček? Jak založil první polistopadové soukromé nakladatelství Paseka? Která kniha se mu zatím vydavatelsky nejméně povedla? S jakými úskalími se potýkal největší ediční počin Paseky, Velké dějiny zemí Koruny české? A jakého ocenění si nejvíce váží?

Na tyto otázky odpovídá publikace Přece tady nebudeme sedět na sucho. Bilanční rozhovor Petra Placáka s nakladatelem Ladislavem Horáčkem. Svoji osobní historii i dějiny Paseky v ní Horáček vypráví v dialogu s historikem a publicistou Petrem Placákem. A to poutavě, vtipně, čtivě a bez servítků.

Kniha rekapituluje vedle Paseky i předchozí dobu Horáčkova studia, jeho práci v Univerzitní (dnes Národní) knihovně a ve Středočeském nakladatelství, pokusy o sportovní kariéru, silné zážitky z cesty do SSSR či aktivity v rámci Protialkoholní společnosti doktora Řimsy. Významné, či dokonce ústřední místo v ní zaujímají hospody: kromě toho, že podle jednoho recenzenta „podstatná část dialogu skoro jistě vznikla v hospodě“, právě zde z nemalé části probíhalo už Horáčkovo vysokoškolské studium. Jako nejdůležitější hospodu svého života označuje podnik U Modré štiky, který byl podle Placáka de facto součástí Národní knihovny. V hospodě se také rodily a domlouvaly mnohé ediční plány. Jeden z jím vydávaných autorů mu ale také po letech v jeho starém indexu přepsal známku z filozofie na jedničku s tímto zdůvodněním: „Opraveno na základě dalšího celoživotního studia.“ A hospodskou či pivní metaforiku Horáček používá i tehdy, když se snaží obecněji postihnout postavení knihy v ekonomickém chování spotřebitelů napříč generacemi: „Kniha stojí vždycky deset piv, protože tak to prostě je – bylo to tak za první republiky, za komunistů, a teď je to tak zase.“

Oběma autorům se pozoruhodně daří vystihnout atmosféru reálného socialismu: třeba to, jak se mechanicky zvyšoval plán na další rok tím, že se údaje z roku předchozího prostě vynásobily číslem 1,1. Nebo když líčí dobovou pracovní morálku: ve Středočeském nakladatelství prý stačilo přijít na sedmou hodinu do práce, ale za deset minut už mohl člověk odejít. Horáček tedy už od jedenácté býval v hospodě, kde vydržel do čtyř a pak už se jen stavil na pracovišti pro tašku. Což Placák glosuje: „Není divu, že panuje taková nostalgie po předlistopadové době.“ V Horáčkově a Placákově textu ale doba komunismu rozhodně není vylíčena idylicky, ale naopak jako čas, kdy v oficiálním prostředí nemělo cenu se takřka o cokoli smysluplného vůbec pokoušet. O to hektičtější pak ale byly polistopadové roky: kniha poutavě vykresluje především každodenní praxi nakladatelského podnikání, například nedodržování smluv, podvody a podrazy, s nimiž bylo nutné se vyrovnat. (I když na druhou stranu Horáček připouští, že i on sám se k některým spolupracovníkům zachoval „blbě“.) Poměrně otevřeně se ale Horáček svěřuje i s tím, která kniha se mu zatím dle jeho názoru vydavatelsky nejméně povedla: tohoto „černého Petra“ dostala publikace Děda se taky nebál: rozhovor s Alexandrem Vondrou.

Inspirativně (či varovně) také Horáček vyjmenovává, jakými mnohými způsoby může nakladatel urazit „svého“ spisovatele. Připomíná ale také svoje úspěšné vydavatelské počiny, jako byly knihy o Tarzanovi, Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí nebo zmíněné Velké dějiny zemí Koruny české. U tohoto úctyhodného díla Horáček dává nahlédnout do zákulisí jeho vzniku: například jak si někteří autoři vynucovali zvětšení rozsahu jim přiděleného svazku, v citovaném případě odkazem na množství stran, které dostal odborník na husitství Petr Čornej: „Přišla Lenka Bobková, že Čornej měl dva díly a že ona potřebuje taky.“ Horáček se zmiňuje i o kritice, které byly Velké dějiny vystaveny, ale chlubí se rovněž udělením Svatovojtěšské medaile Arcibiskupství pražského od kardinála Dominika Duky za jejich vydání. K tomu dodává: „Cena mě potěšila o to víc, že církev je instituce, která je na státu nezávislá. Já bych si ani od nikoho jiného než od arcibiskupa vyznamenání dát nenechal, možná ještě od rabína.“

Textem prochází řada pozoruhodných osobností: historikové (Jiří Rak, Pavel Bělina), jiní nakladatelé (Vladimír Pistorius), umělci a jejich příbuzní (bratr Bohumila Hrabala) a četní další. Při jejich hodnocení – kladném i záporném – je přitom Horáček zcela explicitní a přímý. Polárně protikladné příklady přitom představují třeba dva Horáčkovi univerzitní spolužáci: Oskar Krejčí („estébák“ a „hajzl neskutečnej“) na straně jedné a vážený Tomáš Halík na straně druhé. Nemálo prostoru je v knize přirozeně věnováno Josefu Váchalovi, který je zprostředkovaně i původcem jména Horáčkova nakladatelství. V knize najdeme některé humorné, i když nepotvrzené historky z jeho života (Zdeněk Nejedlý přinesl Váchalovi podporu na další grafické práce. Když se ohlásil u dveří, Váchal odpověděl: „Tak tobě otevřu, ale otoč se!“ Nejedlý se skutečně otočil, načež „Váchal otevřel dveře, nakopl Nejedlého do zadku a zabouchl.“) Setkáme se v ní ale i s osobitými interpretacemi jeho díla, například že u Váchala „všechno směřuje k Bohu“.

Kniha je psána velmi nesalonním jazykem (spojení jako „cynické prase u žlabu“ v ní nejsou žádnou výjimkou) a lehkým stylem, takže když se třeba Placák ptá na Horáčkův názor na husitství, čtverácky ho uklidňuje: „A neboj se Čorneje.“ Obsahuje přitom i některé pasáže, při nichž si nejsme jisti mírou autorské nadsázky, jako například „Švejk je zkrácená a zábavnější Bible.“ I tak ale musíme souhlasit s Josefem Chuchmou, podle něhož „pro toho, kdo má rád knihy a chce se dozvědět, jak se v uplynulém čtvrtstoletí pracovalo v jednom z nejpozoruhodnějších nakladatelství v této zemi“, je tento svazek „přímo doporučenou četbou!“. Vypráví o životě člověka, který na první pohled působí dojmem nonkonformního flamendra a hospodského povaleče. Za touto maskou ale kniha odhaluje velmi pracovitého „dělníka knihy“, který se nebrání svému označení za „obrozence“ ani mírně patetickým prohlášením o vlastenectví jako motivaci své činnosti. Přičemž ale hned spěchá dodat, že národní kulturu cítí jako „organickou součást kultury evropské“. Kéž by láska k vlasti i jiných Čechů, kteří se k ní tak hrdě hlásí, přinášela tolik bohatých plodů jako v případě Ladislava Horáčka…